3 VSOL 648/2015-A-16
KSBR 33 INS 6843/2015 3 VSOL 648/2015-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Přemyslovicích 184, PSČ 798 51, identifikační číslo osoby: 72492171, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.5.2015, č.j. KSBR 33 INS 6843/2015-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil navrhovateli-dlužníku, aby do pěti dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že oddlužení může probíhat buď formou zpeněžení majetkové podstaty, nebo formou plnění splátkového kalendáře. S ohledem na hodnotu dlužníkova majetku (40.000 Kč) není u dlužníka oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty možné. Soud dále zkoumal, zda by přicházelo do úvahy oddlužení plněním splátkového kalendáře. Zjistil, že dlužník má nezajištěné závazky v celkové výši 549.990,67 Kč. Při výpočtu hodnoty plnění, které nezajištění věřitelé v průběhu oddlužení obdrží, je třeba vycházet ze zákonem stanoveného postupu, kdy dlužníkům musí z jejich příjmů každý měsíc zůstávat základní částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách. Z čistého příjmu dlužníka ve výši 3.831 Kč nelze srazit žádnou částku, a je tedy zřejmé, že dlužník nebude moci uhradit ani zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč měsíčně, natož 30 % nezajištěných závazků dlužníka. Návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl proto zamítnut a na jeho majetek prohlášen konkurs. Pro případ konkursu je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Byť dlužník má movitý majetek v odhadované celkové hodnotě 40.000 Kč, je soudu z rozhodovací činnosti známo, že movité věci bývají obvykle obtížně zpeněžitelné a výtěžek zpeněžení nebývá vysoký. Insolvenční soud proto s ohledem na rozsah majetku dlužníka a k předpokládaným nákladům řízení stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí 45.000 Kč a pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, nelze-li je uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že pro daňový výpočet přiznání k dani z příjmů používá výpočet výdajů procentem z příjmů, a to z toho důvodu, že jako zedník nemá ve skutečnosti skoro žádné výdaje na zajištění podnikání. Domnívá se proto, že nelze brát rozdíl mezi příjmy a výdaji uvedené v daňovém přiznání jako skutečný čistý příjem. Podle jeho názoru jeho čistý příjem v roce 2014 lze vypočítat celkem jednoduše, a to tak, že od jeho hrubého příjmu 448.582 Kč se odečte platba na veřejné zdravotní pojištění ve výši 21.024 Kč a částka 22.716 Kč na pojistné na sociální zabezpečení, dále pak zaplacená daň 13.455 Kč, takže po odečtení je jeho skutečný čistý příjem za rok 2014 391.387 Kč, což měsíčně činí 32.615 Kč, a z tohoto příjmu je tudíž možno hradit splátkový kalendář na oddlužení. Podle obsahu odvolání lze dovodit, že dlužník se podaným odvoláním domáhá změny napadeného usnesení tak, že mu nebude uložena záloha na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužník uvedl,

že je osoba samostatně výdělečně činná a nemá žádné závazky z podnikání, ani žádné zaměstnance. Má pět věřitelů, u kterých má devět závazků v celkové výši 549.990,67 Kč, všechny závazky jsou nezajištěné a nevykonatelné. Přímo v insolvenčním návrhu dlužník popsal své věřitele, uvedl aktuální dlužnou částku a datum splatnosti jednotlivých splátek s tím, že z průměrného měsíčního čistého příjmu ve výši 12.112 Kč není schopen uspokojovat všechny své nezajištěné věřitele. S příjmem 12.112 Kč počítá též jako s příjmem do oddlužení, z něhož by mohly být hrazeny splátky nezajištěným věřitelům. Ke svým příjmům dlužník označil daňová přiznání za poslední tři roky, podle daňového přiznání za rok 2014 jeho hrubý příjem činil 448.582 Kč. Součástí insolvenčního návrhu jsou povinné seznamy podle ustanovení § 104 odst. 1 IZ, v seznamu závazků jsou konkrétně označeni jednotliví věřitelé dlužníka, je uveden právní důvod závazku, výše závazku ke dni podání insolvenčního návrhu a splatnost závazků. V seznamu majetku dlužník jako svůj majetek označil osobní automobil v odhadované ceně 35.000 Kč, dále kuchyňskou linku v ceně 1.000 Kč, televizor v odhadované ceně 3.000 Kč a telefon v odhadované ceně 1.000 Kč. Na výzvu insolvenčního soudu, aby předložil listiny dokládající údaje o skutečných příjmech a skutečných výdajích z podnikání za období od ledna 2014 do března 2015 (včetně zaplaceného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení), dlužník sdělil, že neeviduje skutečné výdaje vynaložené při podnikání, ale uplatňuje výdajový paušál ve výši 80 % z celkových příjmů. Měsíčně hradí zálohy na sociální pojištění v minimální výši 1.943 Kč a zálohy na zdravotní pojištění v minimální výši 1.797 Kč. Jeho náklady jsou cestovné a nákup pracovních pomůcek, a jelikož tyto náklady jsou nízké, uplatňuje je výdajovým paušálem, například za únor byla částka nákladů na cestovné 2.000 Kč a nákup pomůcek 1.000 Kč. Z daňového přiznání za rok 2014, které podal dlužník, vyplývá, že jeho příjmy představují 448.582 Kč, výdaje uvedl ve výši 80 % svých příjmů, to je částku 358.866 Kč s tím, že rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje 89.716 Kč.

Podle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl jeho čistý příjem za rok 2014. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Soud prvního stupně při výpočtu čistého příjmu dlužníka, který je živnostníkem, správně vyšel z jeho daňového přiznání za rok 2014, v němž dlužník přiznal příjmy v celkové výši 448.582 Kč, od těchto příjmů odečetl výdaje ve výši 358.666 Kč, dále zaplacené zdravotní pojištění ve výši 21.024 Kč a zaplacené sociální pojištění ve výši 22.716 Kč. Získanou částku pak rozpočetl na jednotlivé měsíce roku a dospěl k závěru, že takto získaný čistý příjem ve výši 3.831 Kč je natolik nízký, že z tohoto svého příjmu by dlužník nebyl schopen měsíčně na splátky věřitelů hradit žádnou částku.

Dlužník tvrdí, že výdajový paušál 80 %, který uplatňuje pro daňové řízení, by neměl být brán v potaz při výpočtu jeho čistého příjmu pro účely oddlužení, když ve skutečnosti žádné výdaje nemá. Odvolací soud se s tímto názorem dlužníka neztotožňuje. Názor dlužníka by bylo možno akceptovat za situace, kdy by dlužník své skutečné výdaje doložil tak, aby bylo možno zobjektivizovat skutečný čistý měsíční příjem dlužníka z podnikání, neboť daňový paušál ve výši 80 % příjmů, který dlužník používá pro účely daňového přiznání, představuje fiktivní hodnotu výdajů, jimiž jsou všechny výdaje poplatníka vážící se ke zdanitelným příjmům, a jejich hodnota je vyjádřena ex lege procentem ze zdanitelných příjmů. Pokud však dlužník nevede daňovou evidenci (což v případě uplatňování daňového paušálu není třeba), stěží může prokázat skutečnou výši svých nákladů souvisejících s jeho živností, a potažmo skutečnou výši svého čistého měsíčního příjmu, který má z podnikání a který by mohl sloužit pro účely splátek oddlužení. O tom svědčí i rozporuplná tvrzení dlužníka uvedená v návrhu, kdy v insolvenčním návrhu tvrdí, že jeho průměrný čistý příjem je 12.112 Kč, přičemž v odvolání pak uvádí, že jeho čistý měsíční příjem činí 32.615 Kč. Za situace, kdy dlužník nedoložil své skutečné výdaje související s jeho živností, které by mohly být odečteny od jeho příjmů, nutno při výpočtu čistého příjmu dlužníka vycházet z jeho daňového přiznání.

Soud prvního stupně tudíž rozhodl správně, jestliže předběžně uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení v důsledku jeho nedostatečné ekonomické nabídky by byl zamítnut a na jeho majetek by byl prohlášen konkurs.

V případě konkursu je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, když smyslem zálohy je to, aby insolvenční správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu měl k dispozici pohotové finanční prostředky, z nichž by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. Složená záloha by pak sloužila i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo zpeněžit majetek dlužníka v dostatečném rozsahu tak, aby z něho mohly být uhrazeny i náklady insolvenčního řízení. Podle seznamu majetku dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky ať již v hotovosti, či na účtu, je vlastníkem pouze movitých věcí, dle svého vlastního vyjádření v odhadované ceně 40.000 Kč, nicméně v této fázi řízení nelze spekulovat o tom, za jakou částku by skutečně tyto movité věci byly zpeněženy. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že movité věci bývají obvykle obtížně zpeněžitelné a výtěžek zpeněžení nebývá vysoký. Je proto třeba zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V případě, že by se nepodařilo získat dostatečný výtěžek ze zpeněžení movitých věcí, musel by náklady insolvenčního správce hradit stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že v případě konkursu minimální odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 1 odst. 5 činí 45.000 Kč, přičemž insolvenční správce má dále nárok na úhradu hotových výdajů a daně z přidané hodnoty, je-li plátcem této daně, je uložení zálohy ve výši 50.000 Kč v této konkrétní věci namístě.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu