3 VSOL 820/2013-A-13
KSBR 37 INS 18682/2013 3 VSOL 820/2013-A-13

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka SPECTRUM DESIGN s.r.o., se sídlem Kubánská 2403/2, 616 00 Brno, identifikační číslo osoby 28 34 00 01, o insolvenčním návrhu věřitele Ing. Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Absolonova 630/2, 624 00 Brno, zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2013 č.j. KSBR 37 INS 18682/2013-A-5,

tak to:

I. Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech usnesení soud uvedl, že věřitel se insolvenčním návrhem ze dne 2.7.2013 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka, v návrhu však neuvedl žádné relevantní údaje o pohledávkách dalších věřitelů, zejména jejich výši, důvodu vzniku a splatnosti, z nichž by mohl uzavřít, o jaké pohledávky se jedná, že jsou déle než 30 dní, resp. 3 měsíce po splatnosti a že je dlužník objektivně není schopen plnit. Bez uvedení konkrétních údajů o pohledávkách dalších věřitelů za dlužníkem nelze z návrhu jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit. Neprojednatelnost insolvenčního návrhu věřitele tak spočívá v nedostatečných skutkových tvrzeních o dalších věřitelích dlužníka (jejich splatné pohledávce). Soud prvního stupně proto postupoval dle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a insolvenční návrh věřitele odmítl. O nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Namítl, že v insolvenčním návrhu kromě své pohledávky uvedl další pohledávky za dlužníkem, které jasně a určitě specifikoval a o nichž tvrdil, že jsou splatné po dobu delší než tři měsíce. Další věřitele dlužníka označil takovým způsobem, aby soud mohl dotazem ověřit existenci jejich pohledávek. Vyjádřil názor, že insolvenční navrhovatel-věřitel je z podstaty věci v tvrzení o pohledávkách dalších věřitelů limitován tím, že není účastníkem závazkového vztahu, z nějž tyto další pohledávky vycházejí. Pokud by byl nucen opatřovat listinné důkazy o pohledávkách dalších věřitelů proto, aby byl schopen z těchto důkazů blíže specifikovat tvrzení o úpadku dlužníka, byl by takovým důkazním břemenem a břemenem tvrzení neúměrně zatížen až do té míry, že by bylo fakticky eliminováno jeho právo domáhat se splnění dlužníkových povinností cestou insolvenčního práva. Proto je podle něj označení dlužníkových dalších věřitelů a tvrzení o tom, že tyto pohledávky jsou splatné po dobu delší 3 měsíců, dostatečným podkladem pro to, aby soud vlastním dotazem existenci těchto pohledávek ověřil. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenční návrh se neodmítá.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud poté, co shledal, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž by nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitel se insolvenčním návrhem ze dne 2.7.2013 domáhal zjištění úpadku dlužníka. V návrhu tvrdil svoji pohledávku za dlužníkem z titulu dohody o provedení práce ze dne 16.7.2012 ve výši 22.500 Kč, která se stala splatnou dne 16.7.2012. Další věřitele dlužníka označil názvem, sídlem a identifikačním číslem a uvedl, že podle jeho informací má dlužník vůči těmto věřitelům řadu dalších závazků, které jsou déle než tři měsíce po lhůtě splatnosti .

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit ( platební neschopnost ). Podle odst. 2 se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Insolvenční návrh musí kromě náležitostí dle § 103 odst. 1 IZ (obecné náležitosti podání dle § 42 odst. 4 o.s.ř., označení dlužníka a navrhujícího věřitele) dále v souladu s ustanovením § 103 odst. 2 IZ obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka, a není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Po vyhodnocení obsahu insolvenčního návrhu v přezkoumávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by (pokud by je soud shledal pravdivými) bylo možno dovodit úpadek dlužníka. Co do povinnosti vylíčit rozhodující skutečnosti, jež osvědčují úpadek dlužníka, nečiní insolvenční zákon rozdíl mezi návrhem dlužnickým a návrhem věřitelským. Rovněž věřitelský insolvenční návrh musí obsahovat takové konkrétní údaje, které v případě jejich osvědčení mohou být podkladem pro závěr o naplnění všech znaků úpadku dle § 3 IZ. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21. prosince 2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 2012 pod č. 44/2012 (dále jen R 44/2012), věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Věřitel sice v insolvenčním návrhu, kterým bylo zahájeno toto insolvenční řízení, označil další věřitele dlužníka, avšak neuvedl nic konkrétního o výši těchto pohledávek a zejména o tom, kdy nastala jejich splatnost tak, aby bylo možno usuzovat, že tito věřitelé mají za dlužníkem peněžité pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a v jaké výši. V návrhu neuvedl ani žádné konkrétní údaje, jež by svědčily o neschopnosti dlužníka hradit své splatné závazky ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ.

K námitce věřitele o jeho limitech při získávání informací o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, které mohou vést k faktickému vyloučení uplatnit své právo, odvolací soud odkazuje rovněž na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu R 44/2012, v němž se poukazuje na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120), kde se ve vazbě na ustanovení § 128 návrhu (ustanovení § 128 insolvenčního zákona) vychází "z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v § 109 a násl. osnovy) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší". Z uvedeného plyne, že úprava insolvenčního zákona vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které insolvenční návrh podávat nemají. Ostatně insolvenční řízení není nástrojem k domožení se splnění dlužníkových povinností, jak se dle odvolání věřitel domnívá, ale nástrojem uspořádání dlužníkových majetkových vztahů k osobám dotčeným jeho úpadkem a co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení pohledávek věřitelů je jen jedním jeho cílů.

Lze tedy uzavřít, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje dostatečná skutková tvrzení o úpadku dlužníka, proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud tento návrh dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dlužník byl v odvolacím řízení úspěšný, avšak žádné náklady tohoto řízení mu nevznikly. Proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 22. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu