3 VSOL 809/2016-A-24
KSOL 16 INS 6105/2015 3 VSOL 809/2016-A-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Roberta anonymizovano , anonymizovano , bytem Uničov, Masarykovo náměstí 1, PSČ 783 91, adresa pro doručování: Olomouc, Heyrovského 1, PSČ 779 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 5.5.2016, č.j. KSOL 16 INS 6105/2015-A-19,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet Krajského soudu v Ostravě. Na odůvodnění uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 10.3.2015 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník v insolvenčním návrhu řádně vylíčil rozhodující skutečnosti o svém úpadku pro platební neschopnost a po doplnění seznamu závazků k výzvě soudu jsou k insolvenčnímu návrhu připojeny také přílohy obsahující požadované náležitosti. Dle tvrzení v návrhu je dlužník podnikající fyzickou osobou a má 2 závazky z podnikání. Dlužník prohlásil, že požádal věřitele těchto závazků, a to věřitele OSSZ Olomouc a věřitele Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, o vyslovení souhlasu s oddlužením a každý z nich mu podal zprávu, že vyjádření (souhlas či nesouhlas s oddlužením) vysloví nejpozději na schůzi věřitelů. Dlužník má tedy za to, že je naplněna podmínka dle ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, a pokud jeho věřitelé dluhů z podnikání nevyslovili aktivní nesouhlas , má za to, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Soud prvního stupně ze sdělení věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení isir.justi ce.cz ze dne 16.2.2015, vydaného k žádosti dlužníka o udělení souhlasu s oddlužením zjistil, že ten nesděluje závazné stanovisko a vyhrazuje si právo udělit nesouhlas s oddlužením do první schůze věřitelů. Z vyjádření věřitele Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ze dne 24.2.2015 k žádosti dlužníka o udělení souhlasu s oddlužením vyplývá, že věřitel souhlas s oddlužením před podáním návrhu nedává, neboť má možnost zjistit skutečnosti o majetkových poměrech dlužníka, výši a četnosti jeho ostatních závazků až z podaného insolvenčního návrhu. Na tomto základě soud prvního stupně, s odkazem na ustanovení § 389 odst. 1, ve spojení s ustanovením § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona, dospěl k závěru, a to, že dlužník není oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť mu nebyl udělen souhlas žádného z věřitelů jeho závazků pocházejících z podnikatelské činnosti s oddlužením, což povede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jeho majetek. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá dle insolvenčního návrhu a k němu připojených listin k dispozici pohotové peněžní prostředky, je třeba krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení souvisejících s činností insolvenčního správce i krytí jeho konečných výdajů, zejména odměny insolvenčního správce, zajistit zálohou. Soud proto dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální možné výši, když odměna insolvenčního správce v konkursu činí minimálně 45.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání v němž obsáhle citoval závěry formulované Vrchním soudem v Praze při výkladu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona (konkrétně závěry v usnesení ze dne 15.5.2014, sen. zn. 2 VSPH 960/2014, v usnesení ze dne 18.7.2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014 a v usnesení ze dne 4.4.2014, sen. zn. 4 VSPH 531/2014) a namítl, že v jejich kontextu se jeví jako zcela předčasná úvaha insolvenčního soudu o tom, že dlužník, který má nezajištěné závazky z podnikání a nedoložil písemný souhlas věřitelů se způsobem řešení těchto závazků oddlužením, je osobou, která není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Dále tvrdil, že v praxi zpravidla věřitelé, kteří jsou správci daně či veřejných rozpočtů, poskytují dlužníkům neutrální vyjádření. Aktivně sice nevysloví souhlas, zároveň ale výslovně neuvádějí nesouhlas, čímž dle dlužníka v podstatě souhlas dávají. Dlužník má tudíž za to, že na podkladě jeho řádného insolvenčního návrhu je možno rozhodnout o úpadku a současně povolit oddlužení, jak předpokládá ustanovení § 108 odst. 1, věta třetí insolvenčního zákona. Zdůraznil, že nedisponuje žádným majetkem zpeněžitelným v konkursu a má pouze majetek nepatrné hodnoty, a za takového stavu se jeví neúčelné řešit úpadek nejprve konkursem, který bude následně zrušen pro nedostatek majetku, a poté podávat nový návrh na povolení oddlužení, kdy již nebude nutné předkládat souhlasy věřitelů závazků z podnikání. To by znamenalo pouze zbytečné prodlužování jeho úpadkové situace. Dlužník v odvolacím řízení proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že mu nebude uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně o dosavadním průběhu řízení a obsahu sdělení věřitelů dluhů dlužníka z podnikání, uvedená v odůvodnění přezkoumávaného usnesení. Ta je třeba doplnit jen tak, že v seznamu majetku připojenému k insolvenčnímu návrhu dlužník uvedl, že vlastní movité věci, a to běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby v odhadované hodnotě cca 12.000 Kč. Pohotové finanční prostředky k dispozici nemá.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 403 odst. 2, IZ, věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že insolvenční návrh dlužníka je bezvadný a obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o jeho úpadku pro platební neschopnost (ust. § 103 odst. 2, § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ), neboť z něj plyne, že má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K návrhu jsou rovněž připojeny přílohy dle zákona (ustanovení § 104 IZ). Soud prvního stupně tudíž správně přistoupil k posouzení, zda je třeba krytí nákladů insolvenčního řízení zajistit prostředky ze zálohy, a v této souvislosti se zabýval otázkou předpokládaného způsobu řešení úpadku dlužníka a povahou a rozsahem jeho majetku.

K námitce dlužníka o předčasnosti úvahy soudu prvního stupně, že nedoložil písemný souhlas věřitelů dluhů z podnikání odvolací, soud uvádí, že soud prvního stupně vyšel ze závěru, že věřitelé Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna dlužníku souhlas s řešením svých pohledávek v režimu oddlužení neudělili, nikoli z toho, že tyto souhlasy nebyly doloženy. Tento závěr učinil ze sdělení věřitelů předložených dlužníkem, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxe soudů v posuzování subjektivní legitimace dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení byla sjednocena závěry v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015 sen. zn. 1 VSOL 918/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016 (dále též jen R 49/2016 ). Z nich jednoznačně vyplývá, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ).

V této věci dlužník v návrhu tvrdil, že věřitelé jeho dluhů z podnikání nevyslovili aktivní nesouhlas s oddlužením, a proto má za to, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. To, že s oddlužením souhlasí, neplyne ani z tvrzení dlužníka, že mu oba shodně sdělili, že se konkrétně vyjádří až na schůzi věřitelů (míněno na schůzi věřitelů, která bude rozhodovat o způsobu řešení úpadku dlužníka). Souhlas věřitelů dluhů z podnikání neplyne ani z vyjádření těchto věřitelů, které dlužník připojil ke svému návrhu, neboť to, že s oddlužením před podáním insolvenčního návrhu nevyslovují nesouhlas nelze vyložit tak, že souhlasí s oddlužením dlužníka, jak zákon předpokládá (ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ).

Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení netvrdí skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit souhlas věřitelů jeho dluhů z podnikání s oddlužením, není dána pochybnost, zda je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a je nepochybné , že takový návrh není oprávněn podat. Nelze souhlasit s námitkou dlužníka, že soud měl postupovat dle ustanovení § 397 IZ, neboť tato úprava se neuplatní a nezbývá než návrh na povolení oddlužení odmítnout jako podaný neoprávněnou osobou (ust. § 390 odst. 3 IZ).

S názorem dlužníka, že soud by měl souhlas věřitelů dluhů z podnikání zkoumat až na schůzi věřitelů svolané za účelem projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí však souhlasit nelze. Zákon umožňuje, aby se soud otázkou oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zabýval opětovně ve fázi projednání schválení oddlužení, a umožňuje mu korigovat již jednou přijatý závěr, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn je (který vyjádřil tím, že oddlužení povolil). Pokud však soud již při posuzování návrhu na povolení oddlužení dovodí nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k jeho podání a návrh odmítne dle § 390 odst. 3 IZ, schůze věřitelů, která by rozhodovala o způsobu oddlužení, vůbec neproběhne, věřitelé nebudou mít možnost namítat nedostatek oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení a úprava dle § 403 odst. 2 IZ se neuplatní. Rovněž proto odvolací soud nesouhlasí s argumentací dlužníka, který odkazuje na vyjmenovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo navíc rozhodnuto před publikací R 49/2016, které sjednocuje také judikaturu obou vrchních soudů.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že předběžný závěr soudu prvního stupně, že případný úpadek dlužníka je řešitelný pouze konkursem, je správný. Dále se proto zabýval přezkumem správnosti jeho závěru, že krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak než z prostředků zálohy a rovněž její potřebnou výší.

Jak vyplývá ze seznamu majetku, dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky na krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají bezprostředně po prohlášení konkursu v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce (zejména zjišťováním a zajišťováním majetku majetkové podstaty, poštovné, cestovné hovorné atp.). Jiná možnost jejich krytí než z prostředků zálohy proto není. Vzhledem ke struktuře majetku dlužníka, sestávajícího z použitých movitých věcí v odhadované ceně cca 12.000 Kč, nelze důvodně soudit, že z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (bude-li jaký) bude možno uhradit konečné náklady insolvenčního řízení spočívající zejména v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce. Jak správně uvedl soud prvního stupně, výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí nejméně 45.000 Kč (pokud insolvenční správce není plátcem DPH, § 1 odst. 5, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném od 1.1.2014 dále jen vyhláška ). K této částce je třeba připočítat náhradu hotových výdajů insolvenčního správce, které obvykle dosahují výše cca 5.000 Kč (což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, § 7 vyhlášky). Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníku je třeba uložit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

Olomouc 21. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu