3 VSOL 722/2015-A-15
KSBR 33 INS 12528/2015 3 VSOL 722/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Emila anonymizovano , anonymizovano , bytem náměstí Míru 12, Zlín, identifikační číslo osoby: 01790960, korespondenční adresa: L. Váchy 117, Zlín, PSČ 760 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2015, č.j. KSBR 33 INS 12528/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu. Na odůvodnění uvedl, že dne 14.5.2015 podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 21.5.2015, č.j. KSBR 33 INS 12528/2015-A-6, doručeným dne 26.5.2015, dlužníka vyzval, aby v určené lhůtě doplnil svůj návrh na povolení oddlužení o předložení souhlasů všech věřitelů, vůči nimž má závazky vzniklé z podnikatelské činnosti, s jejich řešením v režimu oddlužení. Dlužník v podání doručeném soudu dne 29.5.2015 sdělil, že kontaktoval věřitele VZP ČR a věřitele OSSZ Zlín , zda souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, a tedy netvrdí, že tito věřitelé s oddlužením souhlasí. Proto soud uzavřel, že závazky dlužníka vzniklé v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, jejichž věřitelé neudělili souhlas s povolením oddlužení, brání řešení dlužníkova úpadku oddlužením (ustanovení § 389 odst. 2, písm. a/ insolvenčního zákona), neboť se nejedná o zajištěné závazky ani o závazky podřaditelné pod ustanovení § 389 odst. 2, písm. b) IZ. Vzhledem k tomu bude návrh dlužníka na povolení oddlužení třeba odmítnout a případný úpadek dlužníka je řešitelný pouze konkursem. Dále soud v odůvodnění přezkoumávaného usnesení vysvětlil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení (úhrada prvotních nákladů a zajištění krytí konečných nákladů insolvenčního řízení v případě, že je nebude možné hradit z majetkové podstaty). S odkazem na minimální výši odměny insolvenčního správce 45.000 Kč dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), vzhledem k tomu, že stát hradí odměnu a náhradu hotových výdajů pouze v krajním případě a dlužník nevlastní žádný nemovitý majetek, soud stanovil dlužníku zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání. Namítl, že insolvenční zákon nestanoví dlužníku s dluhy z podnikání povinnost doložit souhlasy všech jejich věřitelů, neboť ti se mohou k návrhu na povolení oddlužení vyjádřit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení . Dlužník tvrdil, že písemně požádal věřitele, vůči nimž má závazky z podnikání o vyjádření a ti mu neposkytli odpověď. Proto nemůže tvrdit, že věřitelé s insolvenčním řízením nesouhlasí. Dle názoru dlužníka ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně předpokládá, že věřitelé se k návrhu na povolení oddlužení vyjádří i později než před jeho podáním a pokud se věřitelé nevyjádří nejpozději na první schůzi věřitelů, nastává nevyvratitelná domněnka, že s oddlužením souhlasí, a proto nemá povinnost tvrdit rozhodnou okolnost již v návrhu. Zákon nadto výslovně předpokládá situaci, kdy dlužník nebude schopen dodat souhlasy věřitelů svých závazků z podnikání a těmto věřitelům umožňuje vyjádřit se i v průběhu insolvenčního řízení, čímž upravuje postup při jejich neaktivitě . Dle názoru dlužníka se jedná o jednoznačnou úpravu, která odporuje požadavku soudu i citované judikatuře z roku 2010. Z těchto důvodů v odvolacím řízení navrhl zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Mimo správných zjištění soudu prvního stupně o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, dluzích dlužníka z podnikání a nedostatku jeho tvrzení, že jejich věřitelé souhlasí s oddlužením, která odpovídají obsahu spisu a z nichž odvolací soud rovněž vychází, dále z obsahu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení vyplývá, že dlužník v bodě 07 uvedl, že některé jeho závazky pocházejí z podnikatelské činnosti a nemá žádnou konkrétní informaci, ze které by se dalo usuzovat, že tyto závazky jsou překážkou pro podání návrhu na povolení oddlužení . V návrhu dlužník označil svých dvacet nezajištěných závazků vůči devatenácti věřitelům ve výši celkem 346.514 Kč. Mezi nimi označil také závazek vůči věřiteli Cashdirect, s.r.o., identifikační číslo osoby: 27080617, ve výši 13.053 Kč, který byl splatný ke dni 1.6.2010, a závazek vůči věřiteli SMART Capital, a.s., identifikační číslo osoby: 26865297, ve výši 18.000 Kč, který byl splatný 15.12.2009. Jako závazky z podnikání označil závazky vůči věřiteli VZP ČR z titulu pojistného ve výši 61.451 Kč, který byl splatný 1.4.2015, a ve výši 79.344 Kč, splatný dne 1.4.2015 a závazek vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín ve výši 67.860 Kč, splatný dne 23.1.2015. Shodné údaje vyplývají také ze seznamu závazků, který obsahuje náležitosti dle ustanovení § 104 odst. 3 IZ, včetně údajů o splatnosti všech jednotlivých závazků. Podle seznamu majetku připojeného k insolvenčnímu návrhu, obsahujícího předepsané náležitosti, má dlužník v majetku movité věci představující vybavení domácnosti a nástroje v odhadované hodnotě cca 12.000 Kč. Z připojeného seznamu zaměstnanců vyplývá, že dlužník nemá žádné zaměstnance. Dlužník sdělil, že nemá žádné dlužníky.

K odvolání dlužník připojil vyjádření věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ze dne 8.6.2015 k žádosti o udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením, podle jehož obsahu věřitel vyzval dlužníka k doložení přehledu o příjmech a výdajích ze samostatné výdělečné činnosti za roky 2013, 2014 a 2015, neboť bez doložení těchto dokladů nemůže věřitel vyslovit souhlas s oddlužením (shodné vyjádření věřitele bylo doručeno soudu dne 8.6.2015). Dále k odvolání dlužník připojil sdělení věřitele ČR-Česká správa sociálního zabezpečení ze dne 5.6.2015, podle jehož obsahu věřitel souhlasí s návrhem na povolení oddlužení, pokud jeho pohledávka v částce 103.868 Kč bude v rámci oddlužení uspokojena v plné výši.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 403 odst. 2, IZ, věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Na základě zjištění učiněných z insolvenčního návrhu dlužníka lze uzavřít, že insolvenční návrh obsahuje dostatečná skutková tvrzení o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, neboť z něj vyplývá, že dlužník má závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

Dále je z návrhu zřejmé, že dlužník má nejméně dva závazky (dluhy) z podnikání, a to závazek vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a vůči věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení. Ke svým dluhům z podnikání netvrdí žádnou ze skutečností, uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by mu umožňovala, přestože závazky z podnikání má, řešit jeho úpadek oddlužením.

Odvolací soud souhlasí s názorem dlužníka, že dle insolvenčního zákona nemá povinnost doložit písemné souhlasy všech věřitelů s pohledávkami vzniklými z podnikatelské činnosti dlužníka s oddlužením (§ 392 odst. 1 IZ). S jeho názorem o nesprávnosti závěru soudu prvního stupně, podle něhož je třeba návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout proto, že jeho dluhy z podnikání (které nelze podřadit pod úpravu ust. § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) brání řešení úpadku oddlužením, neboť dlužník netvrdí souhlas věřitelů svých dluhů z podnikání s oddlužením, však souhlasit nelze. Podle ustálené rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci dlužník, který má dluhy z podnikání a v návrhu na povolení oddlužení netvrdí souhlas jejich věřitelů s řešením těchto dluhů cestou oddlužení, netvrdí okolnosti o své subjektivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a takový návrh je třeba odmítnout (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014).

V této věci se k oddlužení dlužníka vyjádřili oba věřitelé jeho dluhů z podnikání. Z vyjádření věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ze dne 8.6.2015, které dlužník připojil k odvolání, neplyne, že souhlasí s oddlužením dlužníka. Ze sdělení věřitele ČR-Česká správa sociálního zabezpečení ze dne 5.6.2015 nevyplývá jeho podmínečný souhlas s návrhem dlužníka na povolení oddlužení, vázaný na skutečnost, že pohledávka v částce 103.868 Kč bude v rámci oddlužení uspokojena v plné výši. Souhlas věřitele s oddlužením vázaný na podmínku (v této věci 100% uspokojení jeho pohledávky) nelze akceptovat proto, že ze zákona (ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ) vyplývá souhlas bezpodmínečný, to je takový, jehož účinky nastanou ještě před povolením oddlužení, nikoli (případně) až v průběhu trvání účinků schváleného oddlužení v závislosti na podílu uspokojení jeho pohledávky. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení bude třeba odmítnout a případný úpadek dlužníka řešit prohlášením konkursu (ust. § 390 odst. 3 IZ, § 396 IZ).

K odvolací námitce dlužníka, že nemůže tvrdit , že věřitelé jeho dluhů z podnikání s oddlužením nesouhlasí , odvolací soud uvádí, že dle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ je oprávnění dlužníka, který má dluhy z podnikání, podat návrh na povolení oddlužení vázáno na souhlas jejich věřitelů s oddlužením. Nepostačuje tvrzení, že nelze tvrdit jejich nesouhlas , neboť v takovém případě věřitelé mohou být ve vztahu k oddlužení dlužníka bez vztahu. Z indiferentního vztahu věřitele dluhu z podnikání k oddlužení dlužníka oprávnění k podání návrhu na povolení oddlužení neplyne.

Pokud dlužník tvrdil, že požadavek soudu odporuje právní úpravě i citované judikatuře z roku 2010 , je třeba zdůraznit, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v dané věci nejedná) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu i jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit jeho návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou. Závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka, který má dluhy z podnikání, k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po datu 1.1.2014 neuplatní.

Dlužník dále v odvolání namítl, že zákon výslovně věřitelům dává možnost, aby se k návrhu na povolení oddlužení vyslovili i později (a vznesli námitky odůvodňující odmítnutí návrhu, včetně nesouhlasu s oddlužením, ust. § 403 odst. 2 IZ) a z toho dovozuje, že nemá povinnost tvrdit souhlas věřitelů dluhů z podnikání již v návrhu na povolení oddlužení a že zákon předpokládá situaci, kdy dlužník nebude schopen dodat souhlasy . K otázce předložení ( dodání ) souhlasů věřitelů podnikatelských dluhů se odvolací soud vyjádřil shora. Závěr který dlužník dovozuje z ust. § 403 odst. 2 IZ, je však nepřípadný. Úprava ust. § 403 odst. 2 IZ umožňuje, aby se soud otázkou oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zabýval opětovně ve fázi věcného projednání návrhu (o schválení oddlužení) a umožňuje mu korigovat již jednou přijatý závěr, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn je (který soud vyjádřil tím, že oddlužení povolil). Pokud však soud již při posuzování návrhu na povolení oddlužení dovodí nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k jeho podání a návrh odmítne dle ust. § 390 odst. 3 IZ, schůze věřitelů, která by rozhodovala o způsobu oddlužení, vůbec neproběhne a věřitelé nebudou mít možnost namítat nedostatek oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení.

Protože je nepochybné, že dlužník není k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn, nejde o případ dle ust. § 397 odst. 1 IZ a v takové situaci o insolvenčním návrhu dlužníka nelze bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, jak má na mysli ust. § 108 odst. 1, věta třetí IZ, aniž by byl oprávněn uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Naopak soud je povinen posuzovat, zda na základě zjištění o rozsahu a majetku dlužníka lze důvodně předpokládat, že krytí nákladů insolvenčního řízení je zajištěno z jiných zdrojů a není je nutno zajistit prostředky zálohy.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

S ohledem na majetkovou situaci dlužníka, který nemá k dispozici pohotové finanční prostředky a vlastní toliko movité věci v odhadované hodnotě cca 12.000 Kč, o jejichž výtěžku zpeněžení nelze činit žádné důvodné závěry, soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud uložil dlužníku podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výši zálohy 50.000 Kč odvolací soud shledává přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která bez DPH činí nejméně 45.000 Kč, a nutnosti hradit hotové výdaje insolvenčního správce (§ 1 odst. 5, § 7 vyhlášky).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se doručuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku, dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

Olomouc 21. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu