3 VSOL 777/2012-A-13
KSBR 26 INS 13808/2012 3 VSOL 777/2012-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Roštění 144, PSČ 768 43, adresa pro doručování písemností: Kostelec u Holešova, Roštění 135, PSČ 768 43, IČ: 75747812, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2012, č.j. KSBR 26 INS 13808/2012-A-8, takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soud prvního stupně uvedený ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu prvního stupně.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že dne 7.6.2012 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud prvního stupně uvedl, že dlužník má závazek z podnikatelské činnosti ve výši 99.764 Kč vůči věřiteli VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s. a celkové závazky dlužník uvedl ve výši 206.822 Kč. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009 a uzavřel, že oddlužení je přípustné pouze u dlužníka, který není podnikatelem, přičemž musí jít o takovou fyzickou nebo právnickou osobu, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky vzešlé z jejího podnikání. Soud prvního stupně uvedl, že je třeba přihlédnout k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že závazek dlužníka z podnikání představuje cca 48 % všech dlužníkových závazků, přičemž živnostenské oprávnění dlužníka bylo zrušeno teprve ke dni 6.8.2012. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že dlužníku nelze povolit oddlužení a jeho návrh na povolení oddlužení by byl odmítnut, a proto způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona a uvedl, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek finančních prostředků k úhradě nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu s tím, že bez hotových finančních prostředků nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Soud prvního stupně konstatoval, že záloha slouží rovněž k zajištění odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že v majetkové podstatě nebude dostatek finančních prostředků k jejich úhradě. Soud prvního stupně uvedl, že odměna insolvenčního správce v případě konkursu činí nejméně 45.000 Kč bez DPH a správce má dále nárok na náhradu hotových výdajů. Vzhledem k tomu, že dlužník uvedl, že nemá žádný majetek, uložil mu soud prvního stupně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal, aby mu byla uložena záloha ve výši přiměřené jeho příjmu, případně zrušení napadeného rozhodnutí. Dlužník uvedl, že má závazky ve výši 206.822 Kč, stálý měsíční příjem od společnosti Toptrade Production s.r.o. ve výši 11.000 Kč a dále má uzavřenou darovací smlouvu na částku 1.500 Kč, a je tedy schopen uhradit nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek. Ke svým poměrům dlužník tvrdil, že má jednu vyživovací povinnost k synovi Dominiku Gasidlovi, který je žákem základní školy. Dlužník namítal, že částku 50.000 Kč nemá k dispozici a není schopen ji ani zajistit, neboť se nemůže dále zadlužovat. Dlužník uvedl, že je schopen udělat vše pro to, aby navýšil svůj příjem a uspokojil nezajištěné věřitele v co největším rozsahu. Dlužník prohlásil, že není podnikatelem, že jeho závazky nepocházejí z podnikání, že nemá zaměstnance, má jednu vyživovací povinnost a nikdo z věřitelů není jemu blízkou osobou a netvoří s ním koncern.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně dne 7.6.2012 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jako způsobu jeho řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dlužník tvrdil, že má šest peněžitých závazků u šesti věřitelů v celkové výši 206.822 Kč, které jsou po splatnosti většinou déle jak 30 dnů a které není schopen hradit po dobu delší než tři měsíce. Dlužník uvedl, že závazky jsou vyčísleny včetně úroku a úroku z prodlení, že není podnikatelem, nemá žádné zaměstnance a má jednu vyživovací povinnost. Dlužník prohlásil, že nikdo z věřitelů není k němu blízkou osobou ani s ním netvoří koncern. V návrhu dlužník uvedl šest věřitelů s peněžitými závazky v celkové výši 206.822 Kč s tím, že žádný závazek neplní nejméně od května 2012. Ke svému příjmu dlužník uvedl, že má od roku 2009 mzdu od společnosti Toptrade Production s.r.o. ve výši 11.000 Kč měsíčně. V bodu 16 návrhu dlužník uvedl jako svůj majetek pouze telefon v pořizovací ceně 2.500 Kč. V bodu 20 návrhu (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) dlužník uvedl závazek vůči společnosti VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 2, Francouzská 28, IČ: 61858714, ve výši 99.764 Kč, s tím, že se jedná o závazek z titulu smlouvy o vrácení provizí.

K návrhu dlužník připojil mimo jiné prohlášení, že není podnikatelem a že jeho závazky nepocházejí z podnikatelské činnosti, prohlášení je datováno dnem 6.6.2012, je opatřeno podpisem dlužníka, který prohlásil, že je úplné a správné. K návrhu dlužník dále připojil darovací smlouvu ze dne 6.6.2012 uzavřenou mezi Luďkem Sedláčkem jako dárcem a dlužníkem jako příjemcem s tím, že předmětem smlouvy je finanční dar ve výši 1.500 Kč za účelem navýšení finančních prostředků k oddlužení po dobu pěti let, kterou stanovuje insolvenční soud v případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tento dar se zavázal dárce poskytnout příjemci nejpozději v den výplatního termínu u svého zaměstnavatele a příjemce dar přijal. K návrhu dlužník připojil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3.2.2011, č.j. 150Nc 1306/2010-22, z něhož se podává, že dlužník má vyživovací povinnost k dosud nezletilému synovi Dominiku Gasidlovi ve výši 1.500 Kč měsíčně. K návrhu dlužník připojil seznam závazků s prohlášením, že je správný a úplný, v němž je mimo jiné jako vykonatelný uveden závazek vůči věřiteli VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., ve výši 99.764 Kč. K návrhu dlužník připojil žalobu věřitele VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., vedenou proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22C 126/2010 ze dne 18.10.2010, z níž se podává, že společnost VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., se domáhala proti dlužníku zaplacení částky 99.764 Kč s příslušenstvím z důvodu, že mezi účastníky byla uzavřena dne 1.5.2009 smlouva o zprostředkovatelské činnosti, na základě níž se žalovaný zavázal jako zprostředkovatel vyvíjet pro žalobce činnost k uzavírání pojistných smluv, tj. zprostředkovávat a sjednávat pojistné smlouvy, dlužníku byla za uzavřené smlouvy vyplacena provize, kterou dlužník po ukončení smlouvy nevyúčtoval a nevrátil. Na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne

31.7.2012 dlužník podáním doručeným soudu prvního stupně dne 9.8.2012 sdělil, že ve společnosti VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., pracoval jako obchodní zástupce, pro tuto pojišťovnu uzavřel čtyři smlouvy o životním pojištění, za které obdržel provize, za smlouvy měl ručit 24 měsíců. V krátké době po uzavření smluv obdržel od klientů sdělení, že smlouvy jsou nevýhodné a tito klienti uzavřeli smlouvy s jinými pojišťovnami. K tomuto sdělení dlužník připojil rozhodnutí Městského úřadu Holešov, Obecního živnostenského úřadu, ze dne 1.8.2012, z něhož se podává, že dlužníku bylo zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a to ke dni 6.8.2012 (datum právní moci rozhodnutí).

Podle ustanovení § 108 odst. 1, věty první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat: a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, protože má závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které vzhledem ke svým příjmům a hodnotě svého majetku není schopen splácet. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné hotové peněžní prostředky (hotové peníze či peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Proto je třeba pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy přezkoumat jeho

(předběžný) závěr o tom, že dlužníku nebude povoleno oddlužení a že jeho úpadek bude řešen konkursem.

Je třeba uzavřít, že z výslovného znění ustanovení § 389 odst. 1 IZ jednoznačně vyplývá, že podnikatel se nemůže domáhat řešení úpadku oddlužením. Návrh podnikatele na povolení oddlužení není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona přípustný. Jako návrh podaný osobou, která k tomu není oprávněna, by insolvenční soud musel takový návrh dlužníka-podnikatele odmítnout. Podle platného textu zákona zůstal u této skupiny dlužníků jako jediný možný způsob řešení jejich úpadku konkurs (teoreticky může přicházet v úvahu i reorganizace, což je však u drobných podnikatelů značně omezeno, ne-li zcela vyloučeno). Jak bylo shora uvedeno, oddlužení je tedy pouze pro nepodnikatele.

Nutno uvést, že výklad ustanovení § 389 insolvenčního zákona není natolik striktní, aby učinil oddlužení nedostupným takovému dlužníku, který-byť již nepodniká-má dosud neuhrazené dluhy z podnikání. Jak správně uvedl soud prvního stupně, z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že lze připustit oddlužení i u dlužníka, u kterého dosud existují neuhrazené dluhy z podnikání, byť již fakticky podnikatelskou činnost nevykonává, přičemž Nejvyšší soud ČR vytýčil soudům obecné meze, jak v tomto případě postupovat. V tomto směru soud prvního stupně správně uzavřel, že je třeba zabývat se jednak tím, zda dlužník fakticky podniká, a dále tím, zda osoba dříve podnikající má závazky vzešlé z podnikání a v této souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, kdy dluh z dlužníkova podnikání vznikl, k době ukončení dlužníkova podnikání, k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, k výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, jakož i k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Smyslem koncepce ustanovení § 389 insolvenčního zákona bylo to, aby se případné riziko podnikatelského nezdaru nepřenášelo na obchodní partnery a zákazníky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl s nejvyšší pravděpodobností odmítnut a dle ustanovení § 396 odst. 1 insolvenčního zákona by bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Dlužník ukončil podnikatelskou činnost až ke dni 6.8.2012, tedy až po podání insolvenčního návrhu. Dlužník má závazek z podnikatelské činnosti vůči věřiteli VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., ve výši 99.764 Kč, který představuje k celkové hodnotě závazků dlužníka 206.822 Kč cca 48 %, tedy jedná se o závazek v rozsahu nikoliv nepatrném vzhledem k celkové výši závazků dlužníka.

Tyto skutečnosti soud prvního stupně správně vyhodnotil jako skutečnosti tvořící překážku, pro kterou nelze dlužníkovi povolit oddlužení s ohledem na ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona a tyto skutečnosti by byly důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka dle ustanovení § 396 odst. 1 IZ.

Odvolací soud nesouhlasí se stanoviskem dlužníka o tom, že jeho závazek vůči věřiteli VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a.s., ve výši 99.764 Kč nepochází z podnikatelské činnosti. Jak vyplývá ze žaloby tohoto věřitele proti dlužníku, jakož i z tvrzení samotného dlužníka, jedná se o závazek z titulu smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi tímto věřitelem a dlužníkem, na základě níž měl dlužník vyvíjet pro pojišťovnu zprostředkovatelskou činnost, tedy soustavnou činnost za účelem dosažení zisku a jedná se tedy o podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obchodního zákoníku.

Nadto je třeba zdůraznit, že dlužník nesplňuje ani další esenciální podmínku oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ, totiž požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů.

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením je insolvenční soud vázán ustanovením § 398 odst. 3, věty první insolvenčního zákona a při úvaze, zda je dlužník schopen splnit požadavek uvedený v ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) insolvenčního zákona, musí vycházet z výše splátek odpovídajících částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (dle ustanovení § 279 odst. 1 o. s. ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, jedna třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

Dlužník tvrdil výši svého průměrného čistého měsíčního výdělku 11.000 Kč a výši svých závazků 206.822 Kč. Dlužník má dále jednu vyživovací povinnost určenou rozhodnutím soudu vůči nezletilému dítěti ve výši 1.500 Kč. Dlužník sice doložil k návrhu na povolení oddlužení darovací smlouvu ze dne 6.6.2012, k níž však odvolací soud při hodnocení příjmu dlužníka nepřihlédl, neboť dle jejího výslovného znění v bodu I. je jejím předmětem pouze jednorázový finanční dar ve výši 1.500 Kč, nikoliv opětující se plnění (skutečnost, že by tato částka měla být dlužníku poskytována pravidelně-měsíčně-ze znění smlouvy nevyplývá).

Při výpočtu plnění, které obdrží nezajištění věřitelé za dobu pěti let, tedy odvolací soud vyšel z průměrného čistého měsíčního výdělku dlužníka 11.000 Kč, z celkové výše jeho nezajištěných závazků 206.822 Kč a z výše soudem určené vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti 1.500 Kč. Při výpočtu základní částky pak vycházel odvolací soud z životního minima stanoveného nařízením vlády č. 409/2011 Sb. ze dne 7.12.2011. Po odečtení nesrazitelné částky na dlužníka ve výši 5.842 Kč mzda, ze které lze celkem provádět srážky, činí 5.158 Kč a část mzdy, ze které lze srazit dvě třetiny, činí 5.157 Kč. Z uvedeného vyplývá, že ze mzdy lze dlužníku pro účely oddlužení srazit částku 3.438 Kč. Po odečtení výživného stanoveného rozhodnutím soudu ve výši 1.500 Kč činí celkové měsíční splátky z příjmu dlužníka pro účely oddlužení 1.938 Kč, což činí za pět let částku 116.280 Kč. Dále je třeba vzít v úvahu, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře činí za každý započatý kalendářní měsíc odměna insolvenčního správce 750 Kč a náhrada jeho hotových výdajů 150 Kč. Celkem se jedná o částku 900 Kč měsíčně (s daní z přidané hodnoty o částku 1.080 Kč měsíčně), která současně představuje pohledávku za majetkovou podstatou podle ustanovení § 168 insolvenčního zákona. Z uvedeného vyplývá, že představují-li závazky dlužníka částku 206.822 Kč, bylo by v zákonem stanovené lhůtě pěti let a při zákonem určené výši splátek uhrazeno věřitelům, po odečtení nároku správce, není-li správce plátcem DPH, 62.280 Kč, což činí 30,11 % jejich pohledávek a je-li správce plátcem DPH, 51.480 Kč, což představuje 24,89 % jejich pohledávek.

Je tudíž zřejmé, že dlužník není schopen splatit za pět let svým nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek. Nižší, než zákonem určené splátky, dlužník nenavrhl, přičemž způsob řešení jeho úpadku zpeněžením majetkové podstaty rovněž s ohledem na uváděný majetek nepřichází v úvahu.

Za tohoto stavu věci by byl pravděpodobně návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítnut dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ a na majetek dlužníka prohlášen konkurs (§ 396 odst. 1 IZ). Tedy i za situace, že byl nebyl návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut z důvodu existence závazku z podnikání, byl by tento návrh s největší pravděpodobností zamítnut dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ.

Požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto důvodný.

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje finančními prostředky na bankovních účtech ani v hotovosti. Dlužník uvedl v insolvenčním návrhu jako svůj majetek pouze mobilní telefon, jedná se tedy o majetek nepatrné hodnoty, který není možné použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky, což v daném případě nebylo dlužníkem tvrzeno a ani se z obsahu spisu nepodává.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000 Kč. Jak již bylo uvedeno shora, jako jediný možný způsob řešení dlužníkova úpadku se jeví konkurs, neboť dlužník je podnikatelem a nepřichází u něj v úvahu řešení úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ) a reorganizace je u drobných podnikatelů značně omezena, respektive téměř vyloučena (§ 316 odst. 1 insolvenčního zákona). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu