3 VSOL 696/2012-A-44
KSBR 39 INS 10191/2010 3 VSOL 696/2012-A-44

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Ing. Šárky anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Česká 14, PSČ 602 00, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, PSČ 616 00, o insolvenčních návrzích navrhovatelů a) Expoline Czech Trading, s.r.o., se sídlem v Bukovině 33, okres Blansko, PSČ 679 05, IČ: 25556151, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 35, b) EUROČAS Group a.s., se sídlem v Brně, Antonína Procházky 13/6c, PSČ 623 00, IČ: 25555863, c) Edity anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Rozárka 31, PSČ 644 00, zastoupené obecnou zmocněnkyní Mgr. Marianou Scherhauferovou, adresa pro doručování Brno, Antonína Procházky 13/6c, PSČ 623 00, o odvolání navrhovatelů a), b) a c) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2012 č.j. KSBR 39 INS 10191/2010-A-23

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrhy navrhovatelů a) až c) na majetek dlužníka pro neosvědčení podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka (výrok I.) a dále rozhodl, že navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně uhradit dlužníkovi náklady insolvenčního řízení představované náklady právního zastoupení ve výši 10.900 Kč a DPH ve výši 2.180 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce dlužnice Mgr. Martina Bařinky, advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62 (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace navrhovatelů k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 29.4.2010, senátní značka 29 NSČR 30/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011 uvedl, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Pohledávky všech tří navrhovatelů, kteří podali návrhy v tomto insolvenčním řízení, vycházely z pohledávky, která původně vznikla navrhovatelce c). Dlužnice ve svém prvním vyjádření nezpochybnila skutečnost, že mezi ní a jejím manželem jako prodávajícími a navrhovatelkou c) došlo k uzavření smluvních vztahů, které tvrdila navrhovatelka c) a které v rámci listin také doložila ke svému návrhu. Navrhovatelka c) dále doložila soudu čestná prohlášení pana Martina Roubala ze dne 20.4.2007 a pana Dušana Mozgvy ze dne 2.5.2007, která se měla týkat převodu částky 1.480.000 Kč, respektive 1.020.000 Kč z účtu společnosti EUROČAS Group a.s., to je navrhovatele b) na účet dlužníka. Navrhovatelka c) dále doložila soudu potvrzení ČSOB, a.s. ze dne 12.6.2008 o provedení platby ve výši 3.500.000 z účtu paní Edity anonymizovano na účet č. 196838912/0300. Dlužnice ve svých dalších vyjádřeních zpochybnila důvody pro převedení těchto částek. Zatímco navrhovatelka c) uváděla, že převody těchto částek se měly týkat úhrady kupní ceny za předmětné nemovitosti, respektive mělo jít o zálohy na kupní cenu, dlužnice uváděla, že šlo o vratky půjček, které byly poskytnuty panu Dušanu anonymizovano a jeho společnostem. Tyto rozporuplné skutečnosti o platbách realizovaných mezi navrhovatelkou c) a dlužnicí by bylo možno vyjasnit pouze za provedení dalších důkazů, a to především výslechu osob, které se převodu těchto peněžních prostředků účastnily. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jednoznačně vyplývá, že provádění takových důkazů by překročilo rámec insolvenčního řízení, jehož smyslem není provádět rozsáhlé dokazování o existenci pohledávky navrhovatele, ale rozhodnout o existenci nebo neexistenci úpadku, popřípadě hrozícího úpadku dlužníka. Otázka aktivní legitimace navrhovatelů odlišných od dlužníka je pouze jedním z předpokladů pro možné rozhodnutí o úpadku dlužníka. Soud dále uvedl, že pohledávka navrhovatele a) je odvozena od pohledávky navrhovatelky c). Pohledávka navrhovatele a) nemůže být insolvenčním soudem vůbec hodnocena jako pohledávka dalšího věřitele dlužnice, protože byla na něho převedena smlouvou o postoupení pohledávky, která byla uzavřena dne 27.8.2010, to je několik málo dnů před podáním insolvenčního návrhu ze strany navrhovatele a), který podal návrh u soudu dne 6.9.2010. V případě, že by měl soud pohledávku navrhovatelky c) a navrhovatele b) za osvědčenou, musel by se přiklonit k námitce dlužnice o promlčení této pohledávky. Dlužnice vznesla námitku promlčení z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že podle jejího názoru pohledávka vznikla 1.8.2008. Subjektivní dvouletá promlčecí doba pak skončila 1.8.2010, to je měsíc před zahájením tohoto insolvenčního řízení. Lze tedy uzavřít, že v případě osvědčení existence pohledávky z bezdůvodného obohacení by musel soud námitku dlužnice akceptovat. Soud dále uvedl, že na návrh navrhovatele b) nelze vztáhnout závěr o pohledávce navrhovatele a) týkající se § 143 odst. 2 insolvenčního zákona; navrhovatel b) podal návrh na zahájení insolvenčního řízení více jak šest měsíců poté, co část pohledávky navrhovatelky c) převzal na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Podle soudu prvního stupně je zde však nutno zvážit argument obcházení zákona ze strany navrhovatelů. Navrhovatel b) po jednání o insolvenčních návrzích ve svém podání ze dne 30.6.2011 uplatnil další údajné pohledávky za dlužnicí. Jak vyplývá z předchozích závěrů insolvenční soud nemá za osvědčené pohledávky navrhovatelů, které mají původ v původní pohledávce navrhovatele c) z titulu údajného bezdůvodného obohacení. Pokud navrhovatel b) uplatnil ve svém podání ze dne 30.6.2011 další údajné pohledávky za dlužnicí, pak i v případě osvědčení existence těchto pohledávek, by zůstal jediným věřitelem dlužnice, jehož pohledávky by mohl mít soud za osvědčené. Soud nemá za osvědčenou ani prokázanou aktivní legitimaci navrhovatelů vystupujících v tomto řízení, proto není pro rozhodnutí soudu podstatné, zda je zde ještě další věřitel dlužnice se splatnou pohledávkou.

Proti tomuto usnesení podali všichni tři navrhovatelé včasná odvolání.

Navrhovatel a) ve svém odvolání namítal, že rozhodnutí trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože nebyly splněny podmínky, aby soud mohl jednat o návrhu, jakož i návrhu dalších navrhovatelů v jejich nepřítomnosti. Tvrdí, že podle jeho názoru žádost o odročení jednání byla důvodná, řádně a včas se omluvil a svou omluvu doložil originály listin. Dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona na jeho pohledávku. Navrhovatel a) argumentuje tím, že názor soudu prvního stupně by byl správný, pokud by ho soud vyslovil v případě, že navrhovatelka c) by ho označila jako dalšího věřitele dlužnice; v dané věci však tomu tak nebylo. Tvrdí, že žádným právním úkonem nepřevedl svou pohledávku, ani její část na označeného dalšího věřitele dlužnice-navrhovatele b) a ani navrhovatelku c) ani ve lhůtě šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu, a ani po zahájení insolvenčního řízení. Domnívá se, že soud nesprávně hodnotil jeho aktivní legitimaci, jakož i aktivní legitimaci dalších dvou navrhovatelů. Poukazuje na to, že z hodnocení soudu prvního stupně vychází sporná jenom část pohledávky ve výši 2.500.000 Kč; u zbývající části pohledávky ve výši 3.500.000 Kč měl soud dospět k závěru o jejím osvědčení a tedy i o aktivní legitimaci navrhovatelky c), a potažmo i jeho aktivní legitimaci a svůj závěr podpořit vlastním šetřením skutečného stavu věci podle ustanovení § 86 insolvenčního zákona a provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku dlužnice. Poukazuje rovněž na nesprávný postup insolvenčního soudu, který mu nedoručil změněny návrh na zahájení insolvenčního řízení a nevyzval ho, aby se k němu písemně vyjádřil. Navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zjistí úpadek dlužníka anebo věc zruší a vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel b) ve svém odvolání namítal, že soud jednal ve věci 27.6.2011 v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že jeho omluvu a žádost o odročení jednání považoval za nedůvodnou. S takovým hodnocením nesouhlasí, má za to, že jeho žádost o odročení jednání splňovala podmínky pro to, aby jí bylo možné vyhovět. Namítá, že soud prvního stupně v důsledku svého pochybení mu odňal možnost jednat před soudem. Domnívá se, že insolvenční soud nesprávně vyhodnotil jeho podání ze dne 30.6.2011 jako doplnění návrhu, má za to, že se jedná o změnu insolvenčního návrhu podle ustanovení § 95 o.s.ř. Soud v důsledku svého nesprávného vyhodnocení jeho podání tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože nevyzval dlužnici, stejně jako navrhovatele a) a navrhovatelku c), aby se vyjádřili k obsahu této změny návrhu a nezabýval se ani změněnou přihláškou ze dne 30.6.2011. Argumentuje tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k jeho tvrzeným skutečnostem ani k jiným označeným důkazům podle změněného návrhu ze dne 30.6.2011 v důsledku čehož neposoudil všechny skutečnosti významné pro závěr, zda je dána jeho aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu na základě změněného návrhu ze dne 30.6.2011. Dále namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, protože za sporné označil pouze dvě platby navrhovatelky c) a v souvislosti s platbou ve výši 3.500.000 Kč konstatoval, že doklad o provedené platbě od navrhovatelky c) koresponduje s tvrzením dlužnice, která nezpochybňuje, že na účet jejího manžela byla převedena tato částka jako záloha na kupní cenu. Domnívá se, že tato částka mezi účastníky nebyla sporná a tudíž v této části pohledávka navrhovatelky c) a tím i zbývajících dvou navrhovatelů byla důvodná. Rovněž namítá, že soud neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, když nepovažoval za nutné provedení důkazu-vyžádání si spisového materiálu u Městského soudu v Brně sp. zn. 61C 217/2008 pro potřeby tohoto řízení. V důsledku toho, že soud prvního stupně se nezabýval všemi skutečnostmi a neprovedl všechny důkazy, dospěl i k nesprávnému právnímu závěru o promlčení pohledávky. Poukazuje i na to, že pohledávku Finančního úřadu v Brně vůči dlužnici neměl také potvrzenou, když dlužnice předložila potvrzení finančního úřadu ze dne 11.7.2011 o stavu jejího účtu k tomuto dni. Nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v dané věci se jedná o obcházení insolvenčního zákona s odkazem na ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona.

Navrhovatelka c) ve svém odvolání namítala, že její žádost o odročení jednání byla důvodná, protože se řádně a včas omluvila a uvedla důvod své nepřítomnosti na jednání. Soud tak zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdí, že soud také dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když za sporné označil pouze dvě z plateb navrhovatelky c), přitom vůbec žádným způsobem nevzal v potaz, že platba ohledně

částky ve výši 3.500.000 Kč nebyla žádným způsobem zpochybňována. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy potřebné k osvědčení rozhodných skutečností, když neprováděl důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 61C 217/2008. Poukazuje na to, že pokud měl soud za to, že neosvědčila svou splatnou pohledávku za dlužnicí, měl ji vyzvat a poučit k doplnění tvrzení a označení důkazů včetně poučení o následcích nesplnění výzvy podle ustanovení § 118a o.s.ř. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že nemá za osvědčenou ani prokázanou aktivní legitimaci navrhovatelů v tomto řízení se jeví jako nepřesvědčivá a zpochybňuje i další závěry soudu, že je nadbytečné zkoumat existenci dalších předpokladů pro úpadek dlužnice vymezených v § 3 insolvenčního zákona. Rovněž tak vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil podání navrhovatele b) ze dne 30.6.2011 označené jako změna návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně o tom, že z její strany byl patrný úmysl obejít postup dle ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužnice ve vztahu k podaným odvoláním navrhovatelů navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a odst. 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů jsou částečně důvodná.

V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně dne 6.9.2010 insolvenčním návrhem navrhovatele a), který tvrdil, že má vůči dlužnici pohledávku ve výši 500.000 Kč, kterou nabyl od Edity anonymizovano , a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.8.2010. Uvedl, že pohledávka spočívá v nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo dlužnici a jejímu manželu nevydáním zálohy na kupní cenu na nemovitosti, kterou zaplatila paní Edita anonymizovano , když celkem bylo zaplaceno 6.500.000 Kč, a to ve splátkách 1.480.000 Kč dne 20.4.2007, dne 2.5.2007 pak další splátka 1.020.000 Kč, dne 22.6.2007 splátka 3.500.000 Kč a dne 10.7.2007 splátka 500.000 Kč. Protože k uzavření kupní smlouvy nakonec nedošlo, vznikl paní Editě anonymizovano nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Sama paní Edita anonymizovano si své obohacení za užívání nemovitosti vyčíslila částkou 1.020.000 Kč, tuto částku odečetla od částky 6.500.000 Kč, takže její pohledávka představuje 5.480.000 Kč. Z této pohledávky část pohledávky ve výši 100.000 Kč byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky dne 22.9.2008 společnosti EUROČAS group a.s. Dne 24.9.2008 pak byla podána k Městskému soudu v Brně žaloba o zaplacení částky 5.380.000 Kč s tím, že toto soudní řízení není skončeno a je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61C 217/2008. V doplnění návrhu navrhovatel a) uvedl, že dlužnice byla vyzvána k vrácení bezdůvodného obohacení dopisem z 28.8.2008, byla ji stanovena lhůta deseti dnů, tato výzva jí byla doručena 7.9.2008, takže pohledávka je splatná dnem 17.9.2008 a od 18.9.2008 je dlužnice v prodlení. Dne 16.9.2010 přistoupil k insolvenčnímu řízení navrhovatel b) společnost EUROČAS group a.s., který tvrdil tutéž pohledávku jako navrhovatel a) s tím, že je vlastníkem části pohledávky ve výši 100.000 Kč, která na něho byla postoupena paní Editou anonymizovano smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22.9.2008. Dne 21.9.2010 přistoupila k insolvenčnímu řízení navrhovatelka c) Edita anonymizovano , která tvrdila existenci své splatné pohledávky vůči dlužnici na stejných skutkových základech, jako navrhovatelé a) a b), potvrdila, že z celkové výše své pohledávky 5.480.000 Kč postoupila část pohledávky ve výši 100.000 Kč navrhovateli b) a později část pohledávky ve výši 500.000 Kč navrhovateli a), a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6.9.2010.

Dlužnice ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu zpochybnila tvrzení navrhovatelů v tom směru, že nepřijala zálohy na kupní smlouvu ve výši 6.500.000 Kč, tvrdila, že platby ve výši 1.480.000 Kč, 1.020.000 Kč a 500.000 Kč jsou platby, které nesouvisí se zálohou na kupní smlouvu, nýbrž se jednalo o vratky půjček, které byly poskytnuty panu Dušanu anonymizovano , manželu dlužnice, a jeho společnostem. Připustila, že byla poskytnuta záloha na kupní cenu pouze ve výši 3.500.000 Kč s tím, že skutečně k uzavření kupní smlouvy nakonec nedošlo, záloha však vrácena nebyla, protože na pohledávku navrhovatelky c) z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení si započetla svou pohledávku ve výši 3.813.000 Kč, když tvrdí, že navrhovatelka c) jí dlužní v souvislosti s uzavřením jednotlivých smluvních vztahů 1.100.000 Kč coby smluvní pokutu, dále částku 2.600.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu a částku 113.000 Kč představující uhrazené náklady na vodné a stočné. Dlužnice dále uvedla, že vůči finančnímu úřadu, který byl označen navrhujícími věřiteli jako další věřitel, nemá pohledávku a rovněž tak vznesla námitku promlčení pohledávek navrhovatelů, které vůči ní v insolvenčním řízení uplatnili. Soud prvního stupně o věci jednal dne 27.6.2011, a to pouze za přítomnosti dlužnice, respektive jejího advokáta, všichni tři insolvenční navrhovatelé se k jednání omluvili a žádali o odročení jednání, což insolvenční soud neakceptoval, jejich omluvy a žádosti posoudil jako nedůvodné. Po jednání soudu prvního stupně učinil navrhovatel b) podání, které nazval jako Změna návrhu na zahájení insolvenčního řízení a v tomto podání uvedl, že došlo k zániku jeho původně tvrzené pohledávky 100.000 Kč odvozené od pohledávky navrhovatelky c) a současně tvrdí a dokládá existenci zcela jiné pohledávky, a to také pohledávky z bezdůvodného obohacení. Poté rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným usnesením s odůvodněním, jak výše uvedeno.

Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně z části naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažuje za důvodné odvolací námitky navrhovatelů v tom směru, že soud prvního stupně projednal věc v nepřítomnosti navrhovatelů. K odvolací námitce navrhovatele a) nutno uvést, že ve spise není založen úřední záznam ze dne 24.6.2011, z něhož by vyplývala telefonická omluva tohoto navrhovatele a zejména jeho žádost o odročení nařízeného jednání. Pokud teprve až v den nařízeného jednání, a nadto ještě ve stejnou hodinu tohoto nařízeného jednání, je doručena insolvenčnímu soudu písemná omluva s dokladem o dočasné pracovní neschopnosti, nelze v žádném případě takovou omluvu považovat za včasnou. Pokud jednatel dlužníka byl k datu konání jednání stále v pracovní neschopnosti (dle předloženého dokladu měl být práce neschopen již od 16.5.2011), měl nepochybně dostatečný časový prostor k tomu, aby svým zastupováním u jednání insolvenčního soudu pověřil jinou osobu, tak, jak zcela správně uzavřel soud prvního stupně.

Ani e-mailovou žádost navrhovatele b) o odročení jednání z důvodu zdravotních problémů jeho předsedy představenstva Dušana Mozgvy nelze považovat za způsobilou omluvit neúčast navrhovatele b) u jednání soudu. Z potvrzení neplyne, že zdravotní problémy jsou tak závažného charakteru, že mu brání v účasti na jednání soudu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažuje za důvodnou ani omluvu a žádost o odročení jednání navrhovatelky c), a to z důvodu nedostatku času k přípravě její zástupkyně, která převzala zastoupení dne 24.6.2011. Předvolání k jednání bylo doručeno navrhovatelce již dne 10.6.2011; pokud zást. navrhovatelky c) převzala zastoupení tři dny před konáním jednání soudu, měla dostatečný časový prostor k přípravě a žádost navrhovatelky c) o odročení jednání tak nelze považovat za důvodnou.

V projednávané věci není sporu o tom, že pohledávky všech tří navrhovatelů vycházejí z jediné pohledávky, a to pohledávky navrhovatelky c). Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta právní IZ) nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

Odvolací soud ne zcela přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že rozporuplné skutečnosti o existenci pohledávky navrhovatelky c), a tím obou dalších navrhovatelů, nelze mít za prokázané, když ohledně vyjasnění rozporu stran jednotlivých plateb by bylo třeba s odkazem na závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu provádět další obsáhlé dokazování.

Navrhovatelka c) (potažmo i zbývající dva navrhovatelé) tvrdili, že pohledávka navrhovatelky c) spočívá v nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo dlužnici a jejímu manželu nevrácením zálohy na kupní cenu kterou zaplatila navrhovatelka c), s tím ovšem, že k uzavření samotné kupní smlouvy nakonec nedošlo. Bylo tvrzeno, že došlo k zaplacení zálohy v celkové výši 6.500.000 Kč, a to tak, že postupně byly hrazeny částky 1.480.000 Kč dne 20.4.2007, 1.020.000 Kč dne 2.5.2007, 3.500.000 Kč dne 22.6.2007 a 500.000 Kč dne 10.7.2007. K prokázání těchto tvrzení o zaplacení záloh na koupi nemovitostí navrhovatelé označili a předložili čestná prohlášení z 20.4.2007, z 2.5.2007 a 10.7.2007 a potvrzení ČSOB, a.s. o provedení platby ve výši 3.500.000 Kč z účtu navrhovatelky c) na v potvrzení banky označený účet. S ohledem na vyjádření dlužnice, která zpochybnila, že by platby ve výši 1.480.000 Kč, 1.020.000 Kč a 500.000 Kč byly platbami záloh na koupi nemovitosti (když dle jejího tvrzení se jednalo o vratky půjček, které byly poskytnuty panu Dušanu anonymizovano a jeho společnostem) by skutečně bylo nutné provádět dokazování za účelem zjištění účelu těchto plateb, a to nejméně výslechem pana Dušana Mozgvy, navrhovatelky c), dlužnice a pana Martina Roubala, jakožto osoby, která je podepsána na předložených čestných prohlášeních. Soud prvního stupně však přehlédl, že dlužnice ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu připustila, že jim (na účet jejího manžela) byla poukázána bezhotovostním převodem záloha na kupní cenu 3.500.000 Kč, která nebyla vrácena, i když k uzavření samotné kupní smlouvy nedošlo. Ve vztahu k pohledávce z titulu plnění 3.500.000 Kč lze proto uzavřít, že námitky dlužnice nezpochybňují existenci této pohledávky a pohledávku navrhovatelky c) minimálně co do výše 3.500.000 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, lze považovat za osvědčenou. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce dlužnice, se jedná o pohledávku promlčenou, protože tato tvrzená pohledávka navrhovatelky c) z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5.380.000 Kč (po odečtení části pohledávky 100.000 Kč, která byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22.9.2008 navrhovateli b/) byla dne 24.9.2008 uplatněna u Městského soudu v Brně, což dlužnice žádným způsobem nezpochybnila. Dlužnice, která nezpochybnila existenci pohledávky navrhovatelky c) do výše 3.500.000 Kč, svou obranu vůči této pohledávce založila na tvrzení, že tato pohledávka následně zanikla tím, že vůči této pohledávce uplatnila k započtení svou vlastní pohledávku ve výši 3.813.000 Kč, která ji vznikla z titulu smluvní pokuty ve výši 1.100.000 Kč, bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu ve výši 2.600.000 Kč a z uhrazených nákladů za vodné a stočné ve výši 113.000 Kč. Aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z toho důvodu takový návrh zamítnout) je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený). V tomto insolvenčním řízení však dlužnice svou obranu o zápočtu svých tvrzených pohledávek vůči pohledávce navrhovatelky c) žádným způsobem nedoložila.

Jak je již uvedeno výše, pohledávky navrhovatelů a) a b) jsou odvozeny od pohledávky navrhovatelky c). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně aplikace ustanovení § 143 odst. 2 věty druhé IZ na pohledávku navrhovatele a). K této pohledávce by nebylo možno, ani kdyby ji soud vzal za osvědčenou, přihlížet jako k pohledávce dalšího věřitele z hlediska posouzení podmínek úpadku dle § 3 odst. 1, písm. a) IZ. Podle přesvědčení odvolacího soudu je nerozhodné pořadí podávaných insolvenčních návrhů a právně nevýznamné je to, že navrhovatelka c) ve svém návrhu navrhovatele a) jako dalšího věřitele neoznačila a že naopak nejdříve insolvenční návrh podal navrhovatel a), a teprve později přistoupila k insolvenčnímu řízení navrhovatelka c). I při tomto postupu je však nutno vyhodnotit, že navrhovatel a) nabyl svou pohledávku od navrhovatelky c), a to necelý měsíc před tím, než navrhovatel a) podal insolvenční návrh a navrhovatelka c) přistoupila k insolvenčnímu návrhu.

Vzhledem k tomu, že k navrhovateli a) nelze jako k dalšímu věřiteli dlužnice přihlížet z důvodu § 143 odst. 2 věty druhé IZ, je pro posouzení správnosti napadeného usnesení zásadní posouzení podání navrhovatele b) ze dne 30.6.2011. V něm navrhovatel b) nejen tvrdí zánik své původně tvrzené pohledávky 100.000 Kč odvozené od pohledávky navrhovatelky c), ale současně tvrdí a dokládá existenci své zcela jiné pohledávky za dlužnicí a jejím manželem, a to pohledávky z bezdůvodného obohacení, která měla vzniknout dne 28.5.2010 a stát se splatnou dne 14.4.2011. Vzhledem k tomu, že navrhovatelce c) nutno přičíst aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu a vzhledem k tomu, že navrhovatel b) v podání ze dne 30.6.2011, ještě před vydáním napadeného usnesení, tvrdil a připojenými listinami osvědčoval existenci své jiné pohledávky za dlužnicí, než kterou hodnotil soud prvního stupně, jejíž osvědčení je významné pro závěr o úpadku dlužnice, nemohou být důkazy, které k jejímu osvědčení navrhovatel b) soudu nabídl, provedeny v odvolacím řízení. Odvolací soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ustanovení § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).

V dalším řízení soud prvního stupně především doručí zvlášť dlužnici podání navrhovatele b) ze dne 30.6.2011 a vyzve ji, aby se vyjádřila k tomuto podání, poté u jednání provede důkaz předloženými listinami navrhovatele b) a rovněž bude třeba doložit aktuální stav tvrzených závazků dlužnice vůči dalšímu věřiteli Finančnímu úřadu v Brně. V závislosti na výsledku svých zjištění soud opětovně rozhodne o insolvenčních návrzích.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a insolvenčním navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužnici běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 29. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu