3 VSOL 669/2015-A-11
KSBR 47 INS 12345/2015 3 VSOL 669/2015-A-11

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jarmily Venglovičové, nar. 5.12.1971, bytem v Lanžhotu, Náměstí 177/2, PSČ 691 51, identifikační číslo osoby: 87872307, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2015, č.j. KSBR 47 INS 12345/2015-A-6,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se po tv rz uje.

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně vyzval dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice je zapsána v živnostenském rejstříku, má i nezajištěné závazky, které vznikly v souvislosti s její podnikatelskou činností, jedná se zejména o závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav ve výši 46.642 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 47.735,80 Kč. Dlužnice však ve svém návrhu netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, a tyto skutečnosti nedoložila. Souhlasy věřitelů, vůči kterým má dlužnice závazky z podnikání, s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona ke svému insolvenčnímu návrhu dlužnice nepředložila, to znamená, že ani netvrdila, že její věřitelé souhlasí s uplatněním institutu oddlužení. Návrh dlužnice na povolení oddlužení by byl odmítnut a jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs. Pro případ konkursu je však třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť dlužnice nedisponuje finančními prostředky v hotovosti či na účtech. V případě řešení úpadku konkursem pouze minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce a případně i DPH. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, respektive hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, popřípadě jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka, pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém uvedla, že podle jejího názoru je třeba postupovat dle ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy oddlužení povolit a otázku souhlasu věřitelů prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Poukazuje na to, že souhlas věřitelů s oddlužením dlužníka není povinným dokladem k návrhu na povolení oddlužení. Tvrdí, že prohlášení konkursu nebude účelné, protože nedisponuje prakticky žádným majetkem, takže konkurs by byl zrušen, a to z důvodu předpokládaného v § 308 odst. 1, písm. d) insolvenčního zákona, kdy majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Odkazuje na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, konkrétně například rozhodnutí ze dne 4.4.2014, sen. zn. 4 VSPH 531/2014, ve kterém soud uzavřel, že otázka, zda lze dlužníku s ohledem na existenci jeho dluhů z podnikání poskytnout výhody spojené s možností jeho oddlužení bude zpravidla v konečném důsledku záviset na rozhodnutí dlužníkových věřitelů, kteří mohou svůj názor projevit jak v souvislosti s podáním návrhu na povolení oddlužení, nebo při projednání způsobu oddlužení dlužníka na zatím účelem svolané schůzi věřitelů dlužníka. Argumentuje tím, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby bylo mimo jiné dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, což v jejím případě bude splněno pouze tehdy, bude-li povoleno oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, a nikoliv cestou konkursu, protože nevlastní žádný majetek a konkurs by byl zrušen pro nemajetnost. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jí nebude uložena.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

V přezkoumávané věci podala dlužnice insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedla, že je nepodnikající fyzickou osobou, dříve však podnikala, a proto některé její dluhy pocházejí z již ukončeného podnikání. Uvedla, že všechny závazky jsou nezajištěné, z toho je pět vykonatelných a devět nevykonatelných. Celková výše závazků tvoří částku 494.001,56 Kč a žádný ze svých závazků nepopírá co do důvodu nebo výše. Přímo v insolvenčním návrhu dlužnice popsala jednotlivě své závazky, uvedla právní důvod závazku, aktuální výši závazku, splatnost závazku a uvedla, zda se jedná o závazek pocházející z podnikání či nikoliv; stejné údaje pak dlužnice uvedla i v předloženém seznamu závazků, o kterém prohlásila, že je úplný a správný. Věřitelé, vůči kterým má dluhy z podnikání, jsou příkladmo Okresní správa sociálního zabezpečení, Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, SYNOT TIP a.s., Jednota, spotřební družstvo v Mikulově. Ze seznamu majetku, o kterém rovněž dlužnice prohlásila, že údaje v tomto seznamu jsou správné a úplné, vyplývá, že dlužnice jako svůj majetek označila mobilní telefon a kočár pro nezletilé dítě.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu, jakož i připojeném seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má duhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha k návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením nebrání.

Soud prvního stupně správně uvedl, že dlužnice v podaném insolvenčním návrhu sice uvedla, že některé její závazky pocházejí z již ukončeného podnikání, tyto závazky v podaném insolvenčním návrhu, jakož i seznamu závazků řádně specifikovala, neuvedla však z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ žádné významné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno uzavřít, že její dluhy z podnikání nebrání řešení jejího úpadku oddlužením. Dlužnice tedy netvrdila, že má souhlas svých věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, aby její úpadek byl řešen oddlužením, netvrdila ani, že se jedná o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na její majetek podle ustanovení § 308 odst. 1, písm. c) nebo d) IZ, a rovněž tak neuvedla, že by se jednalo o pohledávky zajištěných věřitelů-dlužnice naopak výslovně uvedla, že všechny její závazky jsou nezajištěné. Soud prvního stupně správně proto uzavřel, že návrh dlužnice na povolení oddlužení by byl odmítnut, protože dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Za této situace není namístě důvod postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, to je oddlužení dlužnice povolit a otázku jejího oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Pokud dlužnice namítá, že prohlášení konkursu nebude účelné, jelikož nedisponuje žádným majetkem, pak k tomu odvolací soud uvádí, že insolvenční zákon předpokládá, že není-li možno povolit oddlužení, pak je namístě rozhodnout o prohlášení konkursu jako jediném možném do úvahy přicházejícím způsobu řešení úpadku dlužníka.

Jelikož dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky a ani žádný významný movitý či nemovitý majetek, je třeba, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Soud prvního stupně správně v důvodech svého rozhodnutí poukázal na účel složené zálohy, která má správci umožnit uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, popřípadě jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Pro případ, že by se nepodařilo zpeněžit majetek v potřebném rozsahu (což se v daném případě jeví velmi pravděpodobné), by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. Odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou ještě hotové výdaje a kromě toho má správce nárok na daň z přidané hodnoty, je-li plátcem daně z přidané hodnoty.

Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže zavázal dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Odvolací soud postupoval proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Poučen í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 16. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu