3 VSOL 752/2013-A-11
KSOS 34 INS 16041/2013 3 VSOL 752/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Ing. Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Lipůvka 146 (adresa pro doručování: Svornosti 1805, 755 01 Vsetín), zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem 796 01 Prostějov, T.G. Masaryka 121/11, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.7.2013 č.j. KSOS 34 INS 16041/2013-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též jen soud či insolvenční soud ) uložil dlužníku, aby ve lhůtě sedmi dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč. Na odůvodnění uvedl, že dne 6.6.2013 bylo insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení zahájeno insolvenční řízení. V návrhu dlužník uvedl, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, a na základě jeho údajů lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku. Není však splněna základní podmínka pro samotné podání návrhu na povolení oddlužení , neboť z údajů administrativního registru ekonomických subjektů, dostupných na internetových stránkách, soud zjistil, že dlužník je od 23.12.1992 držitelem živnostenského oprávnění v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Dlužníkův příjem plyne pouze z jeho podnikatelských aktivit, vykonávaných na základě smlouvy o zprostředkování (§ 642 a násl. obchodního zákoníku), uzavřené dne 26.9.2011. Proto lze důvodně předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut. Dle údajů v návrhu a seznamu majetku dlužník nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce a není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat alespoň k úhradě nákladů insolvenčního správce. Proto soud vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť jedině prostředky zálohy umožní správci vymoci nebo zpeněžit majetek dlužníka a hradit náklady při zjišťování jeho dalšího majetku, případně majetku jiných osob, který náleží do majetkové podstaty.

Proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podal dlužník odvolání. Vytýkal soudu, že dospěl k nesprávnému závěru, když mu uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč jen na základě skutečnosti, že dlužník je podnikatel, proto nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení. S tímto názorem dlužník nesouhlasí a je přesvědčen, že pro povolení oddlužení splátkovým kalendářem splňuje zákonné předpoklady. Poukazoval na nejednotnost rozhodovací činnosti vrchních soudů a odkázal na právní názor Vrchního soudu v Praze, vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 11.5.2010 č.j. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A-12, ve kterém dovodil, že závazky dlužníka nepocházejí z jeho dřívějšího podnikání a výdělečnou činnost vykonává dlužník jako OSVČ jen proto, že jako zaměstnanec nemohl sehnat práci a za účelem zapravení svých spotřebitelských závazků. Proto by se jevila jako nepřiměřená tvrdost taková aplikace zákona, kdy by soud konstatoval, že dlužník se nemůže pokusit dosáhnout povolení oddlužení pouze z důvodu, že po formální stránce je podnikatelem. Dlužníkovi, který není v pracovním poměru, proto nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. V této věci dlužník v návrhu uvedl a doložil, že jeho závazky nejsou závazky z podnikání, proto by podle něj nemělo být překážkou povolení oddlužení to, že jeho příjmy pocházejí ze současného podnikání. Proto dlužník v odvolacím řízení žádá zrušení napadeného usnesení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Nad rámec správných údajů o obsahu dlužníkova insolvenčního návrhu, včetně skutečnosti, že dlužník je od roku 1992 zapsán v živnostenském rejstříku jako osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění (což dlužník nezpochybňuje), vyplývá z insolvenčního návrhu, že dlužník v něm uvádí svých devět závazků vůči pěti věřitelům, splatnost pěti závazků nastala již v roce 2010, splatnost jednoho z nich v roce 2011. Věřitelé jsou označeni v souladu s úpravou § 103 odst. 1 IZ a dlužník specifikoval výši a důvod jednotlivých závazků. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z insolvenčního návrhu, včetně seznamu závazků obsahujícího zákonné náležitosti, vyplývá úpadek dlužníka pro platební neschopnost.

K povaze jeho dluhů ze seznamu závazků vyplývá, že vůči věřiteli Komerční banka, a.s. se jedná o závazek z důvodu kontokorentního úvěru, další závazky jsou závazky ze směnek, případně krycích směnek a nákladů řízení o směnečných námitkách. Ve vztahu k závazku vůči věřiteli Tomáši Kamarýtovi ve výši 700.000 Kč dlužník uvedl, že si tento finanční obnos půjčil z důvodu pomoci rodinné společnosti INGE BRNO s.r.o. a podepsal půjčku na zajišťovací směnce . Ke svým výdělkovým poměrům dlužník v návrhu uvedl, že je zaměstnán na základě smlouvy o zprostředkování, žádné závazky nemají souvislost s jeho podnikáním . Dále tvrdil, že je v současné době zaměstnán u zaměstnavatele I-Tec CZECH, spol. s r.o., identifikační číslo 26834634, s čistým měsíčním příjmem cca 20.000 Kč . Dále uvedl, že je oprávněn z pěti darovacích smluv. K návrhu připojil zprostředkovatelskou smlouvu dle § 642 a násl. obchodního zákoníku, uzavřenou dne 26.9.2011 mezi dlužníkem jako zprostředkovatelem a společností I-Tec CZECH, spol. s r.o., identifikační číslo 26834634, jako zájemcem (ve znění dodatku ze dne 1.5.2013), podle níž se zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít s třetími osobami, zajištěnými zprostředkovatelem, kupní smlouvy na prodej zboží, jenž je předmětem podnikatelských aktivit zájemce. Dohodnutá odměna za tuto činnost činí 25.000 Kč měsíčně.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení, podaný dlužníkem, který je podnikatelem, bude třeba odmítnout, neboť dlužník nemá právo takový návrh podat (§ 389, § 390 odst. 3 IZ). Jak uvedl Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Podnikatelem je přitom ve smyslu § 2 odst. 2, písm. b) obchodního zákoníku osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění.

Dlužník je tedy zákonem považován za podnikatele, a proto není splněn základní předpoklad pro to, aby mohl (úspěšně) podat návrh na povolení oddlužení, neboť jeho návrhem na povolení oddlužení se nelze věcně zabývat. Proto podle § 396 IZ je jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs (§ 396 IZ) a posuzování povahy dlužníkových závazků, které sice jsou spotřebitelské, jak vyplývá z údajů v seznamu závazků, je bez významu.

K argumentaci dlužníka závěrem Vrchního soudu v Praze v označeném rozhodnutí, odvolací soud uvádí, že v uvedeném případě se jednalo o skutkově odlišnou věc, v níž bylo insolvenční řízení zahájeno v březnu 2010 a ve stejném měsíci dlužník zahájil výdělečnou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná jen proto, že si nebyl schopen zajistit příjem z pracovněprávního vztahu, kterým by uspokojil své věřitele. V této věci je však dlužník podnikatelem již od roku 1992 a důvod pro zahájení jeho podnikatelské činnosti, spočívající v úsilí o zapravení spotřebitelských dluhů, dovozovat nelze. Dle dosavadní právní úpravy je dlužník-podnikatel vyloučen z možnosti oddlužení, byť jeho dluhy mají spotřebitelskou povahu. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na již schválenou změnu § 389 insolvenčního zákona, projednanou Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR v jeho VI. volebním období, sněmovní tisk č. 929/0, která, pokud nabude účinnosti, přináší zásadní změnu v úpravě aktivní legitimace pro podání návrhu na oddlužení.

Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že nemá k dispozici pohotové finanční prostředky, proto prvotní náklady insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku, nelze hradit jinak než z prostředků zálohy. Dlužník ovšem nemá ani žádný hmotný či nehmotný majetek a nelze předpokládat, že i konečné náklady insolvenčního řízení by mohly být pokryty z případného výtěžku zpeněžení. Proto podle odvolacího soudu je třeba dlužníku uložit zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení v maximální možné částce 50.000 Kč tak, aby byla zajištěna úhrada celkových nákladů insolvenčního řízení, spočívajících zejména v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce, když jen odměna v případě zpeněžování majetku činí minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů).

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu