3 VSOL 715/2014-A-15
KSBR 45 INS 13208/2014 3 VSOL 715/2014-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Staré Město, Na Vyhlídce 1143, PSČ 686 03, b) Silvie Šenkyříkové, nar. 21.8.1974, bytem Staré Město, Na Vyhlídce 1143, PSČ 686 03, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.2014, č.j. KSBR 45 INS 13208/2014-A-8

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkům, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili na blíže označený účet soudu nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve konstatoval, že insolvenčním návrhem ze dne 5.5.2014 se dlužníci jako manželé domáhají vydání rozhodnutí o svém úpadku a navrhují jeho řešení oddlužením. Z živnostenského rejstříku soud zjistil, že Petr Šenkyřík byl veden jako podnikatel od 1.3.1997 do 5.11.2013, Silvie Šenkyříková byla vedena jako podnikatelka od 11.6.1997 do 13.5.2014, podle údajů v návrhu a v připojeném seznamu závazků má Petr Šenkyřík také nezajištěné závazky z podnikání, přičemž dlužníci v návrhu netvrdí ani nedokládají, že mají souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 394a insolvenčního zákona, podle něhož mají manželé postavení nerozlučných společníků a považují se za jediného dlužníka, a uzavřel, že za situace, kdy dlužníci mající prokazatelně dluhy z podnikání a netvrdí ani nedokládají, že tito věřitelé souhlasí s jejich oddlužením, nejsou podle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení, proto jediným možným řešením jejich úpadku je prohlášení konkursu na jejich majetek. Poté, co vysvětlil smysl a účel zálohy, soud prvního stupně uložil podle ustanovení § 108 insolvenčního zákona dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že odměna insolvenčního správce činí při konkursu minimálně 45.000 Kč, a v průběhu konkursního řízení lze očekávat i vznik dalších nákladů s konkursem spojených, jako poštovné, platby za telekomunikační služby apod.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Namítali, že soud prvního stupně měl postupovat podle novelizovaného ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož platí, že insolvenční soud povolí oddlužení, i když má pochybnosti o tom, zda dlužníci jsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, neboť sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Vzhledem k ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud i následně neschválit oddlužení, jestliže v průběhu vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dále (mimo jiné) zdůraznili, že splňují podmínku uhradit nezajištěným věřitelům minimálně 30 % jejich oprávněných pohledávek a že podáním návrhu na povolení oddlužení není sledován nepoctivý záměr. Poukázali také na to, že soudem prvního stupně byli vyzváni k předložení souhlasu věřitelů s jejich oddlužením, takový souhlas je však momentálně nemožný, neboť přes několik pokusů se věřitel písemně k něčemu takovému zavázat nechtějí. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 95 INS 11492/2013, 3 VSPH 1675/2013-A-19 ze dne 13.2.2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOL 16 INS 23069/2013, 1 VSOL 10/2014-A-14 ze dne 28.1.2014 a č. j. KSOS 31 INS 23909/2013, 3 VSOL 40/2014-A-11 ze dne 19.3.2014, odvolatelé navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c) IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem manželů na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně dne 14.5.2014, domáhají zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V bodě 07 návrhu uvedli, že vůči 27 (konkrétně označeným) věřitelům mají celkem 27 peněžitých nezajištěných závazků a jeden závazek zajištěný. Celková výše závazků činí částku 2.638.209,95 Kč. Petr Šenkyřík má příjem z invalidního důchodu ve výši 11.175 Kč měsíčně, Silvie Šenkyříková má příjem ze zaměstnání ve výši 15.604 Kč měsíčně. Kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost k dceři. Ve vztahu k majetkovým poměrům dlužníci uvedli, že mají obvyklé vybavení domácnosti, vlastní rodinný dům ve společném jmění manželů v k. ú. Staré Město u Uherského Hradiště, č.p. 1143 na parcelách 1070 a 240/202 na LV č. 3251, s tím, že tento nemovitý majetek je předmětem zajišťovacích práv. V bodě 17 návrhu a v připojeném seznamu závazků dále uvedli, že Petr Šenkyřík má (mimo jiné) závazky z podnikání vůči věřiteli SPOLTEX spol. s r.o., se sídlem Liberec, Tanvaldská 345, IČ: 14866293 ve výši 36.763,56 Kč a vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 55.602,60 Kč. Jako další závazek z podnikání označili dlužníci závazek vůči věřiteli Jihomoravská plynárenská a.s., se sídlem Brno, Plynárenská č. 499/1, IČ 49970607 ve výši 25.623,19 Kč, podle údaje uvedeného v připojeném seznamu závazků tento závazek z podnikatelské činnosti nepochází. K návrhu dlužníci připojili seznam zaměstnanců a seznam majetku (obsahující podepsané prohlášení o jejich úplnosti a správnosti) a listiny osvědčující úpadek dlužníků. Dle připojeného výpisu z živnostenského rejstříku je Petr Šenkyřík evidován jako podnikatel, místem podnikání Na Vyhlídce 1143, Staré Město, vznik oprávnění dne 1.3.1997, od 5.11.2013 je podnikání přerušeno. Silvie Šenkyříková je evidována jako podnikatelka s místem podnikání Na Vyhlídce 1143, Staré Město, vznik živnosti dne 11.6.1997, ke dni 13.5.2014 je podnikání přerušeno. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužníky v návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku.

Je třeba uvést, že uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkům nebude povoleno oddlužení. Nutno přitom vycházet z toho, že v případě společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a odst. 3 IZ mají manželé po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků, a považují se za jednoho dlužníka.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že společnému návrhu manželů-dlužníků na povolení oddlužení nelze se zřetelem na ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) a § 394a IZ vyhovět, neboť odvolatelé, kteří-jak shora vyloženo-mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka, v návrhu sami uvedli, že mají dluhy z podnikatelské činností vůči věřitelům SPOLTEX spol. s r.o., ve výši 36.763,56 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 55.602,60 Kč a vůči Jihomoravské plynárenské a.s. ve výši 25.623,19 Kč, přičemž současně v návrhu netvrdili a nedoložili, že tito věřitelé s řešením jejich úpadku oddlužením souhlasí.

Námitky odvolatelů, že soud prvního stupně měl postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ přitom neobstojí, neboť tento postup se uplatní pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda jsou dlužníci skutečně oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, tedy zda splňují uvedená zákonná kritéria. V tomto směru však žádné pochybnosti nevyvstaly, když odvolatelé sami potvrdili, že souhlas věřitelů s pohledávkami vzešlými z podnikání s řešením jejich úpadku oddlužením není možné získat.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně dovodil, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu manželů na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužníků (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně správně dlužníkům uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že nedisponují pohotovými peněžními prostředky. Dlužníci jsou sice spoluvlastníci nemovitostí-rodinného domu v k.ú. Staré Město u Uherského Hradiště, č.p. 1143, na parcelách č. 1070 a č. 240/2002, zapsaných na LV č. 3251, jak v připojeném seznamu majetku uvedli, v odhadované zůstatkové hodnotě 2.000.000 Kč, tyto nemovitosti jsou avšak zatíženy zástavním právem, zřízeným k zajištění pohledávky věřitele Českomoravská stavební spořitelna, se sídlem Vinohradská č. 3218/169, Praha 10, identifikační číslo 492413397 ve výši 4.000.000 Kč, ze které zbývá uhradit částka 1.470.761,90 Kč. Výtěžek ze zpeněžení těchto nemovitostí bude použit primárně k úhradě pohledávky zajištěného věřitele, nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním těchto nemovitostí a odměny insolvenčního správce související s tímto zpeněžením. Výtěžku ze zpeněžení věcí, sloužících k zajištění pohledávek lze použít k uspokojení pohledávek za podstatou, mezi než náklady insolvenčního řízení patří, teprve po plném uspokojení zajištěného věřitele (§ 305 odst. 2, věta druhá, IZ). V této fázi řízení přitom nelze předjímat, zda výtěžek ze zpeněžení nemovitostí bude zcela použit na úhradu zajištěné pohledávky, či zda případně bude postačovat také k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužníci k jejich úhradě prostředky nemají, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora uvedeno, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 17. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu