3 VSOL 754/2014-A-10
KSBR 26 INS 15125/2014 3 VSOL 754/2014-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Komňa 235, PSČ 687 71, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.2014, č.j. KSBR 26 INS 15125/2014-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 2.6.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K insolvenčnímu návrhu dlužník připojil seznam svých závazků, v němž uvádí, že závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení ve výši 94.296 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 67.000 Kč pocházejí z podnikatelské činnosti. Jak soud prvního stupně dále uvedl, věřitelé se k možnému řešení dlužníkova úpadku formou oddlužení nevyjádřili, přičemž není povinností soudu jejich stanovisko zjišťovat. Naopak povinností dlužníka je alespoň tvrdit, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tedy, že věřitelé, vůči nimž má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, s řešením úpadku ve formě oddlužení souhlasí. Pokud dlužník již v návrhu na povolení oddlužení takové skutečnosti netvrdí, nemá soud konkrétní údaje nutné k posouzení toho, zda lze dlužníkovi povolit řešení jeho úpadku ve formě oddlužení. Odvolací soud přitakal dlužníkovi, pokud ten ve svém vyjádření k závazkům namítal, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení dle ustanovení § 392 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Nicméně, jak dále uvedl, to, zda dlužník získá souhlas věřitelů, jejichž pohledávky mají vztah k podnikatelské činnosti dlužníka, s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení, je čistě strategické rozhodnutí dlužníka a dlužník sám musí posoudit riziko spojené s tím, že se v průběhu insolvenčního řízení ukáže, že věřitelé s pohledávkami z podnikání dlužníka s jeho oddlužením nesouhlasí a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. Soud prvního stupně uzavřel, že neuvedl-li dlužník v návrhu na povolení oddlužení, že věřitelé, vůči nimž má závazky z podnikání, s řešením úpadku formou oddlužení souhlasí, lze předpokládat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnut a současně podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Poté, co soud prvního stupně citoval ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, dále uzavřel, že považuje za nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolatel zopakoval závěry soudu prvního stupně s tím, že s těmito závěry nesouhlasí, neboť soud prvního stupně by měl postupovat v souladu s novelizovaným zněním ustanovení § 397 odst. 1 IZ, podle kterého platí, že insolvenční soud povolí oddlužení, i když má pochybnosti o oprávnění dlužníka podat návrh na oddlužení, když sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Vzhledem k ustanovení § 405 odst. 1 IZ může insolvenční soud i následně neschválit oddlužení, jestliže v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V této souvislosti odvolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.2014, č.j. MSPH 95 INS 11492/2013, 3 VSPH 1675/2013-A-19 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.1.2013, č.j. KSOL 16 INS 23069/2013, 1 VSOL 10/2014-A-14 a ze dne 19.3.2014, č.j. KSOS 31 INS 23909/2013, 3 VSOL 40/2014-A-11. Odvolatel citoval ustanovení § 108 odst. 1 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, s tím, že v této věci rozhodnutí o úpadku, s nímž by bylo spojeno také rozhodnutí o povolení oddlužení, dosud vydáno nebylo, a proto mu nelze uložit (při změně právní úpravy) povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Podle odvolatele je soudem prvního stupně prosazovaný způsob řešení jeho úpadku konkursem evidentně v rozporu se zásadou rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, když podle údajů, jak vyplynuly v insolvenčním řízení, je zřejmé, že by byl při způsobu řešení úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře schopen uspokojit 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. Odvolatel odkázal na další rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.2014, č.j. MSPH 95 INS 11492/2013, 3 VSPH 1675/2013-A-19 a citoval z tohoto rozhodnutí základní závěry. Odvolatel zdůraznil, že na základě údajů, uvedených v jeho insolvenčním návrhu, lze uzavřít, že se nachází v úpadku. Dále citoval ustanovení § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ, ve znění účinném od 1.1.20014, s tím, že z novely IZ podle odvolatele vyplývá i možnost pasivního souhlasu věřitele, tedy pokud věřitel, vůči němuž má dluh z podnikání, do rozhodnutí o schválení oddlužení nepodá námitku, pak se to dá považovat za souhlas pasivní, přičemž v této souvislosti citoval také závěry v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci za dne 19.3.2014, č.j. 3 VSOL 40/2014-A-11, KSOS 31 INS 23909/2013, které řešilo obdobný případ. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 2. 6. 2014, se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V bodě 07 svého návrhu uvedl, že má tři věřitele a šest závazků, celková výše nezajištěných závazků činí 200.799 Kč, všechny závazky jsou po splatnosti déle než 30 dní a tyto není schopen plnit. Závazek vůči věřiteli Česká kancelář pojistitelů ve výši 5.573 Kč se stal splatný dne 22.10.2013, závazek vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR ve výši 23.246 Kč se stal splatný dne 20.9.2011, přičemž již byla nařízena exekuce dle usnesení ze dne 5 8.2013, č.j. 4 EXE 393/2013-11. Dále dlužník uvedl, že nemá žádný příjem, pouze nepravidelné výdělky z brigád, očekává příjem z darovací smlouvy ve výši 2.500 Kč měsíčně. Je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost. Výše nezajištěných závazků činí 200.799 Kč, příjem má z darovací smlouvy ve výši 2.500 Kč, takže za pět let (po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce) zaplatí svým věřitelům 42% jejich pohledávek. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužník označil celkem tři věřitele (Česká kancelář pojistitelů, Okresní správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Uherské Hradiště a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Ostrava) a šest nezajištěných závazků celkem ve výši 200.799 Kč. K seznamu závazků připojil dále listinu označenou jako žádost dlužníka k závazkům z podnikání , v níž uvedl údaj o tom, že má závazky z podnikatelské činnosti, kterou přerušil 23.11.2011, jedná se o nedoplatky na zdravotním a sociálním pojištění a vyúčtované penále. Současně uvedl, že žádá soud, aby nepožadoval předložit souhlas věřitelů s oddlužením, protože tito se zřejmě rozhodnou o udělení souhlasu či nesouhlasu s jeho oddlužením až na základě zjištění jeho majetkové situace a počtu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení. V listině dále dlužník citoval ustanovení § 389 odst. 2 IZ s tím, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 IZ, a to na rozdíl od souhlasu věřitele s nižším plněním, takže žádá, aby nebyl vyzýván k doplnění návrhu o souhlas věřitelů s oddlužením. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní pouze věci osobní potřeby a blíže označený motocykl v zůstatkové hodnotě 2.000 Kč, žádný jiný majetek nevlastní.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 396, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že s ohledem na údaje uvedené dlužníkem v návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit.

Je třeba uvést, že uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tak určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že dlužník má, jako v této věci (což odvolatel nezpochybňoval), dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech závazků), nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlasí.

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že ustanovení § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nebrání (např. že dlužník s věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením jednal, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnil, naopak je zjevné, že s věřiteli, vůči nimž má závazek z podnikání, nejednal, a jejich stanoviska, pokud se týká jejich souhlasu s oddlužením, ani nezjišťoval.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužník nedisponuje pohotovými peněžními prostředky. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v této věci nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti také náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být ani odvolatelem namítaná skutečnost, že nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníka, jako insolvenčního navrhovatele, proto nelze od povinnosti k úhradě zálohy osvobodit, případně její výši snížit. Je-li složení zálohy zapotřebí, je nutno na jejím zaplacení trvat.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 25. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu