3 VSOL 653/2013-A-14
KSBR 40 INS 7027/2013 3 VSOL 653/2013-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem v Moravském Krumlově, Pod Zámkem 206, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.7.2013 č.j. KSBR 40 INS 7027/2013-A-9

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet soudu prvního stupně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Splátky pro oddlužení se vypočítávají z čistého příjmu (v posuzované věci ze mzdy dlužnice v průměrné výši 12.852 Kč). Z této částky se dále odečte odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, což představuje částku 54.000 Kč, respektive 65.340 Kč, je-li správce plátce daně z přidané hodnoty. Soud dále uvedl, že ze svého příjmu by dlužnice byla schopna splácet měsíčně částku 4.524 Kč. Za pět let trvání oddlužení by zaplatila 271.440 Kč, po odečtení nároků insolvenčního správce by však částka určená k uspokojení nezajištěných věřitelů činila pouze 217.440 Kč, popřípadě 206.100 Kč (pokud by správce byl plátcem DPH), což představuje pouze 21,5 %, případně 20,37 % výše závazků dlužníka. Věřitelé dlužnice by tedy při oddlužení obdrželi plnění nižší, než 30 % jejich pohledávek, a proto by byl návrh na povolení oddlužení zamítnut, protože současně vzhledem k majetku dlužnice (pouze movité věci nepatrné hodnoty) je i vyloučeno uspokojení věřitelů v této výši zpeněžením majetkové podstaty. Jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je tedy konkurs. Soud dospěl k závěru, že je nutno uložit dlužnici zálohu ke krytí nákladů insolvenčního řízení, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak, jak vyplývá ze seznamu majetku dlužnice a výši jejího měsíčního příjmu. S ohledem na to, že odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí nejméně 45.000 Kč, je třeba uložit zálohu v maximální výši 50.000 Kč, když insolvenčnímu správci vzniká též nárok na úhradu hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém uvádí, že soud nebyl sto přijmout za prokázané, že má jeden zajištěný závazek, který je zajištěn majetkem jejich rodičů . Dle dlužnice tudíž jedna z položek jsoucích na seznamu jejích závazků bude uspokojena z prodeje majetku zajištěného ve prospěch tohoto věřitele. Namítá, že její měsíční příjem je v průměru cca 14.000 Kč čistého, tedy vyšší, než jí uváděný v návrhu samotném a s ohledem na výši tohoto příjmu má za to, že by jí mělo být povoleno oddlužení, když je schopna v procesu pěti let trvání oddlužení uspokojit své nezajištěné věřitele v rozsahu nejméně 30 % jejich pohledávek. Je zřejmé, že odměna insolvenčního správce bude uspokojena v insolvenčním řízení měsíčními splátkami a tudíž se jí jeví požadavek na uhrazení částky 50.000 Kč jako nepřiměřeně vysoký. Navrhuje proto, aby odvolací soud určil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

V přezkoumávané věci podala dlužnice insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, když tvrdí, že není schopna měsíčně splácet své splatné závazky. Všechny její závazky jsou po splatnosti a u některých závazků jsou prováděny již exekuční srážky ve výši 2/3 z postižitelné mzdy. Je zaměstnána a má za to, že s ohledem na výši svého příjmu by byla schopna uspokojit své nezajištěné věřitele. Tvrdí, že nemá žádný nemovitý majetek; nemovitý majetek vlastní její rodiče a ten je předmětem zástavních práv, ona sama vlastní pouze movitý majetek nepatrné hodnoty, který je předmětem zástavního práva smluvního vůči jednomu z věřitelů. Na výzvu soudu dlužnice předložila seznam svých závazků, který opatřila podepsaným prohlášením o tom, že seznam závazků je úplný a správný a v tomto seznamu závazků uvedla toliko závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění, a to jednak šest závazků nevykonatelných a zbytek závazků vykonatelných, podle výše jednotlivých závazků činí celková výše závazků dlužnice 1.011.577,78 Kč. Na výzvu soudu současně dlužnice doložila dodatek k pracovní smlouvě, kterou má uzavřenou se zaměstnavatelem LPS automotive, s.r.o. se sídlem v Brně a dále doložila výplatní lístky za měsíce leden a únor 2013.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením, je insolvenční soud vázán ustanovením § 398 odst. 3 věty první IZ a při úvaze, zda je dlužník schopen splnit požadavek stanovený v ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ, musí vycházet z výše splátek odpovídající částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (dle § 279 odst. 1 o.s.ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, třetí třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

V přezkoumávané věci dlužnice doložila, že je zaměstnána, její průměrný čistý měsíční výdělek podle doložených výplatních listin činí za měsíce leden a únor 2013 13.533,50 Kč. Podle seznamu závazků, který dlužnice předložila na výzvu insolvenčního soudu, opatřeného jejím podpisem s prohlášením, že seznam je úplný a správný a datovaného dnem 8.4.2013, celková výše tvrzených nezajištěných závazků dlužnice představuje sumu 1.011.577, 78 Kč. Z příjmů dlužnice by tak bylo možno pro účely oddlužení měsíčně srážet částku 4.978 Kč; za pět let by tak dlužnice zaplatila celkem částku 298.680 Kč, což po odečtení nároků insolvenčního správce, pokud by nebyl plátcem daně z přidané hodnoty, představuje uspokojení věřitelů v rozsahu 24,19 %, a pokud by byl plátcem daně z přidané hodnoty, pak to představuje uspokojení v rozsahu 23,07 %. I kdyby soud vycházel z toho, že v současné době průměrný měsíční příjem dlužnice představuje částku 14.000 Kč, což dlužnice tvrdí (avšak nijak nedokládá) v podaném odvolání, i tak by dlužnice za dobu pěti let nebyla schopna zaplatit svým nezajištěným věřitelům minimálně 30 % jejich pohledávek; míra uspokojení podle předběžného propočtu odvolacího soudu by při výši jejich nezajištěných závazků představovala 26,04 % respektive 24,92 %, pokud by insolvenční správce byl plátcem daně z přidané hodnoty. K námitce dlužnice, že soud nebyl sto přijmout za prokázané, že jeden zajištěný závazek je tvořen majetkem jejich rodičů a tudíž jedna z položek jsoucích na seznamu jejich závazků bude uspokojena z prodeje majetku zajištěného ve prospěch tohoto věřitele nutno uvést, že jednak ze seznamu závazků nevyplývá, který závazek má být zajištěn majetkem jejich rodičů, a jednak nelze uzavřít, že by dlužnice vůči takovému věřiteli neměla závazek. Ve vztahu k dlužnici coby osobní dlužnici se jedná o nezajištěného věřitele, se kterým je nutno počítat při předběžném propočtu toho, zda dlužnice by dosáhla na oddlužení či nikoliv.

Závěr soudu prvního stupně, že dlužnice nesplňuje v současné době podmínky pro povolení oddlužení, je proto správný. Jak správně uzavřel soud prvního stupně do úvahy nepřipadá ani oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty (či kombinace obou forem oddlužení), protože dlužnice má toliko věci nepatrné hodnoty.

Za tohoto stavu věci, kdy se jeví pravděpodobným zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ a prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Smyslem zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustavení do funkce, složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužnice.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Kromě již výše uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Ze všech výše uvedených důvodů je napadené usnesení soudu prvního stupně věcně správné a odvolací soud je proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně

prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 26. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu