3 VSOL 685/2015-A-14
KSBR 45 INS 13611/2015 3 VSOL 685/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužnice Jolany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Bubeníčkova 14, PSČ: 615 00, identifikační číslo osoby: 70422724, zastoupené advokátem Mgr. Janem Houserem, se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 358/7, PSČ: 160 00, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.2015, č.j. KSBR 45 INS 13611/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě tří dnů ode dne nabytí právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč buď na účet Krajského soudu v Brně, specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v dané věci má dlužnice prokazatelně nezajištěné dluhy z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jejího úpadku za pomoci oddlužení. V takovém případě není dlužnice ve smyslu ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak na místě, aby její insolvenční návrh byl odmítnut a bylo rozhodnuto o způsobu řešení jejího úpadku konkursem. Za dané situace pak je třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, když účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. S ohledem na okolnosti věci, kdy úpadek dlužnice může být řešen pouze konkursem, a do zpeněžení majetkové podstaty (dlužnice uvádí, že má pouze osobní automobil a věci osobní potřeby) by insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce do zpeněžení tohoto majetku. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nemá k dispozici pohotové finanční prostředky, proto je na místě uložit zálohu ve výši 50.000 Kč, když nutno vycházet z toho, že v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém odkázala na § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, který s účinností od 1.1.2014 akcentoval závěry soudní praxe vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009 a který stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí . Tvrdí, že podle platné právní úpravy již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek řešen oddlužením či nikoliv. Dále poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 3 VSPH 654/2014, ve kterém vrchní soud uvedl, že otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoliv) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Domnívá se, že požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů by měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém dlužnice uvedla, že má 17 věřitelů, u kterých má celkem 20 peněžitých závazků, které jsou více jak 30 dnů po splatnosti a je v platební neschopnosti, protože své závazky již není schopna plnit po dobu delší než 3 měsíce a zastavila splátky podstatné části svých peněžitých závazků, což vedlo k prohlášení části závazků za splatné. Uvedla, že celková výše jejích závazků ke dni vyhotovení návrhu činí cca 1.129.156,92 Kč. Přímo v insolvenčním návrhu dlužnice popsala své závazky, když označila věřitele, uvedla důvod závazků, splatnost závazků a výši jednotlivých závazků. Pod položkou č. 19 uvedla závazek-dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění u Vojenské zdravotní pojišťovny ve výši 8.605 Kč s tím, že se jedná o dluh pocházející z podnikání a pod položkou č. 20 uvedla dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 67.378 Kč a u tohoto závazku uvedla, že se jedná taktéž o dluh pocházející z podnikání. S poukazem na zákonnou úpravu pak konstatovala, že má za to, že splňuje podmínky pro zjištění úpadku a povolení oddlužení formou splátkového kalendáře.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ust. § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z podaného insolvenčního návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zák.č. 294/2013 Sb. změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), které však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009 se po 1.1.2014 již neuplatní.

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ nebrání. Dlužnice uvedla, že všechny její závazky jsou nezajištěné, nelze proto dovodit, že její dva dluhy z podnikání nebrání řešení jejího úpadku oddlužením, protože jde o pohledávky zajištěných věřitelů (ust. § 389 odst. 2, písm. c/ IZ). Dlužnice pak dále ani netvrdí, že by se ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. b) IZ jednalo o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d) IZ a rovněž tak netvrdí, že věřitelé, vůči kterým má dluhy z podnikání, souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Přitom v otázce souhlasu není třeba, aby spolu s návrhem dlužník předkládal písemný souhlas věřitele s oddlužením podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ, je však třeba, aby dlužník alespoň tvrdil, že souhlas tohoto věřitele má, třeba i v ústní formě.

V přezkoumávané věci dlužnice ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tak, jak správně uzavřel soud prvního stupně, netvrdila vůbec žádné rozhodné skutečnosti ve vztahu ke svým dvěma podnikatelským závazkům, nelze proto uzavřít, že dluhy dlužnice které vznikly z jejího podnikání, nebrání jejímu řešení úpadku ve formě oddlužení. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolatelce v tom, že je na místě postup podle ust. § 397 odst. 1 IZ, to je oddlužení dlužnice povolit a otázku jejího oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, kdy dlužnice již v podaném návrhu netvrdí žádné významné skutečnosti z hlediska existence svých dluhů z podnikání, není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a její návrh na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou podle ust. § 390 odst. 3 IZ. Jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je pak konkurs. Protože dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, jejím majetkem jsou pouze věci osobní potřeby a osobní automobil, je třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, když účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha by sloužila též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo majetek dlužnice zpeněžit v dostatečném rozsahu tak, aby z výtěžku zpeněžení mohla být odměna a hotové výdaje insolvenčního správce zaplaceny.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v dané věci je na místě uložit zaplatit zálohu v maximální možné výši, protože podle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce činí minimální odměna v případě prohlášení konkursu 45.000 Kč, přičemž je nutno dále počítat s tím, že insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy vládního návrhu insolvenčního zákona, a to části týkající se § 38 odst. 2 nároky insolvenčního správce hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrná zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat ust. § 108 IZ.

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 23. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu