3 VSOL 650/2015-A-14
KSBR 29 INS 9168/2015 3 VSOL 650/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Květoslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Grohova 102/3, Brno, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby: 68660219, (korespondenční adresa: poste restante Nádražní 118/7, Brno, PSČ 602 00), o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2015, č.j. KSBR 29 INS 9168/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet soudu nebo v hotovosti na jeho pokladně. Na odůvodnění uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, který byl soudu doručen dne 8.4.2015, domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Z podaného insolvenčního návrhu a k němu připojeného seznamu závazků vyplývá, že dlužnice má závazky vůči nezajištěným věřitelům ve výši 653.395 Kč, z nichž závazky vůči věřiteli Městská správa sociálního zabezpečení Brno a Finanční úřad Brno III. v celkové výši 358.975 Kč jsou závazky z podnikání. Usnesením ze dne 14.4.2015, č.j. KSBR 29 INS 9168/2015-A-5, soud vyzval dlužnici mimo jiné k doplnění návrhu na povolení oddlužení tak, aby uvedla a doložila takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat,

že závazky z podnikání nebrání oddlužení ( buďto rozhodnutí soudu o zrušení konkursu na majetek dlužnice, nebo prohlášení věřitele, že souhlasí, aby jeho pohledávka byla uspokojena v rámci oddlužení ). Na výzvu soudu reagovala dlužnice podáním doručeným dne 23.4.2015, v němž potvrdila existenci svých závazků z podnikání, avšak s tím, že souhlasy jejich věřitelů s oddlužením nemá. Současně sdělila, že se domnívá, že je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, neboť souhlasy věřitelů nejsou povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu soud prvního stupně uzavřel, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude třeba odmítnout, neboť nebylo prokázáno , že dlužnice je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a její úpadek je třeba řešit konkursem. Ze seznamu majetku dlužnice vyplývá, že vlastní movité věci nepatrné hodnoty a nelze předpokládat, že výdaje na činnost insolvenčního správce bude možno pokrýt z výtěžku zpeněžení majetku ve vlastnictví dlužnice. Proto soud s odkazem na úpravu ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání, v němž obsáhle argumentovala, proč je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Podle dlužnice z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 vyplývá, že oddlužení se může úspěšně domáhat rovněž fyzická osoba mající závazky z podnikání, pokud s řešením podnikatelských závazků oddlužením budou souhlasit i jejich věřitelé. Insolvenční zákon však nevyžaduje, aby s návrhem na povolení oddlužení byl současně předkládán písemný souhlas věřitelů těchto závazků s oddlužením. Proto i dlužník, který má závazky z podnikání, je dle dlužnice legitimní k podání návrhu na povolení oddlužení. Z ustanovení § 403 insolvenčního zákona dlužnice dovozuje, že je naopak požadován aktivní projev nesouhlasu věřitele dluhu z podnikání s oddlužením. Rovněž úprava ustanovení § 397 umožňuje insolvenčnímu soudu odložit přezkoumávání podmínek povolení oddlužení na schůzi věřitelů, která má rozhodovat o formě oddlužení dlužníka. Úprava § 403 odst. 2 insolvenčního zákona přitom presumuje souhlas věřitelů, kteří neuplatnili námitky, s oddlužením dlužníka bez zřetele k tomu, zda má dluhy z podnikání. V této souvislosti dlužnice odkázala na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.9.2014, sen. zn. 4 VSPH 1277/2014. Dále dlužnice argumentovala faktickou a logickou neochotou věřitelů vyjádřit se k oddlužení dlužníka za stavu, kdy nejsou přihlášeny pohledávky ostatních věřitelů a nelze vyhodnotit poměr pohledávek z podnikání k celkové výši pohledávek budoucích přihlášených věřitelů a nejsou k dispozici konkrétní informace o ekonomické nabídce dlužníka (jeho přesný příjem a ocenění jeho majetku). Tyto informace jsou známy až na přezkumném jednání, respektive schůzi věřitelů, kdy se tito mohou jasně rozhodnout, zda navrhnou řešení úpadku konkursem nebo oddlužením. Rovněž tento svůj názor dlužnice argumentačně opřela o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014, v němž se odvolací soud vyjádřil tak,

že z úpravy ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s úpravou § 398 odst. 1 a § 403 odst. 2 nelze dovozovat, že předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Dále v tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů. Dlužnice rovněž odkazovala na závěr vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.6.2014, sen. zn. 1 VSPH 1211/2014, z něhož vyplývá, že po dlužníkovi nelze vyžadovat souhlasy věřitelů s oddlužením. Takový závěr dle dlužnice vyplývá rovněž z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2014, sen. zn. 1 VSOL 1197/2013 a ze dne 16.4.2014, sen. zn. 1 VSOL 297/2014. Současně poukázala na závěry v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.3.2014, sen. zn. 3 VSOL 15/2014, v němž odvolací soud uzavřel, že jen ze skutečnosti, že dlužník má dluhy z podnikání a nenastaly předpoklady dle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze podle úpravy insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 dovozovat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou, která jej není oprávněna podat. Dluh dlužníka z podnikání, byť nedoložil souhlas dotčeného věřitele s vypořádáním jeho pohledávky v režimu oddlužení, již po 1.1.2014 nemůže být až do vyvrácení domněnky dle § 403 odst. 2, věty čtvrté insolvenčního zákona důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Rovněž Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15.5.2014, sen. zn. 2 VSPH 961/2014, uzavřel, že je vyloučeno interpretovat ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení by bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužníka s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. Z těchto důvodů dlužnice nepředložila souhlasy svých věřitelů dluhů z podnikání, jelikož dle vrchních soudů to není zapotřebí . V odvolacím řízení se dlužnice podle obsahu odvolání domáhala změny napadeného usnesení tak, aby jí nebyla uložena povinnost zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužnice v bodě 07 insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uvedla, že má šest závazků vůči šesti věřitelům, jejichž celková výše činí 653.395 Kč. Z insolvenčního návrhu a k němu připojeného seznamu závazků, obsahujícího předepsané náležitosti, vyplývá, že dlužnice má mimo jiné vůči věřiteli označenému jako Městská správa sociálního zabezpečení Brno závazek ve výši 349.045 Kč, který byl splatný nejpozději do 31.12.2013, vůči věřiteli Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky závazek ve výši 246.751 Kč, který byl splatný nejpozději dne 31.12.2013, a vůči věřiteli Finanční úřad Brno III. závazek ve výši 9.930 Kč, který byl splatný dne 14.1.2009. Všechny závazky dlužnice jsou nezajištěné. Podle seznamu majetku, opatřeného doložkou správnosti a úplnosti a podpisem dlužnice, má dlužnice v majetku movité věci představující vybavení domácnosti a věci osobního charakteru, jejichž hodnotu odhadla na cca 4.000 Kč. Usnesením ze dne 14.4.2015, č.j. KSBR 29 INS 9168/2015-A-5, doručeným dne 18.4.2015, soud dlužnici mimo jiné vyzval k tomu, aby výslovně prohlásila, zda a které závazky vznikly z její podnikatelské činnosti, a ohledně svých závazků z podnikání uvedla a případně doložila takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že nebrání uplatnění institutu oddlužení. V usnesení byla dlužnice výslovně poučena o textu ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Dlužnice na výzvu soudu reagovala podáním doručeným dne 23.4.2015 v němž uvedla, že v souvislosti s podnikatelskou činností jí vznikly závazky vůči věřiteli Městská správa sociálního zabezpečení Brno a věřiteli Finanční úřad Brno III a že byla soudem vyzvána k předložení souhlasů s povolením oddlužení těch věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti. Dlužnice sdělila, že souhlasy s oddlužením nemá a domnívá se, že tyto souhlasy nejsou povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Dále uváděla argumenty, proč se domnívá, že je oprávněna k podání takového návrhu. Následně soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením.

Podle § 108 odst. 1,2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Po posouzení shora uvedených zjištění odvolací soud uzavírá, že z údajů v insolvenčním návrhu dlužnice vyplývá její úpadek ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). K úvaze o možném způsobu řešení úpadku dlužnice z obsahu insolvenčního spisu plyne, že dlužnice má závazky jen vůči nezajištěným věřitelům a rovněž že má závazky (dluhy) z podnikání. Vzhledem k tomu, že dlužnice v návrhu netvrdí svůj závazek z podnikání vůči zajištěnému věřiteli a podle lustrace v insolvenčním rejstříku nepředcházelo tomuto řízení jiné její insolvenční řízení, lze soudit, že dlužnice nemá dluhy z podnikání, které nebrání oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ.

Soud prvního stupně se proto správně zabýval otázkou, zda dluhy dlužnice z podnikání nebrání jejímu oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Předpokladem takového závěru je existence souhlasu věřitelů podnikatelských dluhů dlužnice s oddlužením, který nemusí být dokládán (v tomto smyslu odvolací soud souhlasí s názorem dlužnice, že zákon nevyžaduje, aby dokládala souhlas věřitele dluhu z podnikání s oddlužením, § 392 odst. 1 IZ), avšak musí být dlužnicí tvrzen. Jen pokud je takový souhlas tvrzen, lze dovodit, že dlužnice je oprávněna k podání návrhu na povolení oddlužení (je subjektivně legitimována k jeho podání). Dlužnice v reakci na výzvu soudu provedenou usnesením ze dne 14.4.2015, č.j. KSBR 29 INS 9168/2015-A-5 sdělila, že souhlasy věřitelů dluhů z podnikání nemá. Uvedla tedy skutečnost, která brání jejímu oddlužení v tom smyslu, že podle ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat. Závěr, že její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako podaný osobou, která k jeho podání není oprávněna (ust. § 390 odst. 3 IZ), aniž by o něm mohlo být věcně rozhodováno, je zřejmý, stejně jako závěr, že úpadek dlužnice je řešitelný jen konkursem (ust. § 396 IZ).

V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z bodu 211 zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (PSP tisk č. 929/0), smyslem novely ustanovení § 389 IZ bylo umožnit oddlužení i drobným živnostníkům, kteří proto, aby jím mohli projít, museli podle předchozí úpravy ukončit podnikání (srovnej výklad pojmu dlužník, který není podnikatelem ve smyslu § 389 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013, jak je podán ve výkladovém stanovisku č. 2 zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 3.6.2008). Právě pro výraznou sociální funkci osobního bankrotu úmyslem zákonodárce nebylo a není umožnit oddlužení u podnikatelských závazků fyzických osob-podnikatelů. Smyslem oddlužení je totiž přeměna neuspokojených částí pohledávek na naturální obligace (§ 414 IZ) a v tom směru se jedná o úkor , který po věřitelích podnikatelských závazků dlužníka nelze spravedlivě vyžadovat, ledaže s tím souhlasí. Proto je v § 389 odst. 1, písm. a) IZ stanoven požadavek souhlasu věřitelů dluhů z podnikání s oddlužením, který musí být dlužníkem tvrzen, jinak nelze dovodit jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení.

Za tohoto stavu, kdy o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze postupovat dle § 108 odst. 1, poslední věty, IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a soud je povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Dlužnice v návrhu a v seznamu majetku uvádí, že odhadovaná cena jejího majetku (který sestává z vybavení domácnosti a věcí osobní potřeby) činí cca 4.000 Kč. Jediným příjmem dlužnice je dar do oddlužení 4.400 Kč měsíčně, jehož poskytování je účelově určeno. Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu majetku dlužnice (§ 211 IZ) a jeho soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem v majetkové podstatě dlužnice nejsou.

Prostředků ze zálohy bude třeba i ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), protože majetek dlužnice (jeho rozsah a struktura) neskýtá záruku jejich úhrady. Podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky (na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal i soud prvního stupně), činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky), a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Požadavek na úhradu zálohy v částce 50.000 Kč je v této věci zcela důvodný.

Pro úplnost odvolací soud k dalším odvolacím námitkám dlužnice, která argumentovala úpravou ust. § 403 odst. 2 IZ, uvádí, že názor uvedený v odkazovaném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.3.2014, sen. zn. 3 VSOL 15/2014, podle něhož jen ze skutečnosti, že dlužník má dluhy z podnikání a nenastaly předpoklady dle § 389 odst. 2 IZ, nelze dle úpravy insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 dovozovat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou, která jej není oprávněna podat , byl v mezidobí překonán v tom směru, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v názoru, že dlužník, který má dluhy z podnikání a v návrhu na povolení oddlužení netvrdí souhlas jejich věřitelů s řešením těchto dluhů cestou oddlužení, netvrdí okolnosti o své subjektivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a takový návrh je třeba odmítnout dle ust. § 390 odst. 3 IZ (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014). K námitce dlužnice úpravou ust. § 397 IZ s tím, že soud prvního stupně měl v pochybnostech oddlužení povolit, odvolací soud poukazuje na svou dosavadní rozhodovací činnost (viz například rozhodnutí č. j. KSBR 44 INS 2645/2014, 2 VSOL 1155/2014-A-11 ze dne 19.1.2015), z níž vyplývá, že je nezbytné, aby dlužník, který má závazky z podnikání, již v návrhu na povolení oddlužení tvrdil některou ze skutečností, uvedených v § 389 odst. 2 IZ, jež vylučují, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení úpadku oddlužením. Pokud taková skutková tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ. Pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít totiž jen tehdy, jestliže dlužník souhlasy takových věřitelů tvrdí. Odvolací námitka dlužnice, že věřitelé dluhů z podnikání nejsou ochotni vyjádřit se k řešení svých pohledávek pocházejících z podnikatelské činnosti dlužníka v režimu oddlužení až do konání schůze věřitelů, kdy budou mít k dispozici všechny relevantní informace, není důvodná proto, že zákon tvrzení o souhlasu těchto věřitelů stanoví jako předpoklad přípustnosti insolvenčního návrhu, nikoli jeho věcné opodstatněnosti.

Ze všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl o uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu