3 VSOL 731/2015-A-13
KSBR 26 INS 14218/2015 3 VSOL 731/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Davida anonymizovano , anonymizovano , bytem Velké náměstí 115/1, Kroměříž, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby: 74354809, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.6.2015, č.j. KSBR 26 INS 14218/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že dne 1.6.2015 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém dlužník uvádí, že má třináct věřitelů, vůči nimž má devatenáct závazků ve výši 1.601.643 Kč. Některé z jeho závazků pocházejí z podnikatelské činnosti, a to například závazek vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj ve výši 315.000 Kč, vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 218.008 Kč a vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 79.188 Kč . Dlužník se k těmto závazkům blíže nevyjádřil. Soud není povinen zjišťovat stanovisko těchto věřitelů k řešení dlužníkova úpadku oddlužením, naopak je povinností dlužníka alespoň tvrdit, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tedy že věřitelé jeho závazků z podnikání s řešením úpadku oddlužením souhlasí. Pokud chybí skutkové tvrzení dlužníka v návrhu na povolení oddlužení o tom, že je takový návrh oprávněn podat, není pochybnost, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a lze předběžně předpokládat, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut. V případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Vzhledem k tomu považuje soud za nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, jejímž smyslem je především umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku. Dlužník dle připojeného seznamu majetku vlastní pouze movitý majetek nepatrné hodnoty, pohotové finanční prostředky nemá. Z prostředků zálohy bude rovněž možno zajistit úhradu odměny a výdajů insolvenčního správce v případě, že v majetkové podstatě nebude dostatek finančních prostředků k jejich úhradě. Proto soud s odkazem na úpravu ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. určil výši zálohy v maximální částce 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání. Namítal, že podle zákona nemá povinnost doložit souhlasy všech věřitelů , neboť tito se mohou vyjádřit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení k jeho návrhu na povolení oddlužení. Požádal věřitele svých dluhů z podnikání o vyjádření, dosud mu však neposkytli odpověď, z níž by vyplývalo, zda souhlasí či nesouhlasí. Proto nemůže tvrdit, že věřitelé s jeho insolvenčním řízením nesouhlasí. Navíc má ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona za to, že zákon výslovně předpokládá, že věřitelé se k návrhu na povolení oddlužení vyjádří i později než před jeho podáním. Z tohoto ustanovení dle jeho názoru rovněž vyplývá nevyvratitelná domněnka , že pokud se věřitelé nevyjádří nejpozději na první schůzi, platí, že s oddlužením dle návrhu dlužníka souhlasí. Domnívá se proto, že jeho případ nelze posoudit tak, že má povinnost tvrdit rozhodnou okolnost v návrhu, neboť zákon výslovně předpokládá situaci, kdy dlužník nebude schopen dodat souhlasy věřitelů svých dluhů z podnikání a těmto věřitelům umožňuje vyjádřit se v průběhu insolvenčního řízení. Dle dlužníka jde tedy o jednoznačnou právní úpravu odporující požadavku soudu i citované judikatuře z roku 2010 a proto žádá, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu, mimo správných zjištění učiněných soudem prvního stupně o zahájení řízení, závazcích dlužníka a počtu věřitelů a toho, že dlužník netvrdí souhlas věřitelů svých dluhů z podnikání s oddlužením, dále vyplývá, že dlužník v bodě 07 insolvenčního návrhu uvedl, že jeho závazek vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj ve výši 315.591 Kč se stal splatným dne 25.2.2015, závazek vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení ve výši 115.875 Kč se stal splatným dne 17.3.2014 a závazek vůči věřiteli Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ve výši 79.188 Kč se stal splatný dne 13.8.2012. V čestném prohlášení ze dne 22.5.2015 připojeném k insolvenčnímu návrhu dlužník uvedl, že jeho závazky vůči věřitelům UPC Česká republika, s.r.o., Československá obchodní banka, a.s. a Českomoravská stavební spořitelna, a.s., nepochází z podnikatelské činnosti, ostatní jeho závazky z podnikatelské činnosti pochází. Ze seznamu majetku připojeného k návrhu vyplývá, že dlužník vlastní mobilní telefon, oblečení a osobní věci v odhadované ceně 13.000 Kč.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 403 odst. 2, IZ, věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Na základě zjištění učiněných z insolvenčního návrhu dlužníka lze uzavřít, že insolvenční návrh obsahuje dostatečná skutková tvrzení o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, neboť z něj vyplývá, že má závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Dále je zřejmé, že dlužník má, s výjimkou závazků vůči věřitelům UPC Česká republika, s.r.o., Československá obchodní banka, a.s. a Českomoravská stavební spořitelna, a.s. závazky (dluhy) z podnikání.

Ke svým závazkům z podnikání dlužník netvrdí žádnou ze skutečností, uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by mu umožňovala, přestože závazky z podnikání má, řešit jeho úpadek oddlužením. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení bude třeba odmítnout a případný úpadek dlužníka řešit prohlášením konkursu (ust. § 390 odst. 3 IZ, § 396 IZ).

Lze souhlasit s názorem dlužníka, že dle insolvenčního zákona nemá povinnost doložit souhlasy všech věřitelů s oddlužením, neboť zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal písemný souhlas věřitele tohoto dluhu s oddlužením (§ 392 odst. 1 IZ).

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se však sjednotila v názoru, že dlužník, který má dluhy z podnikání a v návrhu na povolení oddlužení netvrdí souhlas jejich věřitelů s řešením těchto dluhů cestou oddlužení, netvrdí okolnosti o své subjektivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a takový návrh je třeba odmítnout (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014).

Soud prvního stupně svůj předpoklad, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude třeba odmítnout, nedovodil ze skutečnosti, že ten ke svému návrhu nepřipojil souhlasy věřitelů podnikatelských dluhů s oddlužením, ale z toho, že takový souhlas ani netvrdil (srovnej třetí odstavec na straně 1 odůvodnění, v němž soud uvádí, že je povinností dlužníka alespoň tvrdit, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tedy že věřitelé jeho závazků z podnikání s řešením úpadku oddlužením souhlasí).

K odvolací námitce dlužníka, že požadavek soudu odporuje právní úpravě i citované judikatuře z roku 2010 odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob, které jsou podnikateli, avšak nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v dané věci nejedná) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu i jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit jeho návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou. Závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka, který má dluhy z podnikání, k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po datu 1.1.2014 neuplatní.

Dlužník dále namítá, že zákon výslovně věřitelům dává možnost, aby se k návrhu na povolení oddlužení vyslovili i později (a vznesli námitky odůvodňující odmítnutí návrhu, včetně nesouhlasu s oddlužením, ust. § 403 odst. 2 IZ). Z této úpravy dovozuje, že nemá povinnost tvrdit souhlas věřitelů dluhů z podnikání již v návrhu na povolení oddlužení a že zákon předpokládá situaci, kdy dlužník nebude schopen dodat souhlasy. K otázce předložení ( dodání ) souhlasů věřitelů podnikatelských dluhů se odvolací soud vyjádřil shora. S názorem, že z uvedené úpravy vyplývá, že dlužník nemusí tyto souhlasy tvrdit již v návrhu na povolení oddlužení, však zásadně nesouhlasí. Úprava ust. § 403 odst. 2 IZ umožňuje, aby se soud otázkou oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zabýval opětovně ve fázi věcného projednání návrhu (o schválení oddlužení) a umožňuje mu korigovat již jednou přijatý závěr, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn je (který soud vyjádřil tím, že oddlužení povolil). Pokud však soud již při posuzování návrhu na povolení oddlužení dovodí nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k jeho podání a návrh odmítne dle ust. § 390 odst. 3 IZ, schůze věřitelů, která by rozhodovala o způsobu oddlužení, vůbec neproběhne a věřitelé nebudou mít možnost namítat nedostatek oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení.

Pokud dlužník již v návrhu na povolení oddlužení netvrdí, že věřitelé jeho dluhů z podnikání souhlasí s oddlužením, je nepochybné, že dlužník není k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn a nejde o případ dle ust. § 397 odst. 1 IZ. V takové situaci o insolvenčním návrhu dlužníka nelze bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, jak má na mysli ust. § 108 odst. 1, věta třetí IZ, aniž by byl oprávněn uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Naopak soud je povinen posuzovat, zda na základě zjištění o rozsahu a majetku dlužníka lze důvodně předpokládat, že krytí nákladů insolvenčního řízení je zajištěno z jiných zdrojů a není je nutno zajistit prostředky zálohy.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

S ohledem na majetkovou situaci dlužníka, který nemá pohotové finanční prostředky a vlastní toliko movité věci nepatrné hodnoty (mobilní telefon a věci osobní potřeby), soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud uložil dlužníku podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výši zálohy 50.000 Kč odvolací soud shledává přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a nutnosti hradit hotové výdaje insolvenčního správce (§ 1 odst. 5, § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb., odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se doručuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku, dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

Olomouc 5. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu