3 VSOL 67/2012-A-9
KSBR 44 INS 491/2012 3 VSOL 67/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka TOPGLAS autosklo obchod spol. s r.o., se sídlem Brno, Trnitá, Křenová 45, IČ: 46971751, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.1.2012, č.j. KSBR 44 INS 491/2012-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady řízení ve výši 50.000,-Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, respektive o hrozícím úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení s tím, že bez hotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady insolvenčního řízení, by insolvenční správce nemohl vykonávat řádně svoji funkci. Soud prvního stupně dále uvedl, že institut zálohy slouží k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty. Soud prvního stupně uložil výši zálohy v maximálně možné částce 50.000,-Kč s odůvodněním, že jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs na jeho majetek, neboť dlužník je obchodní společností, která již fakticky ukončila svou činnost a z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky nutnými ke krytí počátečních nákladů konkursu a dále vyšel z úpravy ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, kde je stanovena pro případ řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč. Soud prvního stupně uvedl, že účelem zálohy je zajistit, aby odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce nehradil stát, není-li tyto náklady možné uhradit z majetkové podstaty a dále uvedl, že bylo povinností dlužníka podat insolvenční návrh v době, kdy ještě disponoval peněžními prostředky nutnými ke krytí alespoň zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že za současnou majetkovou a finanční situací dlužníka je odpovědná jednatelka Hana Pavlíčková, jíž insolvenční navrhovatel dodával autoskla s potřebnými komponenty, jednatelka toto zboží prodávala, tržby si však ponechala. Dlužník dále uvedl, že se o negativním rozvoji společnosti dozvěděl od třetích osob až v situaci, kdy již nebylo možné hradit dluhy společnosti. Dlužník namítal, že v současné situaci již není schopen uhradit ani zálohu ve výši 50.000,-Kč. Poukázal na ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona s tím, že insolvenční soud může (nikoliv musí) uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. V této souvislosti uvedl, že dlužník po podání návrhu zjistil, že ve skladu na adrese Brno, Křenová 45, má uloženo zboží v podobě nepoškozených a použitelných autoskel v hodnotě cca 1.500.000,-Kč, z jejichž realizace by bylo možné provádět úhradu veškerých nákladů spojených s insolvenčním řízením.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že u soudu prvního stupně k návrhu dlužníka bylo dne 9.1.2012 zahájeno insolvenční řízení. Dlužník v návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen splácet, neboť závazky neplní po dobu delší než tři měsíce. Dlužník dále uvedl, že jeho souhrn závazků navíc převyšuje hodnotu majetku a je proto předlužen. Na odůvodnění návrhu dlužník uvedl, že podniká s předmětem podnikání prodej, montáže a opravy automobilových skel, v důsledku hospodářské krize však výrazně klesl odbyt společnosti a tato situace postupně vedla ke stále více se zpožďujícím platbám za zboží, nájem, energie a náklady za zaměstnance a k úpadku společnosti. Dlužník uvedl, že celková výše jeho závazků činí 3.510.463,85 Kč a že majetek společnosti je nepatrný, neboť společnost nevlastní žádné nemovitosti ani jiný hodnotnější majetek, sídlí v pronajatých prostorách a nelze tedy předpokládat, že by společnost mohla pokrýt vzniklé pohledávky věřitelů prodejem majetku. Dlužník dále uvedl, že fakticky ukončil podnikání a nemá žádné zaměstnance. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, podle něhož nevlastní žádný nemovitý majetek, u movitého majetku pak uvedl, že jeho hodnota je nulová s tím, že se jedná o staré a nezpeněžitelné věci. V pohledávkách pak dlužník uvedl majetek v hodnotě 81.466,24 Kč. Ze seznamu závazků pak vyplývá shodně s návrhem celková výše závazků dlužníka 3.510.463,85 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 věty, první a odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu s ohledem na shora citované zákonné ustanovení uzavírá, že odvolací námitky dlužníka jsou nedůvodné.

Soud prvního stupně správě uvedl, že účelem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky. Pokud v seznamu majetku dlužník uvedl pohledávky, pak není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu jsou tyto pohledávky dobytné a zda by z nich bylo možné hradit již počáteční náklady insolvenčního řízení. Pokud dlužník v odvolání nově uvedl, že vlastní majetek v podobě nepoškozených a použitelných autoskel v hodnotě cca 1.500.000,-Kč, pak ani u tohoto majetku nelze v této fázi řízení předjímat, zda by výtěžek z prodeje těchto autoskel bylo možné použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení a zda by tento výtěžek k úhradě těchto nákladů postačoval či nikoliv. Dlužník blíže nespecifikoval, o jaká konkrétní autoskla se jedná (jakého jsou stáří) a není tudíž zřejmé, zda jsou vůbec likvidní. Nadto je s podivem, že dlužník si na tento majetek (podle něj v hodnotě 1.500.000,-Kč) vzpomněl až v rámci odvolání a neuvedl jej v seznamu majetku, o němž prohlásil, že je správný a úplný.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky, což v daném případě nebylo dlužníkem tvrzeno a ani se z obsahu spisu nepodává.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000,-Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že se dlužník domáhá způsobu řešení svého úpadku konkursem, přičemž z jeho tvrzení v návrhu ani jiný způsob řešení jeho úpadku jako možný nevyplývá, neboť dlužník sám uvedl, že již fakticky ukončil podnikatelskou činnost a nepřichází tedy v úvahu reorganizace (§ 316 odst. 1 IZ). Navíc dlužník je podnikatelem a nepřichází v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000,-Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Závěrem je třeba uvést, že dlužník je právnickou osobou-podnikatelem, ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ proto bylo jeho povinností podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti a návrh měl podat včas a nikoliv až poté, co se dostal do situace, že nemá již ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 23. února 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu