3 VSOL 72/2013-A-11
KSOS 39 INS 23611/2012 3 VSOL 72/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Jakartovice 87, PSČ 747 53, IČ: 48830135, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.11.2012 č.j. KSOS 39 INS 23611/2012-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet insolvenčního soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že při úvaze o potřebě zálohy na náklady insolvenčního řízení vyšel z toho, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nelze vyhovět a jediným, v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka, je konkurs. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že dlužníkem, který není podnikatelem ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona se rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není dle norem hmotného práva považována za podnikatele a zároveň nemá závazky ze své předešlé podnikatelské činnosti. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku insolvenční soud zjistil, že dlužník byl držitelem živnostenského oprávnění; v době podání insolvenčního návrhu však dlužníka nelze považovat za podnikatele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) obchodního zákoníku. Ze samotného návrhu, jakož i seznamu závazků však vyplývá, že dlužník má závazky ze své předešlé podnikatelské činnosti, které představují 73,2 % z celkového objemu závazků dlužníka. Úpadek dlužníka oddlužením proto řešit nelze, protože dlužník má prokazatelně závazky ze své předešlé podnikatelské činnosti, které tvoří více než polovinu jeho závazků a jediným v úvahu přicházejícím řešením jeho úpadku je tak konkurs. V případě prohlášení konkursu je nezbytné zaplacení zálohy, která umožní při prohlášení konkursu zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním (prověřováním stavu majetku dlužníka). Vzhledem k absenci disponibilních prostředků dlužníka uložil soud zaplacení zálohy v maximální možné výši, přihlédl k tomu, že dlužník nevlastní žádný hodnotnější majetek s tím, že ke dni podání návrhu byl schopen prokázat jen příjem v podobě invalidního důchodu. S ohledem na to, že při konkursu činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč s tím, že se předpokládá vznik ještě dalších nákladů spojených s konkursem, soud určil zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že s ohledem na svou finanční situaci není schopen tuto částku zaplatit, žádá o prohlášení konkursu a tuto částku přidat jako pohledávku k jeho současným závazkům.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a uvedl, že má třináct dlužníků, z toho šest případů je již ve fázi exekučního řízení. Uvedl, že podle jeho názoru je v úpadku, protože má peněžité závazky více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, tvrdí, že nemá žádný hodnotnější majetek kromě osobních potřeb. Poukazuje na to, že do situace se dostal vinou ztráty hlavního odběratele v podnikání a neschopnosti dále splácet závazky věřitelům, čímž jeho dluhy stále narůstají. Uvedl, že v posledních třech letech pobírá částečný invalidní důchod a v roce 2009 a částečně v roce 2010 měl příjmy z podnikatelské činnosti, kterou v říjnu 2010 přerušil. Na výzvu soudu předložil dlužník seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, v seznamu závazků označil dlužník třináct věřitelů, u kterých má celkem patnáct závazků, z toho osm závazků uvedl jako závazky nezajištěné a sedm závazků uvedl, jako závazky u kterých věřitelé uplatňují právo na uspokojení ze zajištění. U celkem osmi nezajištěných závazků pak uvedl, že pět těchto závazků pochází z podnikatelské činnosti a u zajištěných závazků uvedl, že z celkem sedmi zajištěných závazků šest závazků pochází z podnikatelské činnosti. Dlužník předložený seznam závazků podepsal a opatřil prohlášením, že seznam je správný a úplný. V seznamu majetku pak uvedl, že je vlastníkem automobilu Citroen Berlingo, který byl pořízen formou úvěru u společnosti ČSOB leasing, a.s., která má v případě nesplácení zástavní právo a dále uvedl, že je vlastníkem laserové tiskárny Samsung CLX 3175, u které odhaduje cenu 2.500 Kč.

Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník je v úpadku, protože má více věřitelů s peněžitými závazky více než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Přitom v konkursu na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení třeba přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužníku nebude povoleno oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009 senátní značka 29 NSČR 3/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009) formuloval a odůvodnil závěr, že dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Tamtéž také vysvětlil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, je nutno uvážit vždy s přihlédnutím především k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, k době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů z podnikání), výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníka nelze považovat za podnikatele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) obchodního zákoníku, když dlužník provozování své živnosti přerušil. Za situace, kdy dlužníka nelze považovat za podnikatele, je tak určující-z hlediska závěru soudu o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení-posouzení, zda oddlužení dlužníka nebrání neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání.

Sám dlužník v seznamu svých závazků výslovně uvedl, který závazek pochází z podnikatelské činnosti a který nikoliv. V seznamu závazků označil osm závazků jako závazků nezajištěných a sedm závazků jako závazků zajištěných. Celková výše všech závazků, to je zajištěných i nezajištěných představuje 1.564.259 Kč, z toho závazky označené jako závazky pocházející z podnikatelské činnosti, jsou ve výši 1.138.519 Kč, což představuje 72,78 %. Bude-li se vycházet pouze z výše závazků nezajištěných, které by byly uspokojovány v procesu oddlužení (když závazky zajištěné se uspokojují ze zajištění), pak celková výše nezajištěných závazků činí 845.742 Kč, z toho závazky pocházející z podnikatelské činnosti jsou závazky ve výši 550.442 Kč, což představuje 65 % z celkové výše nezajištěných závazků. Za této situace odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením, když dlužník má prokazatelně závazky ze své předešlé podnikatelské činnosti, které tvoří více než polovinu jeho nezajištěných závazků. Jediným v úvahu přicházejícím řešením dlužníkova úpadku je konkurs (§ 396 IZ).

Dlužník v seznamu majetku jako svůj majetek označil osobní automobil, který byl pořízen prostřednictvím úvěru a je předmětem zástavního práva a dále pak laserovou tiskárnu v nepatrné zůstatkové ceně. Ze seznamu majetku nevyplývá, že by dlužník měl disponibilní finanční prostředky. Je proto správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak. Institut zálohy má umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé,

že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Ze shora uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, když dlužníku uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. při řešení dlužníkova úpadku konkursem představuje minimální odměna insolvenčního správce částku 45.000 Kč, ke které nutno ještě též připočíst hotové výdaje insolvenčního správce. Odvolací námitka dlužníka, že nemá finanční prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodná není, při stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení se nezohledňují majetkové poměry navrhovatele a nutno též zdůraznit, že záloha není soudním poplatkem, takže nepřichází do úvahy ani osvobození od placení zálohy. Rovněž tak nelze částku za nezaplacenou zálohu přidat jako další pohledávku k již existujícím závazkům dlužníka.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužníkovi běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 11. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu