3 VSOL 689/2016-B-206
KSOS 37 INS 33533/2014 3 VSOL 689/2016-B-206

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava- Nová Bělá, Krmelínská 164/366, PSČ: 724 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, o návrhu dlužníka na nařízení předběžného opatření, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2016, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-B-43,

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2016, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-43, se po tv rz u je .

Odův odně ní:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl návrh dlužníka ze dne 22.3.2016, doručený soudu dne 23.3.2016, na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil insolvenční správkyni povinnost složit do úschovy soudu částku ve výši 10 % z částky 51.161.390,94 Kč ke krytí předpokládané škody či újmy.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 22.3.2016 navrhl dlužník, aby insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým by podle ustanovení § 100 insolvenčního zákona isir.justi ce.cz uložil insolvenční správkyni složit do úschovy soudu částku odpovídající 10 % z částky 51.161.390,94 Kč ke krytí podstatné části předpokládané újmy, což odůvodnil tím, že insolvenční správkyně porušila své povinnosti, když řádně nepřezkoumala přihlášku pohledávky P3 věřitele č. 3 eD´system Czech, a.s. a tuto u přezkumného jednání zcela uznala (což je v přímém rozporu s jejím postojem v řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 14 INS 24594/2014, v němž rovněž vykonává funkci insolvenční správkyně, s tím, že podle přihlášky P3 přitom jde o pohledávku za dlužníkem ze směnky zajišťovací, která slouží ke krytí závazků vyplývajících z předmětné smlouvy , tzn. Smlouvy uzavřené mezi věřitelem a společností CS Data, s.r.o., proto tato pohledávka nemohla být zjištěna jako řádná, nýbrž měla být insolvenční správkyní co do pravosti popřena, a to s ohledem na propojenost pohledávek), a dále u přezkumného jednání dne 19.10.2015 uznala pohledávku insolvenčního navrhovatele a) Sberbank CZ, a.s. a pohledávku insolvenčního navrhovatele b) Komerční banka, a.s. v plném rozsahu. Podle dalších údajů uvedených v návrhu přitom dlužník specifikované pohledávky věřitelů sám popřel co do důvodu a výše v celém rozsahu, nadto Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého usnesení sen. zn. 3 VSOL 909/2015-A-110 vyslovil právní názor, že tvrzené pohledávky insolvenčních navrhovatelů a) a b) nejsou osvědčeny. Insolvenční správkyně také lživě informovala soud o neplnění povinností a neposkytování součinnosti dlužníkem, následkem čehož soud nařídil předvedení dlužníka ke slyšení o majetku, a realizované předvedení pak způsobilo dlužníkovi psychickou újmu. Dlužník má za to, že mu insolvenční správkyně svými pochybeními způsobila škodu a nemajetkovou újmu. Za účelem zajištění její úhrady proto navrhl, aby soud předběžným opatřením podle ustanovení § 100 insolvenčního zákona uložil insolvenční správkyni povinnost složit na účet soudu peněžní částku odpovídající 10 % z částky 51.161.390,94 Kč. Poté, co soud prvního stupně citoval ustanovení § 98 odst. 1, § 100 odst. 1 a § 147 odst. 1, odst. 2 a odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), především zdůraznil, že dlužník se domáhá vydání téhož předběžného opatření opakovaně, poprvé tak učinil podáním ze dne 5.4.2016, doručeným soudu dne 10.3.2016, přičemž v tomto novém návrhu použil tytéž argumenty. O prvním návrhu dlužníka (ze dne 5.4.2016) rozhodl soud usnesením ze dne 16.3.2016, KSOS 37 INS 33533/2014-B-37 jímž uvedený návrh zamítl. Soud prvního stupně dále vyložil, že dlužník se domáhá vůči insolvenční správkyni vydání předběžného opatření podle ustanovení § 100 IZ, které však poskytuje ochranu (v podobě předběžného opatření) věřiteli vůči dlužníkovi, který porušil svou povinnost podat insolvenční návrh podle ustanovení § 98 IZ. Návrh na vydání takového předběžného opatření je tedy oprávněn podat pouze věřitel, jemuž zřejmě vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh, přičemž takové předběžné opatření musí směřovat proti dlužníku, který svou povinnost podle ustanovení § 98 IZ porušil. V tomto případě je zjevné, že dlužník takovou oprávněnou osobou není, rovněž v případě insolvenční správkyně není dána pasivní legitimace . Soud prvního stupně považuje za zcestnou argumentaci dlužníka, že ustanovení § 100 IZ musí (s ohledem na základní zásadu rovnosti

účastníků řízení) mutatis mutandis být aplikováno i na jednání insolvenčního správce, který neplní své zákonné povinnosti podle ustanovení § 36 IZ. Uvedené ustanovení je specifickým nástrojem ochrany práv věřitele právě jen pro případ porušení povinnosti dlužníka podle ustanovení § 98 IZ. Pokud by měla být zásada rovnosti účastníků řízení mutatis mutandis aplikována na ustanovení § 100 IZ, musela by být aplikovatelná i na ustanovení § 98 IZ, tudíž povinnost podat insolvenční návrh by dopadala nejen na dlužníka, ale i jiné osoby, které nemohou mít o hospodářské situaci dlužníka (jeho úpadku) žádné vědomosti, takový závěr-podle soudu prvního stupně-je však zcela nesmyslný. Soud prvního stupně neshledal důvodné ani námitky dlužníka, podle nichž by měl použít analogicky ustanovení § 147 IZ. Toto ustanovení umožňuje soudu nařídit předběžné opatření za předpokladu, že insolvenční návrh byl odmítnut, řízení o něm bylo zastaveno nebo došlo k zamítnutí návrhu (za podmínek dle § 147 odst. 2 IZ). V tomto řízení však bylo insolvenčnímu návrhu vyhověno. Nadto návrh na nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 147 IZ je dlužník oprávněn podat jen vůči insolvenčním navrhovatelům, nikoliv proti insolvenčnímu správci. Soud proto, aniž se věcně zabýval námitkami dlužníka ohledně porušení povinností insolvenčního správce a z toho plynoucí škodě či majetkové újmě, návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření zamítl z důvodu, že nebyl podán oprávněnou osobou (podle ustanovení § 100 IZ), resp. že nebyl podán proti neúspěšným insolvenčním navrhovatelům (podle ustanovení § 147 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že se blíže neseznámil s obsahem jeho podání, neboť z tohoto podání je zřejmé, že návrh na vydání předběžného opatření neopírá o výklad ustanovení § 100 IZ, jak soud prvního stupně nesprávně dovodil. Podle názoru odvolatele tak soud prvního stupně upřel dlužníkovi jeho základní práva , napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti , a řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí, neboť soud návrh (na nařízení předběžného opatření) věcně nezkoumal. Odvolatel doplnil své odvolání v podání ze dne 15.4.2016, došlém soudu dne 21.4.2016, s tím, že reaguje na vyjádření insolvenčního navrhovatele a), podle něhož je možné předběžné opatření podle ustanovení § 100 IZ uložit pouze na návrh věřitele a pouze dlužníkovi. Odvolatel poukázal na to, že nenavrhoval nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ, nýbrž uložení povinnosti insolvenčnímu správci, který porušil svoje zákonné povinnosti analogicky s ustanovením § 100 IZ (uložením povinnosti). Dále odvolatel zpochybňoval argumentaci insolvenčního navrhovatele a) opírající se o závěry Vrchního soudu v Olomouci v insolvenčním navrhovatelem a) citovaném rozhodnutí a odkázal na závěry v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19.11.2014 č.j. KSPH 65 INS 26250/2014-A-10, ze dne 16.12.2015 č.j. KSPH 60 INS 28572/2015-A-10, a ze dne 6.5.2011 č.j. KSPH 40 INS 2716/2011-A-31, a dále např. na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2010 č.j. KSOS 33 INS 3146/2010, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.9.2010, č.j. KSUL 45 INS 10243/2010-A-10. V další části doplněného odvolání odvolatel zopakoval, že podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání dlužníka proti usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka, prohlášení konkursu na jeho majetek a ustanovení insolvenční správkyně (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. KSOS 37 In 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110) insolvenční navrhovatelé a) a b)-Sberbank, a.s. a Komerční banka, a.s. na základě v řízení dosud provedených důkazů tvrzené pohledávky nedoložili. Zopakoval dále, že insolvenční správkyně řádně nepřezkoumala pohledávku společnosti eD´system Czech, a.s. a nepřezkoumala řádně pohledávky navrhovatelů, že tvrzení insolvenční správkyně na adresu dlužníka jsou lživé a že uvedeným jednáním byla dlužníkovi způsobena újma ve výši 51.151.390,94 Kč, přičemž škodu a jinou újmu vyčíslil až do výše 51.161.390,94 Kč, neboť přesnou výši není možno do ukončení insolvenčního řízení stanovit. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Insolvenční správkyně v písemném vyjádření k podanému odvolání uvedla, že není oprávněna hodnotit procesní postupy a rozhodovací činnost insolvenčního soudu či konkrétního soudce, respektuje právní názory dlužníka vyjádřené v jeho odvolání, rozhodnutí o odvolání dlužníka ponechává na úvaze odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud především konstatuje, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné, neboť se nejedná o předběžné opatření vydané při výkonu dohlédací činnosti. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, proto odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno dne 11.12.2014 na základě insolvenčního návrhu věřitelů a) Sberbank CZ, a.s. a b) Komerční banky, a.s. O tomto insolvenčním návrhu rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26.6.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-58 ve znění opravného usnesení ze dne 17.7.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-60, jímž zjistil úpadek dlužníka, na majetek dlužníka prohlásil konkurs a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Ing. Evu Hepperovou. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.11.2015, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110 usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II. a III. (tj. ve výrocích, jimiž byl zjištěn úpadek dlužníka, na majetek dlužníka prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena Mgr. Ing. Eva Hepperová), jako věcně správný potvrdil. K tomu odvolací soud dodává, že v mezidobí rozhodl Nejvyšší soud České republiky o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110 (jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek), usnesením ze dne 24.10.2016 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 29 NSČR 88/2016-A-177, jímž dovolání dlužníka odmítl.

Podle ustanovení § 82 odst. 1 IZ, předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.

Podle ustanovení § 100 IZ, je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odstavec 1). Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odstavec 2). V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci (odstavec 3).

Podle ustanovení § 147 IZ, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4). Je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu; předběžné opatření však nelze nařídit před nabytím právní moci takového rozhodnutí. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Při nařízení předběžného opatření dále insolvenční soud postupuje obdobně podle § 100 odst. 2 a 3 (odstavec 6).

V daném případě se domáhá dlužník nařízení požadovaného předběžného opatření s odkazem na tvrzení, že insolvenční správkyně svým-blíže popsaným-jednáním způsobila objektivně škodu na majetkové podstatě dlužníka ve výši až 51.151.390,94 Kč, a dále dlužníkovi újmu, jež vyvrcholila akutní stresovou reakcí a společenskou dehostenací, neboť byl Policií ČR zadržen a omezen na osobní svobodě na očích veřejnosti a eskortován do cely s tím, že za přiměřenou náhradu způsobené nemajetkové újmy pak považuje částku 10.000 Kč.

Námitkám odvolatele je možno-obecně-přisvědčit potud, že ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 IZ odpovídá insolvenční správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku (věřitelům nebo třetím osobám) způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Tvrdí-li dlužník, že mu v důsledku porušení povinnosti insolvenčního správce vznikla škoda, může samozřejmě právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci také uplatnit samostatnou žalobou, v nalézacím řízení.

Nicméně insolvenční zákon dlužníkovi, jako osobě, která tvrdí, že mu v důsledku porušení povinnosti insolvenčního správce vznikla škoda, neumožňuje toto tvrzené právo na náhradu škody zajistit na základě předběžného opatření tak, jako je tomu v případě věřitele, jemuž v průběhu insolvenčního řízení vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh (srov. ustanovení § 100 odst. 1 IZ), nebo v případě, vznikla-li dlužníku škoda nebo jiná újma zahájením insolvenčního řízení (a opatřeními přijatými v jeho průběhu), jež se skončilo zastavením insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele, odmítnutím insolvenčního návrhu věřitele nebo zamítnutím insolvenčního návrhu podaného věřitelem-vyjma zamítnutí insolvenčního návrhu proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 IZ (srov. ustanovení § 147 IZ).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně-a odvolatel se mýlí, dovozuje-li opak-že v posuzované věci analogické užití ustanovení § 100 odst. 2 a 3 IZ rozhodně v úvahu nepřipadá.

Vzhledem k tomu, že návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření nemohl obstát již v rovině vlastních tvrzení, soud prvního stupně nepochybil, pokud se tvrzeným porušením povinností insolvenční správkyně nezabýval, a návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhal uložení povinnosti insolvenční správkyně složit do úschovy soudu částku ve výši 10 % z částky celkem ve výši 51.161.390,94 Kč ke krytí předpokládané škody či újmy, jako nedůvodný zamítl.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, zástupci věřitelů a státnímu zastupitelství se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu