3 VSOL 719/2012-A-36
KSBR 39 INS 11768/2011 3 VSOL 719/2012-A-36

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Rostislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Žďár nad Sázavou, Lhotka 32, PSČ 591 01, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 51, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitele A-Z FINANCE i.c., s.r.o., se sídlem Petřvald, Ostravská 814, PSČ 735 41, IČ: 25820095, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 21, PSČ 702 00, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.6.2012 č.j. KSBR 39 INS 11768/2011-A--28

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně p o t v r z u j e.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, insolvenční návrh navrhovatele zamítl pro neosvědčení podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka (výrok I.), rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.) a že navrhovateli bude ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí vrácena záloha na náklady insolvenčního řízení složená ve výši 50.000 Kč (výrok III.), a dále uložil navrhovateli ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí sdělit soudu číslo bankovního účtu, na který mu může být vrácena záloha na náklady insolvenčního řízení dle výroku III. tohoto rozhodnutí (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dlužník měl ve věci plný úspěch, takže v souladu s tímto ustanovením by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, jež jsou představovány náklady na právní zastoupení. S odkazem na ustanovení § 150 o.s.ř. soud prvního stupně dále uvedl, že při řešení otázky nákladů řízení však nemohl přehlédnout skutečnost, že dlužník v průběhu řízení existenci pohledávky navrhovatele vůči dlužníku potvrdil, a že v době podání návrhu měl více věřitelů se splatnými pohledávkami. Nemohl přehlédnout ani to, že u jednání ve věci dne 5.3.2012 dlužník neuvedl zcela pravdivé údaje o úhradě svých splatných závazků. S ohledem na tyto skutečnosti proto-podle soudu prvního stupně-dlužníku nelze přiznat náhradu nákladů řízení. Dlužník nezpochybnil aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, teprve po podání návrhu učinil kroky vedoucí k odstranění jednoho z předpokladů pro rozhodnutí o úpadku. Dlužník se tedy sice úspěšně ubránil insolvenčnímu návrhu navrhovatele, učinil tak však až pod tlakem probíhajícího insolvenčního řízení. Za této situace soud prvního stupně rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, podal insolvenční navrhovatel odvolání. Namítal, že přesto, že dlužník byl v řízení úspěšný, měl by být zavázán k náhradě nákladů řízení. Poukázal na to, že v době, kdy podával insolvenční návrh, jakož i dlouho poté (do jednání dne 5.3.2012, respektive do úhrady ze dne 26.3.2012) byl dlužník nepochybně ve stavu úpadku ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona. Až u jednání dne 5.3.2012 se insolvenční navrhovatel dozvěděl, že dlužník ostatní závazky hradil dne 1.3.2012 a v den jednání, tedy 5.3.2012. Pokud by dlužník úhrady svých ostatních závazků pravdivě, řádně a včas dokladoval soudu, respektive také insolvenčnímu navrhovateli, nemuselo by se jednání dne 5.3.2012 konat a insolvenční navrhovatel mohl insolvenčním návrhem disponovat. Pokud však insolvenční navrhovatel získal informaci o úhradách závazků dlužníka až při jednání soudu, navíc u tohoto jednání dlužník nepravdivě uváděl i úhradu závazku, k níž došlo mnohem později, pak je pochopitelné, že následně ponechal zjištění a prověření zániku závazku vůči České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group plně na zvážení soudu, neboť i s existencí tohoto závazku dlužníka souviselo samotné rozhodnutí soudu o insolvenčním návrhu. Pokud by dlužník sděloval soudu řádně a včas pravdivé informace, nemuselo by se jednání nařízené na den 5.3.2012 konat, a insolvenčnímu navrhovateli by nevznikly s tím související náklady. Podle názoru odvolatele by tudíž mělo být aplikováno ustanovení § 147 odst. 1 o.s.ř. Navrhl proto, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že dlužník bude zavázán nahradit navrhovateli náklady řízení, a to odměnu za zastupování advokátem podle vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, 3 x RP po 300 Kč, DPH, hotové výdaje-cestovné Ostrava-Brno a zpět (375 km, údaje dle doloženého technického průkazu, amortizace + NA 95 v ceně podle vyhlášky), ztrátu času za osm započatých půlhodin po 100 Kč, nebo, dospěje-li odvolací soud k závěru, že insolvenčnímu navrhovateli náklady celého řízení nepřísluší, ale vznikly mu zaviněním dlužníka náklady související s jednáním u Krajského soudu v Brně, odměnu ve výši jednoho úkonu právní služby advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 x RP po 300 Kč, DPH, hotové výdaje-cestovné Ostrava-Brno a zpět (375 km, údaje podle doloženého technického průkazu, amortizace + NA 95 v ceně podle vyhlášky), ztráta času za osm započatých půlhodin po 100 Kč.

Dlužník ve svém vyjádření k podanému odvolání navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části jako věcně správné potvrdil. Zdůraznil, že v době podání insolvenčního návrhu sice měl více věřitelů, celková hodnota jeho majetku však byla vyšší, než činil souhrn veškerých jeho závazků. Veškeré pohledávky, tedy i pohledávku navrhovatele, tak bylo možno uspokojit (v případě, že by nebyly uhrazeny dobrovolně) prostřednictvím nalézacího a v krajním případě následně také exekučního řízení. Pokud se navrhovatel i přesto rozhodl přistoupit k vymáhání pohledávky podáním insolvenčního návrhu, který zde však nebyl na místě, musí za toto rozhodnutí nést odpovědnost. Podle dlužníka je nepřípustné, aby v případě takového postupu navrhovatele, který je nadto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nesl dlužník, který zahájení insolvenčního řízení nezavinil, náklady tohoto řízení. Podle zásady úspěchu ve věci měl dlužník nárok na náhradu nákladů řízení. Veškeré navrhovatelem uváděné argumenty (existence více věřitelů, uhrazení závazků po podání insolvenčního návrhu) soud prvního stupně vzal v úvahu, a právě s ohledem na tyto skutečnosti, navrhovatelem uváděné, bylo rozhodnuto tak, že náhrada nákladů řízení žádné ze stran nepřísluší. Namítal-li navrhovatel, že v důsledku chování dlužníka se konalo jednání u Krajského soudu v Brně zbytečně, a že v důsledku toho mu vznikly náklady, které mu mají být dlužníkem uhrazeny, pak podle názoru dlužníka zcela zbytečný krok představovalo již samotné podání insolvenčního návrhu. Pokud se v této věci konalo jednání, pak bylo nařízeno za účelem projednání insolvenčního návrhu, skutečností, které navrhovatel v tomto návrhu uváděl, a argumentů dlužníka, přičemž výsledkem toho bylo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Nelze tedy dovozovat, že nařízené jednání bylo zbytečné, když sloužilo k projednání veškerých podstatných skutečností, uváděných navrhovatelem i dlužníkem. Podle dlužníka není užití ustanovení § 147 odst. 1 o.s.ř. na místě. Dlužník se žádného porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem nedopustil, zmiňuje-li navrhovatel úhradu závazků, o této skutečnosti dlužník insolvenční soud informoval v horizontu několika dnů (v jednom případě) či přímo v den úhrady (ve druhém případě).

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. e/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co dne 4.7.2011 došel Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh věřitele A-Z FINANCE i.c., s.r.o. ze dne 22.6.2011, jímž se domáhal rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.7.2011 č.j. KSBR 39 INS 11768/2011-A-5 uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení předložil insolvenčnímu soudu vyjádření k tomuto insolvenčnímu návrhu a aby v téže lhůtě předložil soudu seznam majetku, seznam závazků a seznam svých zaměstnanců a dále sdělil, zda souhlasí, aby o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto bez jednání, případně zda se vzdává práva účasti na tomto jednání. Na výzvu dlužník řádně reagoval podáním ze dne 24.8.2011, které soudu prvního stupně došlo téhož dne, v němž se k návrhu vyjádřil s tím, že s návrhem nesouhlasí a současně s tímto vyjádřením-mimo jiné-předložil i soudem prvního stupně požadovaný seznam majetku a seznam závazků. Řádně a včas reagoval dlužník i na další usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.10.2011 č.j. KSBR 39 INS 11768/2011-A-12, jímž bylo dlužníkovi poskytnuto poučení o tom, že je mu dána možnost podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů od doručení tohoto usnesení. Na toto usnesení reagoval dlužník podáním ze dne 15.11.2011, v němž namítal, že není splněna podmínka pro oddlužení, a sice podmínka více věřitelů. V této souvislosti uvedl, že má pouze dva závazky, když jeden z těchto závazků je vymáhán prostřednictvím Exekutorského úřadu Brno-město soudním exekutorem JUDr. Karlem Urbanem, a druhý závazek je závazek vůči navrhovateli. Zdůraznil také, že má zájem svoji situaci řešit, nikoliv však oddlužením. S odkazem na § 3 insolvenčního zákona namítal, že nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro oddlužení, a to mnohost věřitelů a peněžité závazky po splatnosti po dobu delší 30 dnů, kdy tyto není schopen platit. Poukázal na to, že jeho majetek plně postačuje na pokrytí jeho závazků. K tomuto vyjádření sdělil navrhovatel svoje stanovisko v podání ze dne 18.11.2011, došlém soudu dne 21.11.2011, na které reagoval dlužník dalším vyjádřením ze dne 5.1.2012, které soudu došlo dne 6.1.2012. K tomuto vyjádření navrhovatel opět sdělil své stanovisko v podání ze dne 10.1.2012. Nato soud prvního stupně dne 31.1.2012 nařídil jednání na den 5.3.2012. Podle protokolu o jednání ze dne 5.3.2012 se k jednání dostavili jednatel společnosti A-Z FINANCE i.c., s.r.o., dlužník a advokáti obou účastníků. U tohoto jednání poté, co účastníci sdělili svá stanoviska, advokát dlužníka předložil soudu originály a kopie dokladů, prokazující úhradu závazku dlužníka vůči věřiteli PROVIDENT FINANCIAL (doklad o úhradě ze dne 1.3.2012) a o úhradě závazku dlužníka vymáhaného prostřednictvím soudního exekutora JUDr. Karla Urbana (příjmový doklad-nedaňový ze dne 5.3.2012). Advokát navrhovatele poukázal na stanovisko navrhovatele v podání, doručeném soudu dne 21.11.2011, v němž navrhovatel uvedl další závazek dlužníka vůči společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group. Advokát dlužníka sdělil, že tento závazek dlužníka a jeho manželky byl uhrazen nejpozději v prosinci 2011 s tím, že však u jednání nemá k dispozici doklad o úhradě tohoto závazku. Poté, co soud prvního stupně konstatoval , že mezi účastníky není sporu o tom, že navrhovatel má za dlužníkem splatnou pohledávku, a sporná je pouze výše této pohledávky a dále otázka existence mnohosti věřitelů, seznámil účastníky s tím, že je třeba učinit dotaz na tohoto věřitele za účelem zjištění existence případné pohledávky za dlužníkem. Advokáti obou účastníků shodně uvedli, že je možnost smírného vyřešení věci s tím, že ve lhůtě 14 dnů předloží soudu v tomto směru vyjádření. Lhůta k vyjádření byla účastníkům poskytnuta do konce měsíce března 2012. Dlužník se vyjádřil podáním ze dne 28.3.2012, které soudu došlo dne 30.3.2012, v němž, mimo jiné, uvedl, že pohledávku vůči věřiteli Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group uhradil dne 26.3.2012, a že dlužník má pouze jediný závazek vůči insolvenčnímu navrhovateli. Poté, co k výzvě insolvenčního soudu ze dne 4.4.2012 č.j. KSBR 39 INS 11768/2011-A-26 Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 63998530 sdělila, že neeviduje vůči dlužníkovi Rostislavu Sklenářovi žádnou pohledávku, a navrhovatel zaslal své vyjádření ze dne 11.4.2012, v němž potvrdil, že došlo k úhradě závazků vůči známým věřitelům, a že mu není známo, že by měl dlužník další věřitele, rozhodl na tomto základě soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 147 odst. 1 o.s.ř., účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.

Podle ustanovení § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

V ustanovení § 142 o.s.ř. je upraveno rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci. Jak plyne z odstavce 1 citovaného zákonného ustanovení, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná plnou náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce přitom má ve věci plný úspěch tehdy, vyhoví-li soud jeho žalobě v plném rozsahu.

Naproti tomu ustanovení § 147 o.s.ř. vychází ze zásady odpovědnosti za zavinění nebo za náhodu. Nárok na náhradu nákladů tímto ustanovením předvídaný není závislý na výsledku řízení (na úspěchu ve věci). Takto vzniklé náklady nemohou být s ohledem na důvod jejich vzniku účelně vynaloženy, nelze o nich rozhodnout v režimu ustanovení § 142 (až § 146 a § 148) o.s.ř. podle výsledku řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba je oddělit od ostatních nákladů řízení; hovoří se o tzv. separaci nákladů.

Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že z hlediska principu úspěchu ve věci svědčí dlužníku proti navrhovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Ve vztahu k dalším závěrům soudu prvního stupně je třeba obecně uvést, že povinnost nahradit náklady řízení se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost, a občanský soudní řád proto ve svém ustanovení § 150 umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přitom soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení s tím, že je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutné také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. jsou také i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Úvaha o tom, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, vždy musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně z hlediska případné aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. hodnotil-jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává-postoj dlužníka v průběhu insolvenčního řízení. Vzal v úvahu to, že dlužník, který závazek vůči navrhovateli nezpochybňoval (zpochybňoval výši tohoto závazku), a nezpochybňoval ani, že v době podání insolvenčního návrhu měl více věřitelů se splatnými pohledávkami, teprve v průběhu insolvenčního řízení splnil závazky těchto ostatních věřitelů, přičemž ovšem, pokud se týká závazku vůči věřiteli Česká podnikatelská pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, u jednání dne 5.3.2012 neuvedl pravdivý údaj o jeho úhradě (závazek vůči tomuto věřiteli splnil nikoli v prosinci 2011, jak tvrdil, nýbrž až dne 26.3.2012, to je po jednání ve věci dne 5.3.2012).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v těchto okolnostech lze spatřovat takové důvody hodné zvláštního zřetele, které umožňují podle ustanovení § 150 o.s.ř. výjimečně náhradu nákladů, které dlužník v řízení účelně vynaložil, dlužníkovi nepřiznat.

Domáhá-li se odvolatel změny v odvoláním napadené části usnesení soudu prvního stupně, ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, s tím, že mělo být v daném případě aplikováno ustanovení § 147 odst. 1 o.s.ř., považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že, jak shora vyloženo, nárok na náhradu nákladů ustanovením § 147 o.s.ř. předvídaný není závislý na výsledku řízení.

Náklady, které byly nebo měly být podle § 147 o.s.ř. separovány tudíž nelze zahrnout do nákladů, o jejichž náhradě se rozhoduje podle výsledků řízení (to je podle § 142 až § 146 a podle § 148 odst. 1 o.s.ř.), což znamená, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení (nejpozději v rozhodnutí, kterým se řízení končí) je třeba tyto náklady oddělit od ostatních nákladů řízení.

Po posouzení obsahu spisu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 147 odst. 1 o.s.ř. nerozhodoval.

Ustanovení § 147 o.s.ř. vychází ze zásady odpovědnosti za zavinění nebo za náhodu. Zaviněním se z hlediska tohoto ustanovení rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. O zavinění tak jde například tehdy, jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání. Náklady, které by jinak nebyly vznikly, mohou být způsobeny též náhodou, kterou je třeba ve smyslu ustanovení § 147 o.s.ř. rozumět nezaviněnou objektivní událost (například nemoc, úraz, neodkladná služební cesta apod.). Zavinění a náhoda jsou důvodem k separaci nákladů jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně.

Po posouzení obsahu spisu se zřetelem na shora uvedený výklad odvolací soud uzavírá, že dlužník svým zaviněním náklady řízení v souvislosti s nařízením jednání na den 5.3.2012, jak navrhovatel namítá, nezpůsobil.

K projednání insolvenčního návrhu, k němuž se dlužník na základě výzvy insolvenčního soudu vyjádřil s tím, že (s argumentací podrobně rozvedenou) s návrhem nesouhlasí, nařídil soud prvního stupně jednání na den 5.3.2012 již dne 31.1.2012. Jednání, které bylo nařízeno na den 5.3.2012, se také dlužník spolu se svým advokátem řádně zúčastnili, účastníci sdělili soudu svá procesní stanoviska a bylo provedeno dokazování, takže nelze dovozovat, že by náklady vynaložené v souvislosti s tímto jednáním, byly vynaloženy zbytečně.

Skutečnost, že teprve u tohoto jednání dlužník soudu sdělil, že uhradil svůj závazek vůči společnosti PROVIDENT FINANCIAL, a.s. dne 1.3.2012 a svůj další závazek, vymáhaný již exekučně soudním exekutorem JUDr. Karlem Urbanem, dne 5.3.2012, stejně jako skutečnost, že (nepravdivě) uvedl, že splnil i svůj závazek vůči České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group v prosinci 2011 (ačkoliv tak učinil až následně dne 26.3.2012), porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, tedy zavinění z hlediska ustanovení § 147 o.s.ř., jež je důvodem pro separaci nákladů nepředstavují, nýbrž se jedná o okolnosti, které mohou být zvažovány v souvislosti s možnou aplikací ustanovení § 150 o.s.ř., jak ostatně soud prvního stupně také učinil.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

V odvolacím řízení nebyl navrhovatel se svým odvoláním proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně úspěšný, proto mu vznikla povinnost nahradit dlužníkovi náklady této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Dlužník byl i v odvolacím řízení zastoupen advokátem, jemuž přísluší odměna za zastupování účastníka podle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Sazba odměny za zastupování účastníka advokátem činí v daném případě, kdy je předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, 1.000 Kč (§ 14 odst. 3), vzhledem k tomu, že advokát dlužníka však učinil v odvolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání), snižuje se tato sazba o 50 % (§ 18 odst. 1), to je na částku 500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak představují náklady odvolacího řízení částku 800 Kč, a k zaplacení takto vyčíslené částky dlužníkovi zavázal soud navrhovatele ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu