3 VSOL 758/2014-A-17
KSOL 16 INS 36915/2013 3 VSOL 758/2014-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužnice Pavly Borovičkové, nar. 11.03.1964, bytem Lutín -Třebčín 89, PSČ 783 42, o insolvenčním návrhu věřitele 1. faktorská s.r.o., se sídlem Praha 3, Žižkov, Husitská 107/3, PSČ 130 00, IČ 26777355, zastoupeného RNDr. PhDr. Vladislavem Böhmem, bytem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Svatopluka Čecha 413/7, PSČ 250 01, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2014, č.j. KSOL 16 INS 36915/2013-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil věřiteli, aby ve lhůtě 7 dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet. Na odůvodnění uvedl, že insolvenčním návrhem věřitele, doručeným soudu dne 20.12.2013, bylo zahájeno insolvenční řízení. Soud dlužnici usnesením ze dne 03.02.2014, č.j. KSOL 16 INS 36915/2013-A-5 vyzval, aby mimo jiné předložila soudu seznamy dle ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona a poučil ji o následcích jejich nepředložení. Dlužnice na výzvu soudu nereagovala, návrh na povolení oddlužení nepodala. Z insolvenčního návrhu věřitele, jakož i z výpisu z katastru nemovitostí, pořízeného soudem dne 24.01.2014 vyplývá, že dlužnice je výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, na LV č. 109 pro katastrálním území Třebčín. Na tomto základě soud uzavřel, že v majetkové podstatě se nenacházejí žádné pohotové finanční prostředky, z nichž by bylo možno hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. Pro případ, že majetková podstata neposkytne z jakéhokoli důvodu dostatečné finanční prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení, umožní složená záloha krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Výši zálohy soud určil s přihlédnutím k ustanovení § 38 insolvenčního zákona a ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ).

Proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání věřitel, který je shledal nesprávné z následujících důvodů: 1. Napadené usnesení není řádně odůvodněno a nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (v této souvislosti věřitel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2013, sen zn. 1 VSPH 1757/2013-A a jeho usnesení ze dne 21. ledna 2014, sen. zn. 3 VSPH 1505/2013). Soud v odůvodnění dle věřitele nezdůvodnil, proč v této věci nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty a nezjišťoval, zda dlužnice vlastní další majetek (s výjimkou nemovitých věcí, jejichž existenci věřitel uvedl v insolvenčním návrhu). 2. Soud se konkrétně nevyjádřil k nákladům insolvenčního řízení, k jejichž úhradě uložil povinnost zálohu zaplatit. Pouze obecně konstatoval účel institutu zálohy. Z nákladů zmínil pouze odměnu insolvenčního správce, nejméně 45.000 Kč bez bližší specifikace hotových výdajů. Věřitel má za to, že výše uložené zálohy není úměrná předpokládané výši nákladů, pro jejichž úhradu byla uložena. Podle něj hotové výdaje insolvenčního správce mohou v souhrnu dosáhnout částky v řádu několika set korun, což dovozoval z možnosti komunikace insolvenčního správce elektronickou formou a způsobu vedení insolvenčního rejstříku. V souvislosti se zjišťováním majetkové podstaty a oceňováním jejích položek by správci v této věci neměly vznikat vysoké náklady, pravděpodobně se bude jednat o cestovní výdaje do bydliště dlužnice a zpět, víceméně se bude jednat o písemné dotazy příslušným orgánům o informace o majetku dlužnice. Ocenění položek soupisů provádí správce také sám. Pokud by požadoval věřitelský výbor ocenění znaleckým posudkem v případě, že podstata by byla zpeněžována jedinou smlouvou, či pokud by byla přihlášena zajištěná pohledávka, lze znalecký posudek ke zjištění obvyklé ceny rodinného domu s přilehlými pozemky pořídit v ceně 3.000 Kč-4.000 Kč.

3. Hodnotu nemovitostí ve vlastnictví dlužnice lze na základě informací o cenách realit v dané lokalitě, která v průměru činí 1.790.000 Kč, odhadovat nejméně na 1.000.000 Kč (věřitel argumentoval cenami nemovitostí v příslušné inzerci prodeje, a to nejnižší a nejvyšší inzerovanou cenou nemovitostí v katastrálním území Třebčín a propočetl průměr takto zjištěných hodnot). V tomto odhadu je zahrnuta redukce výše hodnoty vzhledem ke stáří budovy, jak se jeví být dle fotografií dostupných na internetu, které věřitel připojil k odvolání. Dále uvedl, že věřitel by k zajištění své pohledávky neakceptoval nemovitý majetek, který by co do jeho hodnoty nezaručil návratnost půjčené částky včetně příslušenství. Proto věřitel předpokládá, že výtěžek zpeněžení nemovitostí bude postačovat pro úplnou úhradu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. V této souvislosti odkázal i na úpravu § 298 odst. 2 insolvenčního zákona. Uložená částka zálohy je proto podle něj nepřiměřeně vysoká, neboť prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit jinak. 4. Podle věřitele dlužnice jistě disponuje i jiným majetkem, zejména movitým, z jehož výtěžku zpeněžení bude možné hradit náklady insolvenčního řízení. Rovněž lze předpokládat, že dlužnice má u některé banky nebo pobočky zahraniční banky se sídlem na území ČR zřízen účet a na něm k dispozici bezhotovostní peněžní prostředky. Věřitel v odvolání uvedl číslo účtu, na který byly jím poskytnuté prostředky dlužnici převedeny. Tvrdil, že tento majetek lze použít bezprostředně po ustanovení insolvenčního správce do funkce na krytí nákladů insolvenčního řízení. Dle věřitele může být dlužnice také účastnicí stavebního spoření nebo penzijního připojištění. Proto by bylo vhodné, aby soud učinil dotaz alespoň na nejvýznamnější finanční ústavy ČR, což činí některé insolvenční soudy před tím, než přikročí k uložení zálohy. Není vyloučeno, že dlužnice disponuje i dalšími movitými věcmi, které jsou zpeněžitelné (osobní automobil, elektronika), přičemž výtěžek zpeněžení majetku, který není předmětem zajišťovacích práv, se primárně použije k úhradě pohledávek za podstatou. 5. Dále věřitel namítal, že částka zálohy bude vázána, po celou dobu trvání insolvenčního řízení a nebude k dispozici pro financování činnosti věřitele, což mu bude způsobovat další ztráty a v konečném důsledku je pro věřitele likvidační . Vyjádřil názor, že při prostředcích ze složené zálohy insolvenční správce nebude motivován k co nejrychlejšímu plnění svých úkolů. Ze všech těchto důvodů věřitel dovozoval, že v majetkové podstatě bude dostatek peněžních prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, k jejichž zajištění není třeba věřiteli ukládat povinnost zaplatit zálohu. V odvolacím řízení věřitel žádal, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že mu bude uložena záloha ve výši 10.000 Kč, případně mu nebude uložena vůbec.

V tomto řízení soud postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění zákona č. 293/2013 Sb., to je ve znění účinném od 1.1.2014 (čl. II. zák. č. 293/213 Sb., dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu, mimo zjištění uvedená v odůvodnění napadeného usnesení, vyplývá, že věřitel tvrdí svou aktivní legitimaci ve smyslu § 530 zákona č. 40/1964 Sb., kterou dovozuje z pohledávky svého nástupce, společnosti BP Integralis Limited, reg. č. 255048, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, za dlužnicí ve výši 660.623 Kč. V návrhu tvrdí splatné pohledávky dalších 4 věřitelů (z nichž splatnost nejpozději splatné měla nastat dne 10.04.2013). Přípisem ze dne 03.02.2014 (označenému jako KSOL 16 INS 36915/2013-A-6 ), soud dlužnici poučil o možnosti podání návrhu na povolení oddlužení, lhůtě k jeho podání a následcích, pokud návrh na oddlužení v uvedené lhůtě nepodá. Přípis byl dlužnici spolu s výzvou k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 IZ doručen dne 3.3.2014 postupem dle § 49 odst. 4, § 50h o.s.ř., dlužnice na výzvu soudu nereagovala a návrh na povolení oddlužení nepodala. Z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 109 vedeného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, vyplývá, že dlužnice je vlastnicí nemovitostí, a to pozemku č. st. 81, zastavěná plocha a nádvoří, na němž stojí rodinný dům č.p. 89, zahrady p. č. 101 a orné půdy p.č. 263/2 v k.ú. Třebčín, obec Lutín. Podle obsahu výpisu z katastru nemovitostí jsou tyto nemovitosti předmětem zajištění pohledávky věřitele BP Integralis Limited, a to na základě smlouvy o zřízení věcného břemene a zřízení věcného předkupního práva, o zřízení zástavního práva ze dne 09.12.2008 a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele ze dne 16.11.2011, a dále předmětem zajištění dalších pohledávek, a to pohledávky věřitelů ČEZ Prodej, s.r.o., IČ 27232433 ve výši 4.949 Kč s příslušenstvím, Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617 ve výši 479 Kč s příslušenstvím, Vojenská nemocnice Olomouc, IČ 60800691 ve výši 240 Kč s příslušenstvím a vendue a.s., IČ 28062256 ve výši 4.291,48 Kč s příslušenstvím. Z přihlášky pohledávky věřitele, evidované v insolvenčním řízení pod č. P1 vyplývá, že věřitel přihlásil celkem pohledávky ve výši 660.622,69 Kč, z toho činí výše zajištěných pohledávek 620.622,69 Kč.

Podle § 108 odst. 1, 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud předně uvádí, že v této věci věřitel podal projednatelný insolvenční návrh, kterým žádal zjištění úpadku dlužnice (§ 103 IZ). Dlužnice, která byla řádně poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, takový návrh v zákonné lhůtě nepodala. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, že případný úpadek dlužnice není řešitelný jinak než prohlášením konkursu na její majetek. Dále soud dlužnici vyzval k předložení seznamů dle § 104 IZ, dosud však seznamy obsahující zákonné náležitosti, zejména seznam majetku, z něhož by mohl činit zjištění o majetkové situaci dlužnice, soud k dispozici nemá, protože dlužnice je v insolvenčním řízení nečinná. Proto je správný jeho závěr, podle něhož nelze důvodně usuzovat, že v majetkové podstatě dlužnice se budou nacházet finanční prostředky, z nichž by bylo možno hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. Odůvodnění proto obsahuje nejen předběžný závěr o tom, proč v této věci přichází v úvahu řešení úpadku dlužnice konkursem, při němž, na rozdíl od oddlužení, není možno hradit náklady insolvenčního řízení zálohově, ale rovněž z čeho soud dovozuje, že je potřebné zajistit úhradu alespoň počátečních nákladů insolvenčního řízení zálohou. Dále soud v odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k výši uložené zálohy argumentuje minimální částkou odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem (45.000 Kč), aniž by uvedl obvyklou výši hotových výdajů správce, které v obdobných řízeních vznikají insolvenčnímu správci v souvislosti s výkonem jeho funkce. Ovšem tento nedostatek podle odvolacího soudu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a námitka věřitele, podle kterého je napadené usnesení nepřezkoumatelné (viz bod 1. shora), podle odvolacího soudu není důvodná. O tom konečně svědčí i obsáhlé odvolání věřitele, v němž polemizuje s výší nákladů insolvenčního řízení, z níž vyšel soud prvního stupně a dovozuje, že výše uložené zálohy je neúměrná předpokládané výši nákladů insolvenčního řízení. Argumenty věřitele, z nichž dovozuje minimální hotové výdaje správce (jeho úvahy o možnostech levných způsobů komunikace, předpokladu cestovních výdajů jen na cestu do bydliště dlužnice a zpět a oceňování položek soupisu samotným správcem, viz bod 2 shora) jsou jen hypotetické. V dané fázi řízení je třeba vycházet z odhadu pravděpodobné výše hotových výdajů insolvenčního správce, tedy výše, které dle zkušenosti soudu v obdobných řízeních insolvenčnímu správci obvykle vznikají. Tato částka činí obvykle 5.000 Kč (ostatně sám věřitel uvádí cenu znaleckého posudku o ceně nemovitostí v rozsahu 3.-4. tisíc Kč) a nelze předem vyloučit, že bude navýšena v závislosti na okolnostech věci.

Proto odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou věřitele, že k zajištění náhrady hotových výdajů správce, které mu v insolvenčním řízení vzniknou, by postačovala nižší částka. Argumentace věřitele hodnotou nemovitostí dlužnice (uvedená pod bodem 3 shora) je spekulativní. Při úvahách o potřebě zálohy nelze vycházet z hodnoty nemovitostí stanovené zprůměrováním cen nemovitostí, nabízených v inzerci realit v daném katastrálním území a dle fotografií dostupných na internetu nelze hodnotu nemovitosti určit ani přibližně, stejně z nich nelze vycházet při posouzení prodejnosti nemovitostí. Důvod, že věřitel by neuzavřel s dlužnicí smlouvu o zajištění, pokud by hodnota zástavy nezajišťovala návratnost poskytnutých prostředků, je zcela bez právního významu pro předběžný závěr, zda z výtěžku nemovitostí bude možno pokrýt konečné náklady insolvenčního řízení. Proto ani tyto odvolací námitky nemá odvolací soud za důvodné a nesouhlasí s názorem věřitele, že úhradu (konečných) nákladů insolvenčního řízení bude možno provést z výtěžku zpeněžení nemovitostí v majetku dlužnice (na kterých vázne zajištění ve prospěch pohledávek do výše cca 650.000 Kč), neboť pro tento závěr není ve spise žádný podklad. Rovněž jen obecná tvrzení věřitele o tom, že dlužnice disponuje jiným, zejména movitým majetkem, z něhož bude možno hradit náklady insolvenčního řízení, jsou nevýznamná, protože věřitel neuvádí nic, z čeho by bylo možno dovodit, jaké konkrétní věci dlužnice ve svém vlastnictví má. Stejně tak jen obecně předpokládá , že dlužnice disponuje prostředky na bankovních účtech či že má (může mít) pohledávky vůči peněžním a pojišťovacím společnostem. Přitom soudu prvního stupně nelze vytýkat, že vzhledem k nečinnosti dlužnice neprovedl šetření k rozsahu a zejména struktuře jejího majetku (dotazy na největší peněžní ústavy, banky, pojišťovny ohledně pohotových finančních prostředků dlužnice), neboť soudu takovou povinnost zákon neukládá. Ostatně jak vyplývá z judikatury (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.01.2010, sen. zn. 1 VSPH 517/2009) lze soudu vytýkat předčasnost uložení povinnosti zaplatit zálohu v situaci, kdy soud po dlužníku nepožadoval doložení zákonných příloh, resp. seznamu majetku, případně nevyčkal lhůty k jeho předložení. Proto podle odvolacího soudu nemohou být opodstatněné odvolací námitky, uvedené pod bodem 4 odvolacích důvodů věřitele. Argumenty věřitele dopadem, které bude mít úhrada zálohy 50.000 Kč na financování jeho (podnikatelské) činnosti, jsou v této věci zcela bez významu, protože je to věřitel, kdo podal insolvenční návrh, jímž žádal o zjištění úpadku dlužnice, a učinil tak zcela jistě po zralé úvaze a po vyhodnocení všech dopadů, kterou pro jeho osobu může podání návrhu znamenat, včetně uložené povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Odvolací soud proto ani odvolací námitku uvedenou pod bodem 5. shora nehodnotí jako důvodnou.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v této věci je třeba zajistit prostředky pro úhradu počátečních nákladů insolvenčního řízení zálohou, neboť soud nemá poznatky o tom, že v majetku dlužnice jsou pohotové finanční prostředky. Z dosavadních poznatků o rozsahu a struktuře majetku dlužnice vyplývá, že zálohou je nezbytné zajistit i prostředky pro úhradu konečných nákladů insolvenčního řízení, neboť dle obsahu spisu ( insolvenčního návrhu a přihlášky pohledávky věřitele, včetně údajů zapsaných v katastru nemovitostí) jsou nemovitosti v majetku dlužnice zástavou pro závazky dlužnice ve výši cca 650.000 Kč. V situaci, kdy soud nemá k dispozici kvalifikovaný odhad tržní ceny těchto nemovitostí nelze jen z obecných údajů o nemovitostech dlužnice, podle nichž se jedná o rodinný dům s přilehlými parcelami umístěných v obci Lutín, bez dalšího usuzovat, že z výtěžku známého majetku dlužnice bude možno hradit i konečné náklady insolvenčního řízení, spočívající zejména v úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Výše odměny v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně 45.000 Kč a hotové výdaje insolvenčního správce obvykle dosahují částky 5.000 Kč, a to i v případě neúspěšného pokusu o zpeněžení nemovitostí. V této souvislosti lze odkázat i na názor Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 29.9.2010 sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011. V něm Nejvyšší soud uvedl, že se může výjimečně stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, což je důvodem, pro který vyhláška č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů v ust. § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 5 počítá s minimální odměnou za zpeněžování majetkové podstaty ve výši 45.000 Kč, i když výtěžek zpeněžení bude nulový. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona a při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Ze všech těchto důvodů je podle odvolacího soudu třeba věřiteli uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to v maximálně možné částce 50.000 Kč. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, které je věcně správné, podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Závěrem, nad rámec odůvodnění přezkoumávaného usnesení, odvolací soud podotýká, že napadené usnesení není usnesením ve věci samé, proto podáním odvolání proti němu nevznikla věřiteli poplatková povinnost (viz pol. 22, bod 13, Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužnici a věřiteli se však doručuje i zvlášť.

Olomouc 13. listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu