3 VSOL 682/2015-A-10
KSOL 10 INS 5261/2015 3 VSOL 682/2015-A-10

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Šumvald, Břevenec 9, PSČ 783 85, identifikační číslo osoby: 70035164, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 20.5.2015, č.j. KSOL 10 INS 5261/2015-A-5,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu Ostravě zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 2.3.2015, bylo zahájeno insolvenční řízení. Soud prvního stupně zjistil, že návrh dlužníka splňuje náležitosti uvedené v § 103 a § 104 insolvenčního zákona a dlužník se nachází v úpadku, když z návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má vůči více věřitelům závazky, které nesplácí déle než 3 měsíce, takže se má za to, že není schopen je plnit. Dále soud prvního stupně dovodil, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nelze vyhovět, neboť z výpisu z údajů z veřejné části Živnostenského rejstříku ke dni 2.3.2015 vyplývá, že dlužník má živnostenské oprávnění, přičemž z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že má celkem třicet dva závazků celkem ve výši 2.361.038,-Kč a tyto závazky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka. Usnesením ze dne 1.4.2015, č.j. KSOL 10 INS 5261/2015-A-4 byl dlužník vyzván, aby ve stanovené lhůtě doložil souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, s řešením dlužníkova úpadku formou oddlužení, na výzvu soudu však dlužník nereagoval. Vzhledem k tomu, že dlužník je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání a věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením nevyslovili, není dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a lze tedy předpokládat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. Poté, co soud prvního stupně dále citoval ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uvedl, že s ohledem na majetek dlužníka a výši postižitelných příjmů existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zde nebyly prostředky, které pokryjí náklady insolvenčního řízení, s tím, že zaplacená záloha umožní při prohlášení konkursu zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního správce, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužníka, resp. v případě neexistence majetku dlužníka k zaplacení minimální odměny insolvenčního správce, která činí podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., v platném znění, minimálně 45.000,-Kč, přičemž v průběhu konkursního řízení je možno důvodně očekávat vznik dalších nákladů s konkursem spojených.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolatel namítl, že je nemajetný, nemá dostatečné příjmy na úhradu zálohy ve výši 50.000,-Kč. Odvolatel má zato, že v případě prohlášení konkursu dojde k prodeji jeho podílu na rodinném domě č.p. 9 v Břevenci, obec Šumvald, z prodeje lze pokrýt náklady insolvenčního správce, popř. další náklady spojené s konkursem. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6, o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je nutno zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení, byť z jiných důvodů, než je v odvolání namítáno.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem, došlým soudu dne 2.3.2015, domáhá zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. K rozhodujícím skutečnostem osvědčujícím jeho úpadek v bodě 06 formulářového návrhu uvedl, že v současné době má třicet peněžitých závazků, které není schopen splácet již po dobu delší než tři měsíců, z toho vyplývá, že je v úpadku. Dále uvedl, že je vzhledem ke svému příjmu ve výši 27.000,-Kč měsíčně schopen za dobu pěti let uhradit více jak 30% svých nezajištěných závazků. V bodě 18 návrhu ( závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné ), označil dlužník sedm závazků tak, že uvedl údaj k popisu závazků, k označení věřitele a k výši jednotlivých závazků (neuvedl výši závazku vůči věřiteli Inkasní a kapitálová společnost s.r.o. a výši závazku vůči věřiteli UniCredit Bank Czech Republic, a.s.), v bodě 20 ( závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné ) označil 14 závazků tak, že uvedl údaj k popisu závazku, k označení jednotlivých rozhodnutí, k označení věřitele a k výši jednotlivých závazků, a v bodě 21 ( závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné ) označil devět závazků tak, že uvedl údaj k popisu závazku (vyjma závazku vůči věřiteli Romanu Losíkovi), k označení rozhodnutí, k označení věřitele a k výši jednotlivých závazků (vyjma závazku vůči věřiteli Česká podnikatelská pojišťovna, a.s.). K návrhu dlužník připojil listinu, v níž označil věřitele Provident financial s.r.o. a Okresní správa sociálního zabezpečení Olomouc s tím, než se jedná o závazky z podnikání. K návrhu dlužník dále připojil, mimo jiné, seznam majetku a seznam závazků, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužník označil celkem třicet dva závazků tak, že označil jednotlivé věřitele, exekuční titul, výši původního závazku , údaj o tom, že tyto závazky pochází z podnikání, údaj ohledně poslední úhrady tak, že ve vztahu ke všem závazkům uvedl: ve výši 0 Kč, vyčíslení dluhu ke dni 28.2.2015 a údaj o tom, že závazek co do výše a důvodu nepopírá. V seznamu majetku dlužník uvedl, že vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na nemovitostech zapsaných na LV č. 30 pro k.ú. Břevenec, a to rodinném domě č.p. 9 na pozemku parc. č. st. 21/1, pozemku parc. č. st. 21/1, pozemku parc. č. st. 20, pozemku parc. č. 36/1 a pozemku parc. č. 347/2, a dále běžné vybavení domácnosti. Usnesením ze dne 1.4.2015, č.j. KSOL 10 INS 5261/2015-A-4 soud prvního stupně dlužníkovi uložil, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že doloží souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s řešením dlužníkova úpadku formou oddlužení, s tím, že současně citoval ustanovení § 389 odst. 2 IZ a dlužníka poučil o tom, že nebude-li návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě řádně doplněn a soud nebude moci pro tento nedostatek pokračovat v řízení, soud návrh na povolení oddlužení odmítne podle § 393 odst. 3 IZ a rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Na výzvu soudu dlužník nereagoval. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Odvolací soud předesílá, že uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pokud se týká předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje, nutno uvést, že podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Z tohoto důvodu je proto nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že byť má dlužník (fyzická osoba) dluhy pocházející z jeho podnikatelské činnosti, jedná se o dluhy, které řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání (např., že dlužník jednal s věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem, nebo že se jedná o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl zrušen konkurs na majetek dlužníka podle § 308 písm. c/, nebo d/ IZ, nebo že jde o pohledávku zajištěného věřitele). Pokud takové skutečnosti dlužník ve svém návrhu na povolení současně neuplatní, tedy neuplatní takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že i jeho závazky pocházející z podnikatelské činnosti řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, pak-obecně-je nutno učinit závěr o tom, že se jeví pravděpodobným odmítnutí takového návrhu dlužníka na povolení oddlužení-ovšem nikoli podle ustanovení § 393 odst. 3 IZ jak nesprávně dovozuje soud prvního stupně ve své výzvě ze dne 1.4.2015, nýbrž podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, tj. jako návrhu na povolení oddlužení podaného osobou, která k tomu není oprávněna-a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Ve vztahu k dalšímu závěru soudu prvního stupně, jaký ve věci učinil, je třeba uvést, že uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (§ 108 IZ) je zásadně odůvodněno v případech, kdy dlužník nemá dostatečné pohotové peněžní prostředky, které by bylo možno použít k hrazení nákladů řízení po rozhodnutí o úpadku, a současně lze usuzovat, že po rozhodnutí o úpadku bude nutné hradit náklady řízení v určité výši.

Obsah odůvodnění vyhotovení meritorních usnesení není stanoven (srov. ustanovení § 169 o.s.ř.), proto postačuje, aby v něm soud uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení. Tyto důvody musí být způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.

Usnesení o uložení zálohy není usnesením vydaným v rámci dohlédací činnosti a je proti němu odvolání přípustné (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008, sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008, 1 VSPH 110/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 10/2009). Jako takové tudíž musí být přezkoumatelně odůvodněno, aby odvolací soud byl schopen posoudit správnost důvodů, pro které soud prvního stupně k rozhodnutí o záloze přistoupil.

Tomuto požadavku však odvoláním napadené usnesení nevyhovuje.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pouze obecně uvádí, že s ohledem na majetek dlužníka a výši postižitelných příjmů existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zde nebyly prostředky, které pokryjí náklady insolvenčního řízení. Je však zjevné, že majetkovými poměry dlužníka se soud prvního stupně vůbec nezabýval, a údaje, které ve vztahu ke svému majetku dlužník dosud uvedl (v návrhu a seznamu majetku) nijak nehodnotil. To činí ve svém důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Nutno dále uvést, že z ustanovení § 108 IZ především vyplývá, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli (i dlužníku, je-li navrhovatelem), aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. Je pojmově vyloučeno činit vůči insolvenčnímu navrhovateli další opatření, je-li insolvenční návrh buď vadný ve smyslu ustanovení § 128 odst. 1 IZ, anebo nejsou-li k němu připojeny zákonem předepsané přílohy ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 IZ (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008 sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008, 1 VSPH 110/2008).

Jak se z odůvodnění odvoláním napadeného usnesení podává, soud prvního stupně se sice touto základní podmínkou pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení zabýval, nicméně se závěrem soudu prvního stupně,

že insolvenční návrh dlužníka obsahuje veškeré náležitosti, vyžadované ustanovením § 103 IZ, odvolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle odstavce 3 pak platí, že dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Ze shora citovaného ustanovení § 3 IZ vyplývá, že stav úpadku pro platební neschopnost (§ 3 odst. 1 IZ) je definován třemi znaky, a to mnohostí věřitelů (nejméně dvou), existencí závazků, které jsou více jak 30 dnů po splatnosti a objektivní neschopností dlužníka své závazky splácet. Čtyři vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti jsou konstruovány v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.

Podmínkami pro existenci úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 4 IZ) jsou mnohost věřitelů (opět nejméně dvou) a dále, že souhrn všech závazků dlužníka (splatných i nesplatných) převyšuje hodnotu jeho majetku.

Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 88/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). V otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) přitom může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

V usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 26/2011) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že uvedené závěry lze bez dalšího převzít také pro účely posouzení insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který je podnikatelem. U dlužníka, který je podnikatelem, se však (navíc) rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí i vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník je předlužen, tedy, že dlužník má více věřitelů a že souhrn jeho závazků (lhostejno, zda splatných nebo nesplatných) převyšuje hodnotu jeho majetku (srov. § 3 odst. 4 IZ).

V insolvenčním návrhu tedy musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují (srov. rovněž závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009).

Insolvenční návrh tak musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku.

Takový požadavek v daném případě insolvenční návrh dlužníka nesplňuje, neboť dlužník v návrhu sice označil (byť neúplně) své věřitele a označil i výši jejich pohledávek, konkrétní údaje o splatnosti těchto pohledávek tak, aby bylo zřejmé, že jsou po splatnosti po dobu delší 30 dnů, však v insolvenčním návrhu chybí, a chybí i konkrétní tvrzení o tom, že dlužník není schopen své závazky plnit, to je, že se nachází v platební neschopnosti.

Za způsobilý zdroj poznání v tomto směru nemůže být považován ani dlužníkem připojený seznam závazků, neboť tento seznam závazků údaj o splatnosti jednotlivých závazků, jako podstatnou náležitost, vyžadovanou insolvenčním zákonem (srov. ustanovení § 104 odst. 3 IZ) neobsahuje.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení, a to v závislosti na tom, zda dlužník v mezidobí sám případně doplní další potřebné údaje, soud prvního stupně především posoudí, zda insolvenční návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti (jak shora vyloženo), s tím, že nedoplní-li dlužník další potřebné údaje, případně toto doplnění bude nedostatečné, je nutno vyjít z toho, že podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ v případě, kdy insolvenční návrh trpí vadami, které brání věcnému projednání návrhu, je povinností insolvenčního soudu bezodkladně takový návrh odmítnout, aniž by činil další úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu