3 VSOL 803/2014-A-14
KSBR 47 INS 13014/2014 3 VSOL 803/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníků-manželů Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Velkém Beranově 58, PSČ: 588 21 a Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Ždírci 25, PSČ: 588 13, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.5.2014, č.j. KSBR 47 INS 13014/2014-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatili na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že prověřil výpisem z živnostenského rejstříku skutečnost, zda dlužníci nejsou vedeni jako podnikatelé, a zjistil, že dlužník Jaroslav Tomášek byl veden jako podnikatel, a to v období od 3.4.2013 do 3.10.2013. Dále zjistil ze seznamu závazků, že ze své podnikatelské činnosti má dlužník nezajištěné závazky vůči věřitelům v celkové výši 1.062.409 Kč. Tuto skutečnost sám dlužník výslovně uvedl, a současně ji dokládají i předložené listiny. V dané věci, kdy má dlužník prokazatelně dluhy z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, není dlužník ve smyslu ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tedy na místě, aby insolvenční soud tento návrh odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, ve kterém uvedli, že žádají o znovuprojednání insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť splňují všechny podmínky dané insolvenčním zákonem. Nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, že je dán důvod pro odmítnutí návrhu z důvodu existence závazků vzniklých z podnikatelské činnosti, když netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že se jedná o dluhy z podnikání, které nebrání řešení úpadku oddlužením. Poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. KSBR 37 INS 20247/2013, jakož i KSOS 39 INS 3145/2014, ve kterých odvolací soud uzavřel, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ust. § 392 odst. 1 insolvenčního zákona, a tudíž nelze dlužníkům přičítat k tíži, že tento souhlas nepřipojili k návrhu a že insolvenční soud nebude (před schůzí věřitelů svolanou k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí) zjišťovat souhlas věřitelů s oddlužením. Proto navrhují, aby usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení bylo zrušeno.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků důvodné není.

V přezkoumávané věci podali dlužníci insolvenční návrhy spojené se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, a uvedli, že jsou v úpadku, protože mají více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti a nejsou schopni je plnit, neboť řada věřitelů zahájila proces vymáhání svých závazků, je proti nim vedeno 10 exekucí a vydán 1 platební rozkaz. Zastavili platby podstatné části svých peněžitých závazů, resp. je neplní po dobu tří měsíců po lhůtě splatnosti. Uvedli, že celková výše všech závazků v rámci společného jmění manželů činí 2.378.569 Kč, jde o závazky nezajištěné. Ke svým příjmovým poměrům uvedli, že dlužník pobírá mzdu ve výši 21.529 Kč měsíčně čistého a dlužnice pobírá pouze rodičovský příspěvek ve výši 7.100 Kč. Současně jsou však oba navrhovatelé obdarováni ze dvou darovacích smluv, ve kterých se třetí osoby zavázaly k poskytování pravidelného měsíčního plnění, každý ve výši 4.500 Kč po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení. Navrhovatelé dále uvedli, že závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jihlavě, Romanu Karasovi, Janě Karasové, společnosti ANTEE s.r.o. a INTEGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukověobrazových záznamů o.s. vznikly při podnikatelské činnosti. Podle seznamu závazků dluhy z podnikání, které vznikly výlučně dlužníku Jaroslavu anonymizovano , jsou v celkové výši 1.062.409 Kč. Ze seznamu majetku dlužníků vyplývá, že dlužníci vlastní majetek představující běžné vybavení domácnosti.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

S účinností od 1.1.2014 tak, jak vyplývá se shora citovaného ust. § 389 IZ, může návrh na povolení oddlužení podat fyzická osoba-nepodnikatel, jakož i fyzická osoba-podnikatel, ovšem pouze za předpokladu, že nemají dluhy z podnikání, popřípadě, že se jedná o takové dluhy z podnikání, které nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením tak, jak vyplývá z ust. § 389 odst. 2 IZ. V přezkoumávané věci z podaného insolvenčního návrhu dlužníka spojeného se společným návrhem manželů na povolení oddlužení vyplývá, že dlužník má dluhy z dřívějšího podnikání, a to vůči pěti svým věřitelům, to je Okresní správě sociálního zabezpečení, Romanu Karasovi a Janě Karasové, společnosti ANTEE s.r.o. a společnosti INTEGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukověobrazových záznamů o.s. Dlužník v podaném insolvenčním návrhu netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ. Dlužník tedy netvrdí ani nijak nedokládá, že by měl souhlas svých věřitelů s tím, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením. Za této situace proto soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužník není ve smyslu ust. § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a proto je na místě insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení jejich úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Odkaz odvolatelů na rozhodovací praxi odvolacího soudu v jiných insolvenčních věcech odvolací soud nepovažuje za důvodný, jelikož odvolateli zmiňovaná rozhodovací praxe byla již překonána dalšími rozhodnutími odvolacího soudu, který vychází ze závěru, že není-li tvrzen souhlas dlužníkových věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, s jeho oddlužením, již při podání insolvenčního návrhu, nelze rozhodnout ve smyslu § 397 IZ o povolení oddlužení, neboť v takovém případě nelze uzavřít, že by zde byly dány pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení s tím, že tuto otázku prozkoumá insolvenční soud až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Pro případné řešení úpadku dlužníků konkursem je na místě, jak správně uzavřel soud prvního stupně, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, protože nemají pohotové finanční prostředky a jejich majetek sestává pouze z věcí tvořících běžné vybavení domácnosti. Soud prvního stupně správně uzavřel, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, když záloha by měla sloužit též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se majetek nepodařilo zpeněžit v rozsahu, ze kterého by mohly být též hrazeny náklady insolvenčního správce, to je zejména jeho odměna a hotové výdaje. Soud prvního stupně správně stanovil výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť v případě konkursu pouze minimální odměna insolvenčního správce podle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů činí 45.000 Kč, přičemž nutno počítat též ještě s částkou hotových výdajů insolvenčního správce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 26. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu