3 VSOL 823/2011-A-13
KSOS 38 INS 19547/2011 3 VSOL 823/2011-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Drahomíry anonymizovano , anonymizovano , bytem Jistebník 63, PSČ 742 82, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.11.2011, č.j. KSOS 38 INS 19547/2011-A-8

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě sedmi dnů od nabytí právní moci rozhodnutí zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v souladu s ustanovením § 398 odst. 3 insolvenčního zákona provedl výpočet, zda je u dlužnice dán reálný předpoklad splacení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužnice má závazky vůči nezajištěným věřitelům ve výši 2.155.377,-Kč a její průměrný čistý měsíční příjem od zaměstnavatele VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a.s. je v průměrné výši 12.575,-Kč měsíčně. Postižitelná částka z příjmů dlužnice činí 3.944,-Kč; z této částky se pak odečítá záloha na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 900,-Kč, respektive 1.080,-Kč je-li insolvenční správce plátcem DPH. Z příjmů dlužnice se pak mezi věřitele rozděluje částka 2.864,-Kč měsíčně. Příjem z darovacích smluv, který je rozdělován mezi věřitele činí 9.000,-Kč. Podstatná část plnění oddlužení tak není zajištěna dlužníkem z jeho vlastních příjmů, nýbrž dary třetích osob, to znamená, že nezajištění věřitelé jsou z převážné většiny uspokojování z hodnot získaných darem od třetích osob. Výše popisovanou situaci, kdy oddlužení je plněno převážně na základě daru od třetí osoby se zabýval odvolací soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 25.1.2011, sp. zn. KSOS 38 INS 14250/2010, 3 VSOL 11/2011 konstatoval, že není smyslem oddlužení, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby a povolení oddlužení by tak bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven. Poskytování daru dlužníkovi je v insolvenčním zákoně upraveno v ustanovení § 412 odst. 1, písm. b) kde stojí, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plnění splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně tak jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. V ustanovení § 412 písm. b) insolvenčního zákona je rovněž upravena další povinnost dlužníka, kterou je vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost. Dle názoru soudu tak lze dar dozajista použít pro účely oddlužení, avšak v době rozhodování o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře musí být podstatná část plnění oddlužení zajištěna dlužníkem z jeho vlastních příjmů. Vzhledem k závěru, že není možné, aby oddlužení dlužnice formou splátkového kalendáře bylo plněno z převážné většiny na základě daru od třetí osoby a následnému výpočtu provedenému v souladu s ustanovením § 398 odst. 3 insolvenčního zákona, který vedl k výsledku, že povolení oddlužení by v současné době nebylo u dlužnice možné, poněvadž nelze předpokládat, že hodnota plnění, kterou by v oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé by činila alespoň 30 % jejich pohledávek lze dovodit, že v případě pokračování insolvenčního řízení bude návrh na povolení oddlužení zamítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Vzhledem k tomu, že dlužnice nedisponuje majetkem dostatečným pro pokrytí prvotních nákladů insolvenčního řízení a prostředky nelze zajistit jinak, je namístě, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, kterým se domáhá zrušení napadeného usnesení. Tvrdí, že názor soudu prvního stupně je v rozporu se smyslem a účelem institutu oddlužení i insolvenčního zákona. Má za to, že výkladem soudu prvního stupně dochází k omezení institutu oddlužení, což je v jejím případě diskriminační a tím dochází k porušení jedné ze základních zásad na nichž je insolvenční řízení postaveno. Poukazuje na to, že insolvenční zákon počítá i s možností, kdy bude oddlužení v podstatné míře, popřípadě i v plné míře, plněno jinou osobou, než přímo dlužníkem či z jeho příjmů. Argumentuje tím, že její případ je odlišný s případem, který zmiňuje insolvenční soud v důvodech svého rozhodnutí; poukazuje i na jiná rozhodnutí odvolacího soudu ve kterých byl přijat závěr odlišný. Domnívá se, že nelze v jejím případě uzavřít, že podáním návrhu sleduje nepoctivý záměr. Má za to, že řešení, které nabízí svým věřitelům bude výhodné nejenom pro ni, ale především pro její věřitele.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Ostravě 26.10.2011 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení kdy dlužnice uvádí, že má 10 věřitelů, u nichž má celkem 18 závazků, které specifikuje v samostatné příloze, kdy uvádí označení svého věřitele, druh závazků, u všech závazků pak uvádí, že jsou nevykonatelné, tyto závazky nesplácí, uvádí aktuální zůstatky závazků a splatnost svých závazků popřípadě datum poslední úhrady závazků. Tvrdí, že nemá žádného hodnotnějšího majetku kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí, nevlastní žádný nemovitý majetek, za poslední tři léta má příjmy od svého zaměstnavatele VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a.s., kdy za poslední období, čili od ledna do září 2011, obdržela od tohoto zaměstnavatele čistou mzdu v souhrnné výši 109.559,-Kč. Kromě svého čistého měsíčního příjmu v průměrné výši 12.575,-Kč je obdarovanou ze dvou darovacích smluv od pana Tomáše Vykydala a Simony anonymizovano , kteří se zavazují k poskytování pravidelného plnění ve výši 4.500,-Kč měsíčně po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení. Má vyživovací povinnost ke svému manželovi a je schopna za pět let ze svých příjmů uhradit svým nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se skutečně nachází v úpadku, protože má závazky vůči svým věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které vzhledem ke svým příjmům a hodnotě svého majetku není schopna splácet. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Proto je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužnici nebude povolení oddlužení a její úpadek bude řešen konkursem. Z návrhu na povolení oddlužení a z údajů, které dlužnice uvedla ohledně svého majetku je nepochybné, že oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s ohledem na nemajetnost dlužnice nepřichází do úvahy. Soud prvního stupně při posuzování přípustnosti oddlužení plněním splátkového kalendáře nevycházel z předpokladu, že dlužnice nesplňuje ekonomické podmínky proto, aby byla schopna splácet svým věřitelům na jejich pohledávky alespoň 30 % jejich pohledávek, nýbrž dospěl k závěru, že dlužnice podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, protože splátky věřitelům v podstatné části budou zajišťovány z darů třetích osob.

Odvolací soud se neztotožňuje s předběžným závěrem soudu prvního stupně, že dlužnice podaným návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Dlužnice doložila, že je v pracovním poměru u zaměstnavatele VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a.s., přičemž její čistý měsíční příjem u tohoto zaměstnavatele za poslední období činí 12.575,-Kč s tím, že u stejného zaměstnavatele dosahovala příjmy z pracovního poměru i za poslední tři léta před podáním návrhu na povolení oddlužení. Je skutečností, že s ohledem na výši příjmů dlužnice a výši jejich nezajištěných závazků 2.155.377,-Kč by dlužnice nebyla schopna sama uhradit v průběhu pěti let svým nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. Insolvenční zákon připouští, aby se na plnění oddlužení podílely i osoby odlišné od dlužníka. Dlužnice za tím účelem uzavřela se dvěma osobami dvě darovací smlouvy, v nichž se dárcové Tomáš Vykydal a Simona anonymizovano zavázali platit po dobu trvání oddlužení, respektive pro případ schválení oddlužení dlužnice, každý z nich měsíčně částku 4.500,-Kč, přičemž oba dva dárci insolvenčnímu soudu doložili, že jsou v pracovním poměru a jsou tudíž schopni s ohledem na výši svého měsíčního čistého příjmu tuto částku dlužnici poskytovat. S pomocí příjmů ze dvou darovacích smluv by dlužnice byla schopna za pět let svým nezajištěným věřitelům zaplatit dle předběžného propočtu odvolacího soudu svým věřitelům 31,83 % jejich pohledávek.

Odvolací soud nepřisvědčuje soudu prvního stupně, že v posuzované věci se jedná o stejnou situaci, jaká byla řešena v insolvenčním řízení ve věci dlužníka vedeného pod sp. zn. 38 INS 14250/2010. V řízení na které poukázal insolvenční soud byla situace taková, že dlužník měl tak nízké příjmy, že pro účely plnění oddlužení nebylo tento jeho příjem možné vůbec postihnout. Závěry vyjádřené odvolacím soudem v rozhodnutí zmiňovaném soudem prvního stupně míří zejména na situace, kdy plnění oddlužení je výlučně plněno na základě příjmů, respektive darů od jiných osob. Byť v tomto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podstatnou část oddlužení by měl dlužník plnit ze svých příjmů, neuzavřel však na tomto základě, že tato skutečnost sama o sobě svědčí o nepoctivém záměru dlužníka. V posuzované věci dlužnice disponuje takovým příjmem, že pro účely oddlužení lze tento její příjem postihnout, protože postižitelná částka z příjmů dlužnice činí 3.514,-Kč. Je tedy nepochybné, že dlužnice v případě povolení oddlužení respektive schválení oddlužení by také byla dotčena, protože z jejího příjmu by rovněž tak byly hrazeny splátky věřitelům, které spolu s dary, které by ji byly poskytovány na základě darovacích smluv, by byly dostačující proto, aby dlužnice uhradila svým věřitelům zákonem požadovanou hranici 30 % jejích pohledávek. Jinak řečeno nebýt příjmu dlužnice z pracovního poměru, na minimální hranici 30 % uspokojení svých věřitelů by dlužnice nedosáhla. Jiná situace by byla v případě, kdy by dlužnice neměla příjem z pracovního poměru popřípadě její příjem by byl natolik nízký, že by pro účely oddlužení nemohl být vůbec postižen a oddlužení by tak bylo hrazeno ve skutečnosti třetími osobami.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a rozhodl tak, že dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu