3 VSOL 65/2013-A-10
KSOS 36 INS 31305/2012 3 VSOL 65/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravě-Výškovicích, Srbská 263/7, PSČ 700 30, IČ: 60049065, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.2012 č.j. KSOS 36 INS 31305/2012-A-3

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil navrhovateli, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000 Kč, a to na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník je fyzická podnikající osoba, oddlužení ani reorganizaci soudu nenavrhl. Jako způsob řešení svého úpadku navrhuje konkurs, tento lze tedy očekávat jakožto způsob řešení úpadku dlužníka. Z insolvenčního návrhu je zřejmé, že dlužník vlastní nemovitosti, na nemovitostech váznou zástavní práva do jejich plné hodnoty, jež je odhadována dlužníkem na 900.000 Kč. Dle seznamu majetku je dalším majetkem dlužníka obvyklé vybavení domácnosti a osobní automobil, jehož tržní cenu dlužník odhaduje na 5.000 Kč. Výši zálohy soud stanovil na částku 35.000 Kč s ohledem na zajištěný nemovitý majetek dlužníka a skutečnost, že dlužník nemá dostatek hotových prostředků, které by insolvenční správce mohl před zpeněžením majetku pro svou činnost použít. Záloha slouží od počátku insolvenčnímu správci k hrazení hotových výdajů, které vznikají bezprostředně, například poštovné, zjišťování obsahu majetkové podstaty, a k archivaci apod. ale i jeho odměny, na kterou má nárok. Osvobození od platby soudem vyměřené zálohy není možné, protože nejde o platbu soudního poplatku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že ustanovení § 108 odst. 2 insolvenčního zákona umožňuje určit výši zálohy až do částky 50.000 Kč; z dikce tohoto ustanovení přitom vyplývá, že soud může stanovit také zálohu v nižší částce, popřípadě nemusí zálohu stanovit vůbec. Vzhledem k tomu, že se nachází v platební neschopnosti jako podnikatel fyzická osoba, podal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Protože nemá žádné finanční prostředky a z toho důvodu také na sebe podal insolvenční návrh, není v jeho možnostech zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v takovém rozsahu, v jakém to po něm požaduje soud.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Dlužník v návrhu uvedl, že je podnikající fyzická osoba a zjistil, že není schopen dlouhodobě, v plném rozsahu uspokojovat pohledávky svých věřitelů, tvrdí, že má celkem sedmnáct závazků u různých věřitelů, celková výše závazků činí 2.216.170,64 Kč s příslušenstvím, z toho čtrnáct závazků není doposud vykonatelných a zbývající tři závazky jsou vykonatelné. Je v platební neschopnosti, závazky respektive většina závazků je po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Zastavil platby podstatné části svých závazků. Tvrdí, že do úpadku se dostal asi v roce 2007, kdy se mu přestalo dařit v podnikání, protože vlivem krize se začal snižovat objem zakázek a tím i výnosy, denní potřeby proto pokrýval pomocí úvěrů a kreditních karet, v roce 2008 zakoupil na leasing auto, které však po roce musel vrátit zpět, v důsledku své vlastní nedbalosti však zmeškal soudní jednání ohledně požadavku na doplacení leasingových splátek v důsledku čehož bylo rozhodnuto v jeho neprospěch a dlužná částka mu narostla na částku 460.000 Kč s příslušenstvím, čímž se celá situace stala neúnosnou a kvůli ztrátám v podnikání se zadlužil dalšími půjčkami a úvěry, příjmy nebyly vždy vyšší než výdaje a tak začal splácet půjčku půjčkou. Tvrdí, že v současné době stále podniká, jeho příjem je cca 20.000 Kč měsíčně a je závislý na provedených pracích a zaplacení služeb a je pohyblivý. Ze seznamu majetku, který dlužník předložil k insolvenčnímu návrhu a opatřil ho podepsaným prohlášením o úplnosti a správnosti vyplývá, že spolu s manželkou se kterou žije ve společné domácnosti a dětmi, je spoluvlastníkem veškerého majetku, který představuje vybavení domácnosti s tím, že dalším majetkem je osobní automobil značky Renault Scénic rok pořízení 1998 s tím, že aktuální tržní cena je zhruba asi 5.000 Kč, takže celkový jeho movitý majetek je ve výši cca 20.500 Kč. Z tohoto seznamu dále vyplývá, že dlužník je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti v katastrální území Výškovice u Ostravy, jedná se o spoluvlastnický podíl k bytové jednotce a podíl na společných částech domu, jeho podíl je tvořen hodnotou zhruba 450.000 Kč, ovšem na nemovitosti jsou zřízena zástavní práva smluvní k zajištění pohledávky ve výši 400.000 Kč včetně příslušenství ve prospěch Raiffeisenbank stavební spořitelny, a.s. a dále k zajištění pohledávky ve výši 860.000 Kč s příslušenstvím ve prospěch Raiffeisenbank, a.s. dle smlouvy o zřízení zástavního práva.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Na základě údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti. Je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak. Z insolvenčního návrhu, respektive seznamu majetku vyplývá, že dlužník je vlastníkem nemovitého majetku, ten je však zatížen zástavními právy. Výtěžek z jeho zpeněžení bude použit primárně k úhradě pohledávek zajištěných věřitelů a výtěžku zpeněžených věcí sloužících k zajištění pohledávek lze použít k uspokojení pohledávek za podstatou (mezi které náklady insolvenčního řízení patří) teprve po plném uspokojení zajištěných věřitelů. V této fázi řízení však nelze spolehlivě uzavřít, zda bude výtěžek zpeněžení nemovitostí postačovat též k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí. To se týká i tvrzeného movitého majetku, jehož odhadní cenu dlužník stanovil na částku 20.500 Kč; v této fázi řízení rovněž tak nelze spolehlivě uzavřít, zda a za jakou částku by se podařilo tyto movité věci zpeněžit. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal a proto i dlužník, který podává insolvenční návrh musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván. Pokud dlužník tvrdí, že svým návrhem plní zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh, je třeba zdůraznit, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň k poměrnému uspokojení jeho věřitelů.

Pokud jde o výši zálohy odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v této konkrétní věci lze za přiměřenou výši zálohy požadovat částku 35.000 Kč, a to na místo maximálně možné výše zálohy 50.000 Kč. Dlužník totiž sám v insolvenčním návrhu tvrdí, že podniká a dosahuje určitých, byť ne zcela pravidelných příjmů v odhadované výši 20.000 Kč. S ohledem na to, že podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. při řešení dlužníkova úpadku konkursem představuje minimální odměna insolvenčního správce částku 45.000 Kč, ke které je nutno též připočíst hotové výdaje insolvenčního správce, dospěl odvolací soud k závěru, že za přiměřenou výši v této přezkoumávané věci možno považovat právě zálohu 35.000 Kč, která by měla být dostačující pro počáteční hrazení nákladů insolvenčního řízení, jakož i pro záruku úhrady nákladů insolvenčního řízení, pokud by se nepodařilo zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 31. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu