3 VSOL 687/2016-B-202
KSOS 37 INS 33533/2014 3 VSOL 687/2016-B-202

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava- Nová Bělá, Krmelínská 164/366, PSČ 724 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, o návrhu dlužníka na vydání předběžného opatření, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.3.2016, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-B-38,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.3.2016, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-B-38, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl návrh dlužníka ze dne 5.3.2016, doručený soudu dne 10.3.2016 na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil insolvenčnímu navrhovateli a) Sberbank CZ, a.s., se sídlem Praha 4-Nusle, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby: 25083325, a insolvenčnímu navrhovateli b) Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, identifikační číslo osoby: 45317054, povinnost podle ustanovení § 82 odst. 1 insolvenčního zákona, aby společně a nerozdílně složili do úschovy soudu částku ve výši 30 % z částky 311.850 Kč ke krytí podstatné části předpokládané škody či újmy.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 26.6.2015, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-58, ve znění opravného usnesení ze dne 17.7.2015, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-60, zjistil úpadek dlužníka isir.justi ce.cz

Václava anonymizovano , prohlásil na majetek dlužníka konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Evu Hepperovou, když uzavřel, že byl osvědčen úpadek dlužníka na základě návrhu insolvenčních navrhovatelů a) Sberbank CZ, a.s., a b) Komerční banka, a.s. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.11.2015, č.j.3 VSOL 909/2015-A-110 usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka potvrdil. Podáním doručeným soudu dne 10.3.2016 navrhl dlužník insolvenčnímu soudu, aby nařídil předběžné opatření, kterým by podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil navrhovatelům a) a b) povinnost složit do úschovy soudu částku ve výši 30 % z částky 311.850 Kč ke krytí podstatné části předpokládané škody či újmy s odůvodněním, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí, č.j. 3 VSOL 909/2015-A-110 vyslovil právní názor, že tvrzené pohledávky navrhovatelů a) a b) (jak byly přihlášeny v insolvenčním řízení přihláškami P1 a P2) nejsou osvědčeny. Z toho dlužník usuzuje, že insolvenční návrh byl podán nedůvodně a šikanózně, v důsledku čehož je již déle než 450 dnů výrazně a nevratně poškozován na svých právech, společensky dehonestován, omezen ve vztahu k nakládání s vlastním majetkem, jakož i na trhu práce. Bez insolvenčního návrhu obou navrhovatelů by tyto následky nenastaly, neboť jiní věřitelé by insolvenční návrh nepodali. Dlužník se tedy domáhá vydání předběžného opatření s odůvodněním, že vlivem insolvenčního návrhu navrhovatelů a) a b) vznikla dlužníkovi škoda. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 a dále ustanovení § 147 odst. 6 IZ a vyložil, že insolvenční zákon koncipuje odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu, přičemž jednou z nutných podmínek vzniku této odpovědnosti je skutečnost, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno, nebo byl insolvenční návrh vinou navrhovatele odmítnut, anebo došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu. V posuzovaném případě však byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčnímu návrhu obou navrhovatelů bylo vyhověno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice vyjádřil názor, že pohledávky navrhujících věřitelů nejsou osvědčené, avšak i tak shledal naplnění podmínek úpadku dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 IZ. Je tedy nepochybné-jak soud prvního stupně pokračoval-že dlužník se i bez pohledávek obou insolvenčních navrhovatelů nacházel v úpadku. V takovém případě bylo insolvenční řízení zahájeno po právu, když povinnost podat insolvenční návrh měl podle ustanovení § 98 IZ dlužník jako podnikatel-fyzická osoba, kterou byl až do 30.9.2015 (k tomuto datu zaniklo jeho poslední živnostenské oprávnění). Soud prvního stupně uzavřel, že tedy nebyly naplněny podmínky vzniku odpovědnosti insolvenčních navrhovatelů za škodu způsobenou dlužníkovi úspěšně podaným insolvenčním návrhem, a není proto žádného důvodu ukládat těmto navrhovatelům povinnost ke složení peněžité částky do úschovy soudu na případnou náhradu škody či jiné újmy dlužníka. Nadto soud prvního stupně zdůraznil, že předběžné opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 IZ je možno nařídit pouze v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření proto jako nedůvodný zamítl.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolatel poukázal na to, že podle ustálené judikatury je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení. Judikatura ozřejmila, že odpovědnost za škodu podle ustanovení § 147 a § 100 IZ je promítnutím obecné odpovědnosti za škodu či jinou újmu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle odvolatele odvolací soud závazně pro soud prvního stupně judikoval, že insolvenční navrhovatelé nesplnili svou povinnost doložit tvrzené pohledávky podle § 105 IZ a neprokázali oprávnění podat insolvenční návrh, pohledávky, které podle odvolacího soudu osvědčily úpadek dlužníka, vyšly najevo v řízení až po provedení úkonů insolvenčního soudu, poté, co dlužník na základě výzvy insolvenčního soudu předložil seznamy podle § 104 IZ. Navrhovatelé tedy v insolvenčním řízení netvrdili, neoznačili a v řízení neprokázali rozhodné skutečnosti, které osvědčily úpadek dlužníka, a to v rozporu s § 103 odst. 2 IZ. Navrhovatelé tím, že podali šikanózní a nedůvodný návrh na zahájení insolvenčního řízení, jsou objektivně odpovědní za škodu a jinou nemajetkovou újmu, která dlužníkovi podáním insolvenčního návrhu vznikla, neboť tato škoda by při pravidelném běhu událostí nevznikla. Jde k tíži navrhovatelů, že nezvážili před podáním návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, budou schopni doložit po skutkové stránce své pohledávky vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Ve chvíli, kdy vyjádřil svůj postoj, že tvrzené pohledávky nejsou po právu a popírá je co do pravosti, měli navrhovatelé seznat, že sporné skutečnosti není možno v rámci insolvenčního řízení prokázat, a mohli a měli insolvenční návrh vzít zpět. Tím, že se tak nestalo, pouze prokázali, že insolvenční řízení záměrně zneužili k nepřípustnému nátlaku na dlužníka, a současně, že se obávají sporného nalézacího řízení, v němž by mohli tvrzené pohledávky prokázat. Podle odvolatele tedy jednoznačně zneužili insolvenční řízení v rozporu s jeho určením, postupovali v rozporu s dobrými mravy, a jsou tedy objektivně odpovědni za způsobenou škodu a jinou újmu. Odvolatel soudu prvního stupně také vytýkal, že nesprávně dovodil, že dlužník sám porušil své zákonné povinnosti, když v rozporu s ustanovením § 98 IZ nepodal insolvenční návrh, ač tak učinit měl. Odkázal na závěry Nejvyššího soudu České republiky, např. v jeho rozhodnutí sp.zn. 29 NSČR 3/2009, podle nichž pro účely insolvenčního zákona je podnikatelem taková fyzická nebo právnická osoba, která je zákonem považována za podnikatele, a současně má závazky vzešlé z podnikání. Občanský zákoník, konkrétně v § 420 odst. 1, pokládá za podnikatele pouze osobu, která vykonává samostatně na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. 29 NSČR 9/2009 ze dne 23.2.2011 uzavřel, že závazkem z podnikání nemůže být závazek vzniklý ze zajištění dluhu z podnikání jiných subjektů bez zřetele k tomu, zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení nebo o zajištění pohledávky zástavním právem, anebo o zajištění pohledávky zajišťovací směnkou. Je proto zřejmé, že povinnost podle § 98 odst. 1 IZ dlužníka nestíhala a nestíhá, neboť dlužník není a nebyl fyzickou osobou-podnikatelem ve smyslu insolvenčního zákona. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Insolvenční navrhovatel a) Sberbank CZ, a.s. se v písemném vyjádření k podanému odvolání ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dlužníkem uplatněný návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ by bylo možno vydat pouze do rozhodnutí o úpadku, s tím, že pokud by odvolací soud dovodil, že dlužník požadoval vydání jiného předběžného opatření, upozorňuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.7.2014, sen. zn. 3 VSOL 695/2014-A-22, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že v případě ustanovení § 82 IZ se nejedná o úpravu demonstrativní. Podle insolvenčního navrhovatele a) tedy nebylo možné, aby se soud odklonil od ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ a vydal jakési jiné, insolvenčním zákonem nepojmenované, předběžné opatření. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Na vyjádření insolvenčního navrhovatele a) reagoval ještě dlužník podáním ze dne 20.4.2016, došlým soudu dne 21.4.2016, v němž zpochybňoval argumentaci insolvenčního navrhovatele a) v jeho vyjádření, opírající se o závěry Vrchního soudu v Olomouci v insolvenčním navrhovatelem a) citovaném rozhodnutí, a poukázal na závěry v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19.11.2014 č.j. KSPH 65 INS 26250/2014-A-10, ze dne 16.12.2015 č.j. KSPH 60 INS 28572/2015-A-10, a ze dne 6.5.2011 č.j. KSPH 40 INS 2716/2011-A-31, a dále například na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2010 sp.zn. KSOS 33 INS 3146/2010, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.9.2010 č.j. KSUL 45 INS 10243/2010-A-10. V další části své repliky snáší argumenty na podporu svého názoru, že jej není možno považovat pro účely insolvenčního řízení za fyzickou osobou-podnikatele, a rovněž další argumenty na podporu svého tvrzení, že insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) je návrhem šikanózním, podaným s úmyslem zneužít insolvenční řízení v rozporu s jeho určením, a to bez zřetele na další průběh řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud především konstatuje, že odvoláním napadené usnesení není rozhodnutím vydaným při výkonu dohlédací činnosti ve smyslu ustanovení § 91 IZ, a odvolání proti němu je přípustné. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, proto přezkoumal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno dne 11.12.2014 na základě insolvenčního návrhu věřitelů a) Sberbank CZ, a.s., a b) Komerční banky, a.s. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, o tomto insolvenčním návrhu rozhodl svým usnesením ze dne 26.6.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-58, ve znění opravného usnesení ze dne 17.7.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-60 tak, že zjistil úpadek dlužníka, na majetek dlužníka prohlásil konkurs a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Ing. Evu Hepperovou. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.11.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110 usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II. a III. (to je ve výrocích, jimiž byl zjištěn úpadek dlužníka, na majetek dlužníka prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena Mgr. Ing. Eva Hepperová), jako věcně správné potvrdil.

Dne 10.3.2016 došel soudu návrh dlužníka, jímž se domáhá dle § 82 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. vydání předběžného opatření, jímž by bylo uloženo navrhovatelům a) a b), aby společně a nerozdílně složili ve lhůtě tří dnů do úschovy u soudu částku ve výši 30 % z částky 311.850 Kč ke krytí podstatné části předpokládané škody či újmy, a to s odkazem na tvrzení, že podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, měl odvolací soud pohledávky navrhujících věřitelů za neosvědčené a pro zjištění úpadku dlužníka vzal za rozhodující skutečnosti, jež vyšly najevo až v průběhu řízení. Podle dlužníka je tak insolvenční návrh věřitelů nedůvodný a šikanózní, a podáním tohoto nedůvodného a šikanózního návrhu byl výrazně a nevratně poškozován na svých právech, když zveřejněním návrhu v insolvenčním rejstříku je společensky dehonestován, věřitelé prohlásili své pohledávky za splatné, došlo k výraznému propadu společenského a sociálního statutu dlužníka, nadto je nucen podrobovat se zákonným omezením ve vztahu k vlastnímu majetku, podrobuje se procesním úkonům v řízení, byl nucen podrobit se účinkům nedůvodného předběžného opatření, přičemž vynakládá velké úsilí a prostředky na obranu svých práv. Je také výrazně omezen v možnostech pracovního uplatnění na trhu práce. Podáním tohoto nedůvodného a šikanózního návrhu mu byla způsobena výrazná újma a je namístě požadovat po navrhovatelích kompenzaci této újmy. Při vyčíslení této újmy vycházel z toho, že v období předcházejícím podání insolvenčního návrhu dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši cca 14.800 Kč, tedy cca 493 Kč za kalendářní den, jeho příjem by při pravidelném běhu věcí za období od 11.12.2014 do 5.3.2016 činil 221.850 Kč, takže považuje za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy za toto období částku 200 Kč za kalendářní den, za uvedené období tedy částku ve výši 311.850 Kč.

K tomu odvolací soud dodává, že v mezidobí rozhodl Nejvyšší soud České republiky o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015, č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Usnesením ze dne 24.10.2016 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 29 NSČR 88/2016-A-177 Nejvyšší soud dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2015 č.j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110 odmítl.

Podle ustanovení § 82 odst. 1 IZ, předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak.

Podle ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ platí, že předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení, předběžné opatření uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, lze nařídit jen na návrh dlužníka podaný při prvním úkonu, který dlužníku přísluší po podání insolvenčního návrhu, a jen tehdy, jestliže dlužník doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude osvědčen, insolvenční soud návrh na nařízení takového předběžného opatření zamítne.

Ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně je třeba především uvést, že v souvislosti s rozhodováním o návrhu dlužníka na nařízení předběžného opatření nelze v daném případě zvažovat ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ již z toho důvodu, že takové předběžné opatření může insolvenční soud nařídit pouze v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Podle ustanovení § 147 IZ, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná majetková újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4). Je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu; předběžné opatření však nelze nařídit před nabytím právní moci takového rozhodnutí. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Při nařízení předběžného opatření dále insolvenční soud postupuje obdobně podle § 100 odst. 2 a 3 (odstavec 6).

Argumentoval-li odvolatel v podaném odvolání (stejně jako v návrhu na nařízení předběžného opatření) ustanovením § 147 odst. 1 a odst. 2 IZ, je nutno uvést, že tato ustanovení upravují možnost následné nápravy újmy vyvolané nedůvodně vedeným insolvenčním řízením. Osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, má vůči insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v průběhu řízení i bez toho, aby soud rozhodoval ve věci samé. Pro uplatnění práva postačuje procesní úspěch dlužníka, spočívající v odmítnutí či zastavení insolvenčního návrhu, a shodný rozsah postihu vůči insolvenčnímu navrhovateli má dlužník i v případě zamítnutí insolvenčního návrhu vyjma případů, pokud byl insolvenční návrh zamítnut poté, co dlužník po podání návrhu splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků. Osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, pak může podle úpravy v § 147 odst. 6 IZ uplatněné právo zajistit na základě předběžného opatření vydaného soudem na její návrh. Úprava v ustanovení § 147 odst. 6 IZ je tak obdobná úpravě uvedené v ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ, toto předběžné opatření však lze uplatnit až v jiné fázi insolvenčního řízení, a to v době po vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž takové předběžné opatření pak lze nařídit až po právní moci rozhodnutí, kterým je insolvenční řízení ukončeno, jak toto ustanovení předpokládá.

Je přitom zcela zjevné, že o takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť insolvenčnímu návrhu insolvenčních navrhovatelů, věřitelů Sberbank CZ, a.s., a Komerční banka, a.s., bylo vyhověno, a rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci. Nebyl-li insolvenční návrh věřitelů zamítnut, nelze ani zvažovat, že by byl jejich návrh nedůvodný a šikanózní.

Námitkami odvolatele, jimiž zpochybňoval názor soudu prvního stupně, podle něhož byl dlužník podnikatelem-fyzickou osobou, a měl tudíž povinnost podat insolvenční návrh podle ustanovení § 98 IZ, se odvolací soud již nezabýval, neboť by to bylo-s ohledem na závěr, jaký ve věci učinil-nadbytečné.

Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že návrh dlužníka na nařízení požadovaného předběžného opatření není důvodný.

Z výše uvedených důvodů proto usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, insolvenčním navrhovatelům Sberbank CZ, a.s. a Komerční bance, a.s., zástupci věřitelů a státnímu zastupitelství se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu