3 VSOL 725/2015-A-13
KSBR 40 INS 5386/2015 3 VSOL 725/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem v Podivíně, Štefánikova 58/61, PSČ 691 45, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.6.2015, č.j. KSBR 40 INS 5386/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník tvrdí, že má splatné závazky v celkové výši 2.944.045,20 Kč, z toho zajištěné závazky činí 1.119.581,30 Kč. Dlužník uvedl, že z celkového počtu šestnácti nezajištěných závazků, jedenáct závazků představují dluhy z podnikání. Soud uzavřel, že na základě insolvenčního návrhu dlužníka (s ohledem na počet jeho závazků a dobu jejich splatnosti uvedenou dlužníkem v seznamu závazků) je odůvodněn závěr, že dlužník je v úpadku. Dlužník není oprávněn podat návrh na řešení svého úpadku formou oddlužení, neboť netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že i přes dluhy z podnikání je možno řešit jeho úpadek oddlužením, proto lze předpokládat, že jeho návrh na oddlužení bude odmítnut a jako způsob řešení úpadku přichází do úvahy pouze konkurs. Vzhledem k tomu, že dlužník nevlastní žádné pohotové finanční prostředky, přistoupil soud k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, když pouze odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, přičemž je třeba dále počítat s tím, že vedle odměny má insolvenční správce také nárok na úhradu hotových výdajů. Soud uvedl, že smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení spočívá jednak v tom, že záloha umožní působení správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a jednak v tom, že slouží jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že žádá o odpuštění zálohy ve výši 50.000 Kč z finančních důvodů, na základě kterých vstoupil do insolvenčního řízení. Uvedl, že je svolný řešit celou záležitost majetkovou podstatou a zbytek závazků splátkovým kalendářem. Podle obsahu odvolání lze dovodit, že dlužník se domáhá změny napadeného usnesení tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení mu uložena nebude.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedl, že není osobou samostatně výdělečně činnou. Má celkem sedmnáct finančních závazků u sedmnácti věřitelů, z toho sedm závazků je již vykonatelných, devět nevykonatelných a jeden závazek je také zajištěný. Celková dlužná částka závazků je ve výši 2.944.045,20 Kč, z toho zajištěný závazek je ve výši 1.119.581,30 Kč. V podaném insolvenčním návrhu dlužník jednotlivě popsal své závazky, když uvedl právní důvod závazku, uvedl výši svého závazku a splatnost závazku, řádně v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 IZ označil také jednotlivě své věřitele, a stejně tak uvedl i v seznamu závazků. Ke svému úpadku poukázal na to, že do finančních problémů se dostal postupně, když byl osobou samostatně výdělečně činnou, nedostával včas zaplacené své faktury a začal si brát nevýhodné půjčky na zaplacení jiných půjček a výplat pro brigádníky. Tato situace ho dovedla k neustálým braním půjček a úvěrů, jeho přítelkyně byla na mateřské dovolené a vše, včetně chodu domácnosti, zůstávalo finančně na něm. Má za to, že splňuje podmínky pro zjištění úpadku a povolení oddlužení formou splátkového kalendáře, když jeho měsíční příjem činí cca 22.000 Kč, takže je schopen za pět let uhradit více jak 30 % svých závazků plus odměnu insolvenčního správce. Na výzvu insolvenčního soudu, aby doplnil svůj insolvenční návrh o sdělení, zda má nezajištěné závazky z podnikání, a pokud ano, aby uvedl, které to jsou, reagoval dlužník podáním z 21.5.2015, ve kterém uvedl, že z jeho celkem šestnácti nezajištěných závazků závazky z podnikání jsou vůči jedenácti věřitelům ( Berner s.r.o., Drahomír Kulčár, PROFI CREDIT, ESSOX, VLTAVA-LABE-PRESS, Martin Ertl, Česká kancelář pojistitelů, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, Okresní správa sociálního zabezpečení, Dektrade a Alianz Pojišťovna ). Poté rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným usnesením s odůvodněním, jak výše uvedeno.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud souhlasí s předběžným závěrem soudu prvního stupně, že dlužník se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že dlužník v podaném insolvenčním návrhu, jakož i v doplněném návrhu, netvrdil z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ žádné významné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že i přes dluhy dlužníka z podnikání, lze u dlužníka jako způsob řešení jeho úpadku povolit oddlužení. Dlužník tedy netvrdil, že by měl souhlas svých věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání s tím, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením (přičemž není nutné, aby současně předkládal písemný souhlas věřitele), netvrdil ani, že jde o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), a rovněž tak netvrdil, že by se jednalo o dluhy vůči zajištěnému věřiteli. Na tomto základě soud prvního stupně správně uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnut jako návrh podaný neoprávněnou osobou, a že v takovém případě jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka zůstává konkurs. Ze seznamu majetku dlužníka nevyplývá, že by dlužník měl k dispozici pohotové finanční prostředky, jeho majetek sestává z movitých věcí tvořících běžné vybavení domácnosti. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že je namístě, aby dlužníku byla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Správně také uvedl, že složená záloha umožní působení správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost správce nelze krýt z výtěžku majetkové podstaty, a dále, že záloha bude rovněž tak sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pokud by je nebylo možno uspokojit z majetkové podstaty (což se v daném případě jeví jako velmi pravděpodobné). S ohledem na to, že minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí

45.000 Kč, přičemž vedle toho má správce nárok na úhradu hotových výdajů, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu i náhrada této daně, soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže uložil dlužníku zálohu v maximální výši 50.000 Kč.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu