3 VSOL 827/2016-A-14
KSOL 10 INS 6778/2016 3 VSOL 827/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Staré Město, sídliště Budovatelů 402, PSČ: 788 32, identifikační číslo osoby: 70004374, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 16.5.2016, č.j. KSOL 10 INS 6778/2016-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet Krajského soudu v Ostravě.

Na odůvodnění uvedl, že dne 22.3.2016 bylo insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční návrh splňuje náležitosti dle ustanovení § 103 a § 104 insolvenčního zákona, když z něj vyplývá, že dlužník má vůči více věřitelům závazky, které nesplácí více jak tři měsíce a tedy není schopen je plnit. Soud proto zkoumal, zda je třeba náklady insolvenčního řízení zajistit zálohou a přitom vyšel ze závěru, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nelze vyhovět a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má vůči pěti věřitelům celkem šest nezajištěných závazků ve výši 430.302 Kč, přičemž závazky vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Okresní správa sociálního zabezpečení Šumperk pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. Dlužník ke svému návrhu připojil vyjádření věřitele Česká republika-Česká správa isir.justi ce.cz sociálního zabezpečení ze dne 29.2.2016, z něhož se podává, že dlužníku nelze udělit souhlas s oddlužením a věřitel si vyhrazuje právo vyjádření konečného stanoviska k oddlužení až na schůzi věřitelů. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve svém vyjádření ze dne 10.2.2016 sdělil, že nemůže vyslovit souhlas s řešením závazků vůči sobě a dalším věřitelům formou oddlužení, když závazek dlužníka ke dni 7.2.2016 činí 148.706 Kč, přičemž dlužník jako osoba samostatně výdělečně činná nehradil a dosud nehradí zálohy na svůj závazek v částkách a termínech dle zákona. Soud prvního stupně zjistil ze seznamu majetku, připojeného k insolvenčnímu návrhu, že dlužník nemá k dispozici finanční prostředky a jeho majetek představuje pouze mobilní telefon. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že dlužník je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání, jejichž věřitelé vyslovili nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Dlužník proto není oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, a lze důvodně předpokládat, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a současně bude na jeho majetek prohlášen konkurs. S ohledem na majetek dlužníka a výši jeho postižitelných příjmů existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu nebudou k dispozici prostředky pro krytí nákladů insolvenčního řízení, a pouze záloha tedy umožní po prohlášení konkursu zajistit prostředky jak na krytí nákladů insolvenčního správce, které vznikají jak v počátečních fázích insolvenčního řízení po prohlášení konkursu, tak k zaplacení jeho odměny v minimální výši.

Proti usnesení soudu prvního podal dlužník včasné odvolání. Namítl, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve svém vyjádření uvedl, že nemůže vyjádřit souhlas , nikoli, že výslovně nesouhlasí. Věřitel Česká republika -Česká správa sociálního zabezpečení sdělil, že v současné chvíli není schopen vydat své stanovisko, což znamená, že rovněž výslovně nesdělil, že nesouhlasí. V odvolání dále uvedl, že situace osoby samostatně výdělečně činné je složitá, když je často v druhotné platební neschopnosti a není schopna hradit zálohy na pojistné. Rovněž sdělil, že nastupuje do zaměstnání, přičemž v minulosti proběhl spor o dluh za práci , ovšem vznikly mu pouze soudní výlohy.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, o existenci závazků dlužníka pocházejících z jeho podnikatelské činnosti a obsahu sdělení jejich věřitelů, včetně zjištění o majetkových poměrech dlužníka, na která pro stručnost odkazuje.

Skutkový stav věci je třeba doplnit tak, že dlužník v bodu 07 insolvenčního návrhu, vyhrazeného popisu rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek, žádal o rozhodnutí o úpadku a mimo jiné tvrdil, že má závazek vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 148.706 Kč, který je po splatnosti od roku 2010 a závazek vůči věřiteli Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 152.943 Kč, který je po splatnosti rovněž od roku 2010. Oba dluhy vznikly z podnikání. V návrhu nejsou uvedeny žádné skutečnosti o postoji těchto věřitelů k řešení jejich pohledávek v oddlužení.

Podle ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud předně uvádí, že insolvenční návrh dlužníka obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o jeho úpadku pro platební neschopnost (ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/, § 103 odst. 2, IZ), neboť z něj plyne, že má vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K návrhu jsou rovněž připojeny přílohy dle zákona (ustanovení § 104 IZ). Soud prvního stupně proto správně přistoupil k posuzování, zda je v této věci třeba krytí nákladů insolvenčního řízení zajistit zálohou, a v této souvislosti se zabýval otázkou předpokládaného způsobu řešení úpadku dlužníka a rovněž rozsahem a strukturou jeho majetku.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

V této věci soud prvního stupně předběžně uzavřel, že úpadek dlužníka není řešitelný jinak než konkursem, neboť dlužník má dluhy z podnikání a věřitelé, o jejichž pohledávku jde, vyslovili nesouhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Dlužník k tomuto důvodu v odvolání namítá, že žádný z věřitelů výslovně nesdělil, že nesouhlasí s oddlužením.

Jak vyplývá z obsahu insolvenčního návrhu, dlužník v něm především netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že věřitelé jeho dluhů z podnikání s oddlužením souhlasí. Přitom je nutno zdůraznit, že rozhodovací praxe soudů v posuzování subjektivní legitimace dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení byla sjednocena závěry formulovanými v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015 sen. zn. 1 VSOL 918/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016. Z nich jednoznačně vyplývá, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ).

Dlužník s dluhy z podnikání tedy musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění návrh na povolení oddlužení podat. Těmito skutečnostmi jsou-jak shora vyloženo-tvrzení podřaditelná pod úpravu § 389 odst. 2 IZ. V případě, že pohledávka z dluhu z podnikání již neprošla konkursem, který byl zrušen dle § 308 odst. 1, písm. c) a d) IZ nebo se nejedná o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) musí dlužník tvrdit, že s oddlužením souhlasí věřitel jeho dluhu z podnikání. Pokud souhlas každého jednotlivého věřitele dluhu z podnikání dlužník netvrdí již v návrhu (a k jeho doplnění v tomto směru není třeba dlužníka vyzývat), nutno uzavřít, že není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. b), odst. 2, písm. a) IZ a insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne (§ 390 odst. 3 IZ).

V této věci dlužník již v návrhu na povolení oddlužení netvrdil, že věřitelé jeho dluhů z podnikání souhlasí s oddlužením a ani v odvolání neuvedl nic, z čeho by bylo možno dodatečně dovozovat, že tito věřitelé s oddlužením souhlasí. K návrhu však připojil sdělení věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, z něhož vyplývá, že z důvodů v něm uvedených nelze udělit souhlas s oddlužením . Ze sdělení věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení potom vyplývá, že nemůže vyslovit souhlas s řešením závazku dlužníka oddlužením. Z těchto sdělení tedy jednoznačně vyplývá, že uvedení věřitelé dluhů dlužníka vzniklých v souvislosti s jeho podnikatelskou činností s jeho oddlužením souhlas neudělili, a je proto nepochybné, že dlužník není k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn (subjektivně legitimován). Polemika o tom, zda věřitelé nevyslovili souhlas či vyslovili nesouhlas s oddlužením je v takové situaci bez významu, neboť je zřejmé, že o insolvenčním návrhu dlužníka nelze bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, jak má na mysli ustanovení § 108 odst. 1, věta třetí IZ, aniž by byl oprávněn uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Naopak soud je povinen na základě skutečností o rozsahu a struktuře majetku dlužníka, popsaných v návrhu a seznamu majetku, posuzovat, zda lze důvodně předpokládat, že náklady insolvenčního řízení lze krýt z jiných zdrojů, aniž by bylo nutno jejich krytí zajistit prostředky zálohy.

Jak plyne ze seznamu majetku, dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky, ani žádný hodnotný majetek Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu jeho majetku či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Výši zálohy 50.000 Kč odvolací soud shledává přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce, která při způsobu řešení úpadku konkursem, činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a nutnost hradit hotové výdaje insolvenčního správce (§ 1 odst. 5, § 2a, § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 19. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu