3 VSOL 661/2016-A-18
KSBR 38 INS 249/2016 3 VSOL 661/2016-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka Otakara anonymizovano , anonymizovano , bytem Újezd u Černé Hory 52, PSČ: 679 22, identifikační číslo osoby: 47878894, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.3.2016, č.j. KSBR 38 INS 249/2016-A-13,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet soudu či v hotovosti na jeho pokladně. Na odůvodnění uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 7.1.29016 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením splátkovým kalendářem. Dlužník v návrhu popsal skutečnosti osvědčující jeho úpadek a dále uvedl, že má závazky z podnikatelské činnosti, které však nebrání řešení úpadku způsobem oddlužení, neboť jejich věřitelé s oddlužením souhlasí, když svůj souhlas sdělili ústní formou. Jedná se o věřitele Okresní správa sociálního zabezpečení Blansko , vůči němuž má dlužník závazek ve výši 118.114 Kč a věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, vůči kterému má závazek 45.886 Kč. K dotazu soudu sdělil věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, že eviduje za dlužníkem nezajištěné pohledávky z podnikání ve výši celkem 47.116 Kč a souhlas s oddlužením dlužníkovi neudělil. Dne 2.3.2016 sdělil soudu věřitel Česká republika- Česká správa sociálního zabezpečení, že má za dlužníkem nezajištěnou pohledávku ve výši 123.209 Kč a s oddlužením dlužníka souhlasí za předpokladu, a jeho isir.justi ce.cz -18 pohledávka bude uhrazena ve výši 100 %. Dlužník tedy má dluhy z podnikání a jejich věřitelé s oddlužením nesouhlasí, když věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky vyjádřil nesouhlas a podmínku věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení o plnění jeho pohledávky v poměru 100% nebude možno v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením splnit. Dlužník tedy není oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona a jediným řešením jeho úpadku je konkurs. Nadto v jednání dlužníka soud spatřuje nepoctivý záměr, když dlužník tvrdil soudu skutečnosti, které se v řízení ukázaly být nepravdivými-tvrzení o ústně uděleném souhlasu. Vzhledem k tomu, že z insolvenčního návrhu a seznamu majetku nevyplývá, že dlužník disponuje majetkem dostačujícím k úhradě předpokládaných nákladů insolvenčního řízení při řešení úpadku konkursem, uložil mu soud povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Při určení její výše vyšel z minimální odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem, která činí 45.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání. Trval na tom, že na informační lince mu věřitelé Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení dali souhlas s oddlužením ústní formou. Namítl, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky může stěží jednoznačně tvrdit , že jeho pracovník takový souhlas nevyslovil, přičemž dlužník nemůže znát pracovní náplň jednotlivých zaměstnanců a udělený souhlas s oddlužením považoval za souhlas věřitele. Z vyjádření věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, že nemůže bez bližší znalosti ekonomické situace dlužníka vyslovit souhlas s oddlužením, dlužník dovozuje, že tento věřitel nevyslovil nesouhlas , a tudíž s oddlužením souhlasí. Namítl, že pokud věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení sdělil, že za splnění předpokladu 100% úhrady dlužné částky souhlasí s oddlužením, měl soud prvního stupně řešit otázku ekonomické nabídky včetně 100% nabídky pro tohoto věřitele, jehož požadavek dlužník akceptuje a je schopen si svůj příjem navýšit formou daru. Dlužník setrval na názoru, že je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, neboť věřitelé, jejichž pohledávky mají původ v jeho podnikatelské činnosti, s oddlužením souhlasí. V této souvislosti odkázal na závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.10.2015, sen. zn. 2 VSOL 901/2015, podle něhož dlužníka, který má dluh z podnikání, lze považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, tvrdí-li souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, a v takové situaci je dán důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ. Dlužník tvrdil, že možnost dodatečného ústního souhlasu věřitelů dluhů z podnikání potvrzuje také závěr, k němuž dospěl Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 30.4.2015, sen. zn. 2 VSOL 409/2015. Dlužník je tudíž přesvědčen, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť jeho dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno. -18

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Odvolací soud odkazuje na zjištění soudu prvního stupně uvedená v odůvodnění přezkoumávaného usnesení, která jsou správná. Zjištěný skutkový stav je třeba doplnit pouze tak, že dlužník v seznamu majetku označil movité věci, a to vybavení domácnosti v hodnotě cca 17.000 Kč a osobní automobil zn. PEUGEOT, rok výroby 1998, jehož hodnotu odhadl na 50.000 Kč. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve svém podání ze dne 24.2.2016 sdělil soudu prvního stupně k jeho výzvě, že dlužníku nebyl udělen souhlas s oddlužením pro jeho dluhy z podnikání, takové souhlasy (i nesouhlasy) neuděluje telefonicky, ale pouze písemnou formou. Dále uvedl, že bez bližší znalosti ekonomické situace dlužníka nemůže vyslovit souhlas s řešením závazků dlužníka způsobem oddlužení, což odůvodňuje pochybnostmi o tom, zda návrhem na povolení oddlužení není sledován nepoctivý záměr, a pochybnostmi o dostatečnosti ekonomické nabídky dlužníka. Ke sdělení dlužníka, že finanční prostředky získané prodejem jeho podílu ve výši id. 1/2 na pozemku p.č. 176 v k.ú. Újezd u Černé Hory, jehož součástí je stavba čp. 52, použil na úhradu zajištěné a částečně i nezajištěné pohledávky, věřitel uvedl, že na jeho pohledávku nebylo v roce 2014 plněno ničeho. Věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení ve svém podání ze dne 29.2.2016 k výzvě soudu uvedl, že insolvenčnímu soudu sdělená výše dluhu dlužníka na pojistném a penále není konečná, neboť dlužník nepředložil za rok 2015 přehled o příjmech a výdajích. Dále uvedl, že věřitel souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením za předpokladu uhrazení 100 % dlužné částky.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud -18 dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud předně konstatuje, že z údajů v insolvenčním návrhu a k němu připojeném seznamu závazků vyplývá, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má vůči více věřitelům peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda prostředky ke krytí nákladů řízení lze zajistit jinak než zálohou (ust. § 108 odst. 1 IZ), a v této souvislosti pak tím, zda lze dlužníku povolit oddlužení, jak navrhuje.

Dlužník v doplnění návrhu na povolení oddlužení, doručeném soudu dne 9.2.2016, tvrdil, že jeho dluhy vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností a že mu jejich věřitelé udělili ústní souhlas s řešením úpadku oddlužením. Následně však v řízení vyšlo najevo, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky takový souhlas (ani ústně) neudělil a takový souhlas nemůže vyslovit , což zdůvodnil pochybnostmi o poctivosti záměru sledovaného dlužníkem návrhem na povolení oddlužení, a rovněž pochybnostmi o dostatečnosti jeho ekonomické nabídky. Argumentace dlužníka, že pokud tento věřitel nevyslovil nesouhlas s oddlužením, s oddlužením souhlasí, neobstojí. -18

Z jazykového vyjádření stanoviska uvedeného věřitele zcela jednoznačně vyplývá, že dlužníku souhlas s oddlužením neuděluje, včetně důvodů jeho nesouhlasu.

Věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení doručil soudu sdělení, ve kterém uvedl, že souhlasí s oddlužením za předpokladu 100 % uspokojení dlužné částky. Odvolací soud uzavírá, že podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % svých pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, neboť to neodpovídá podstatě (smyslu) institutu oddlužení v českém úpadkovém právu. Pro povolení oddlužení je totiž zákonem stanovena minimální hranice 30 % pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a ve zbytku se předpokládá, že dlužník bude od placení pohledávek osvobozen (§ 414, 415 IZ-srov. závěr Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 25.9.2015 sen. zn. 1 VSOL 918/2015). K odvolací námitce dlužníka, že soud měl zkoumat jeho ekonomickou nabídku ve vztahu k pohledávce tohoto věřitele odvolací soud uvádí, že otázkou ekonomické nabídky dlužníka se lze zabývat až po té, co soud vyhodnotí, že dlužník je oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení. Přitom, bez ohledu na tvrzení dlužníka, že je ochoten splnit pohledávku konkrétního věřitele v plné výši, nutno zdůraznit, že jeho ekonomická nabídka musí být hodnocena ve vztahu ke všem dlužníkem v návrhu popsaným dluhům vůči nezajištěným věřitelům, nikoli izolovaně vůči jen některému z nich. Kromě toho v této věci tvrzení dlužníka o schopnosti navýšení příjmu formou daru zůstala pouze v hypotetické rovině, aniž by byly tvrzeny a osvědčeny konkrétní skutečnosti, z nichž by takový závěr plynul. Odvolací soud tak uzavírá, že ani tento věřitel dlužníku neudělil souhlas s řešením své pohledávky oddlužením.

Argumentace dlužníka závěry formulovanými v označených rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci není v této věci případná, neboť skutkový stav této věci je odlišný. Dlužník totiž tvrdil souhlasy věřitelů svých dluhů z podnikání s oddlužením a z jeho návrhu na povolení oddlužení vyplývaly skutečnosti o tom, že je oprávněn k jeho podání. Nesouhlas věřitelů podnikatelských dluhů (nikoli jejich dodatečný souhlas) vyplynul najevo až v průběhu řízení. Za této situace je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a řešení úpadku dlužníka prohlášením konkursu (ust. § 396 IZ). Důvod k postupu dle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení dlužníka, v této věci dán není.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je -18 taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že je nezbytné složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku, když dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky a o zpeněžitelnosti jeho majetku, sestávajícího ze starších a používaných movitých věcí, a případné výši výtěžku zpeněžení nelze v této fázi řízení činit žádné závěry. Prostředků zálohy bude třeba rovněž jako jistoty pro úhradu odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce, který není plátcem DPH, činí 45.000 Kč (ust. § 38 odst. 1 IZ, ust. § 1 odst. 5, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 29. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu