3 VSOL 646/2015-A-17
KSBR 40 INS 7172/2015 3 VSOL 646/2015-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Mostní 966, Zlín, PSČ 760 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, č. j. KSBR 40 INS 7172/2015-A-12,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na jeho pokladně. Na odůvodnění uvedl, že dne 19. 3. 2015 dlužník podal u insolvenčního soudu insolvenční návrh, kterým žádal o zjištění svého úpadku; návrh spojil s návrhem na povolení oddlužení. Soud usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. KSBR 40 INS 7172/2015-A-10 vyzval dlužníka, aby v určené lhůtě doplnil návrh na povolení oddlužení tak, že mimo jiné předloží souhlas věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s tím, že nezajištěná pohledávka tohoto věřitele bude řešena oddlužením. Dlužník na výzvu souhlas věřitele nedoložil, ani netvrdil, že je tento souhlas dán. Soud nepovažuje prohlášení dlužníka ze dne 28. 4. 2015 za tvrzení o souhlasu tohoto věřitele s oddlužením a při posuzování, zda dlužník má souhlas svých věřitelů dluhů z podnikání, nelze vycházet z toho, že pokud tito věřitelé nebudou hlasovat na schůzi věřitelů, pak automaticky souhlasí s tím, aby dluhy dlužníka z podnikání byly podrobeny režimu oddlužení. S odkazem na úpravu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona proto soud uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude třeba odmítnout a na jeho majetek prohlásit konkurs. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný majetek, který by mohl sloužit k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, když jeho nemovitý majetek slouží k zajištění závazků, soud uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, které obvykle vznikají bezprostředně po zjištění úpadku s činností insolvenčního správce a vysvětlil, o jaké výdaje se jedná. Záloha bude dále sloužit i jako jistota úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pokud je nebude možno zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Výši zálohy soud určil odkazem na ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), podle něhož při řešení úpadku dlužníka konkursem činí jen odměna insolvenčního správce 45.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání v němž uvedl, že při zpracování návrhu na povolení oddlužení vycházel z předpokladů stanovených insolvenčním zákonem, kterými jsou a) minimální plnění pohledávek nezajištěných věřitelů v podílu 30 %, b) poctivost návrhu na povolení oddlužení, c) nepodnikatelský status dlužníka, d) povinnost dlužníka spolupracovat s insolvenčním soudem. Zdůraznil, že podmínku minimálního plnění svých dluhů splňuje. Je si rovněž vědom toho, že pro průběh insolvenčního řízení jsou potřebné finanční prostředky, jinak insolvenční řízení postrádá smysl , momentálně však nemá částku 50.000 Kč. Závěr soudu, že dluh z podnikání brání jeho oddlužení, se mu zdá být přehnaný , neboť dluh vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky činí 7.723 Kč, což je mizivé procento jeho celkových dluhů. Soud prvního stupně dle názoru dlužníka rovněž nevyhodnotil jeho žádost o přijetí způsobu oddlužení dle § 403/2 . V odvolacím řízení dlužník navrhl, aby mu s ohledem na jeho majetkové poměry, počet věřitelů a výši jeho pohledávek byla uložena záloha na náklady insolvenčního řízení 5.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu, mimo zjištění o zahájení insolvenčního řízení jak uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, dále vyplývá, že dlužník v bodu 07 insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, mimo jiné popsal svůj závazek vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 7.723 Kč, splatný dne 24. 3. 2015, závazek vůči věřiteli AB 4 B.V., identifikační číslo osoby: 34192873, ve výši 81.387,80 Kč splatný dne 10. 12. 2013, a závazek vůči věřiteli RECLAIM, a.s., identifikační číslo osoby: 46076760, ve výši 142.746 Kč, splatný do 2. 10. 2013. Dle seznamu závazků připojeného k insolvenčnímu návrhu, obsahujícího náležitosti dle ustanovení § 104 odst. 3 IZ, činí celková výše závazků dlužníka 363.110 Kč. V řádném seznamu majetku, který připojil k insolvenčnímu návrhu, dlužník označil movité věci-vybavení domácnosti (lednice, pračka, televizor, nábytek atd.)-a spoluvlastnický podíl na označené bytové jednotce, jehož hodnotu odhadl na částku 550.000 Kč. Podle výpisu z katastru nemovitostí, LV číslo 14100 pro k. ú. a obec Zlín, vyhotoveného dne 18. 3. 2015 Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, je dlužník spoluvlastníkem podílu ve výši jedné ideální poloviny na bytové jednotce číslo 966/2, nacházející se v budově č.p. 966, která je součástí stavební parcely 1611 v k.ú. Zlín. Na spoluvlastnickém podílu dlužníka na bytové jednotce vázne zástavní právo exekutorské k zajištění pohledávky věřitele RECLAIM, a.s., ve výši 160.189,81 Kč s příslušenstvím a zástavní právo exekutorské k zajištění pohledávky věřitele AB 4 B.V. ve výši 58.421,05 Kč. V reakci na výzvu soudu v usnesení ze dne 17. 4. 2015, č. j. KSBR 40 INS 7172/2015-A-6, kterou byl vyzván k doložení souhlasu věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s řešením jeho pohledávky oddlužením, dlužník dne 30.4.2015 sdělil: Žádám soud o povolení souhlasu pasivního, dle § 403/2, čili platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první § 403, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání . Následně soud v usnesení ze dne 11. 5. 2015, č. j. KSBR 40 INS 7172/2015-A-10, doručeném dne 12.5.2015, dlužníka vyzval k doložení souhlasu věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s řešením jeho pohledávky oddlužením nebo ke sdělení, že dlužníku byl věřitelem tento souhlas udělen. V této výzvě byl dlužník soudem upozorněn na to, že není-li již při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení alespoň tvrzeno, že dlužník má souhlas svých věřitelů s tím, aby jejich pohledávky pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka byly řešeny oddlužením, nelze dovozovat, že pokud tito věřitelé nebudou hlasovat na schůzi věřitelů automaticky souhlasí s tím, aby dluhy dlužníka pocházející z jeho podnikatelské činnosti byly podrobeny režimu oddlužení. Současně soud dlužníka poučil, že pokud nesplní tuto povinnost, insolvenční soud odmítne návrh na povolení oddlužení a bude dále jednat o insolvenčním návrhu.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Odvolací soud předně uvádí, že z údajů v insolvenčním návrhu a připojeném seznamu závazků vyplývá, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud dále uvádí, že od 1.1.2014 se novelou insolvenčního zákona, provedenou zákonem

č. 294/2013 Sb., změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob, které jsou podnikateli, avšak nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v dané věci nejedná) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu i jen jediného věřitele podnikatelského dluhu, který je v porovnání s celkovou částkou nepodnikatelských dluhů dlužníka minimální, nezbývá, než posoudit návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou. Závěr, že pro posouzení oprávnění dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení je třeba vzít v potaz také podíl dluhů z podnikání na celkových dluzích dlužníka, formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po datu 1.1.2014 neuplatní. Byť se dlužníku zdá jako přehnaný závěr soudu, že jeho minimální dluh ve výši 7.723 Kč brání oddlužení, je takový závěr v souladu se zákonnou úpravou oprávnění podat návrh na povolení oddlužení a tato odvolací námitka dlužníka není důvodná. Skutečnost, že současná úprava subjektivní legitimace dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení se pro tuto skupinu dlužníků jeví jako méně příznivá, není právně významná.

Zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má nezajištěný dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal potřebný souhlas věřitele s oddlužením podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ, jak k tomu soud dlužníka vyzval ve výzvě učiněné usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. KSBR 40 INS 7172/2015-A-10. Nicméně soud v této výzvě dlužníka rovněž vyzval ke sdělení, že dlužníku byl věřitelem tento souhlas udělen a současně dlužníka, v souladu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování, poučil o tom, že pokud již při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení alespoň netvrdí, že má souhlas věřitelů pohledávek z podnikatelské činnosti s jejich řešením v oddlužení, nelze vycházet z jejich souhlasu ve smyslu ust. § 403 odst. 2 IZ. Tímto způsobem soud reagoval na podání dlužníka ze dne 28.4.2015 o němž v odůvodnění přezkoumávaného usnesení dále uvedl, že je nelze považovat za tvrzení dlužníka o souhlasu věřitele dluhu z podnikání s oddlužením. S tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí, neboť dle obsahu se o takové tvrzení nejedná. Z uvedeného také vyplývá nedůvodnost odvolací námitky dlužníka, že soud se s tímto jeho podáním nevypořádal.

Pokud dlužník výslovně již v návrhu na povolení oddlužení netvrdí souhlas věřitele svého dluhu z podnikání s oddlužením, nejedná se o stav, kdy by byla pochybnost o jeho oprávnění k podání návrhu (§ 397 odst. 1, věta druhá IZ). V takové situaci je zřejmé, že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, a proto nelze učinit jiný závěr, než že jeho návrh bude třeba odmítnout jako návrh osoby, která k jeho podání není oprávněna. Proto se rozhodovací praxe

Vrchního soudu v Olomouci sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014).

Soud prvního stupně svůj předběžný závěr o tom, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut a jeho případný úpadek je řešitelný pouze konkursem, dovodil ze skutečnosti, že dlužník netvrdil, že věřitel jeho dluhu z podnikání s oddlužením souhlasí, přitom se nejedná o zajištěného věřitele, ani o pohledávku věřitele ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. b) IZ. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje a případné splnění věcných předpokladů povolení oddlužení (ust. § 395 odst. 1, 2 IZ) je při nedostatku subjektivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení nevýznamné. Proto není důvodná odvolací námitka dlužníka, že nabízí svým věřitelům uspokojení pohledávek v rozsahu 30%, návrh na povolení oddlužení je poctivý a že s insolvenčním soudem spolupracuje. Jak je vysvětleno výše, status podnikatele není překážkou oddlužení, proto je nevýznamná námitka dlužníka, že podnikatelem není.

Za stavu, kdy o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze postupovat dle § 108 odst. 1, poslední věty, IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a soud je povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Ze seznamu majetku připojeného k insolvenčnímu návrhu je zřejmé, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky, ani prostředky na účtu. Dlužník vlastní movité věci (vybavení domácnosti) a spoluvlastnický podíl na bytové jednotce

(a k ní přislušející podíl na společných částech domu a pozemku). Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ) a jeho soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem v majetkové podstatě dlužníka nejsou.

Prostředků ze zálohy bude třeba i jako jistoty krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), neboť o prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení movitých věcí v majetku dlužníka nelze v této fázi řízení činit žádné závěry. Stejně tak nelze důvodně usuzovat, že krytí konečných nákladů insolvenčního řízení bude možno zajistit z výtěžku zpeněžení podílu dlužníka na nemovitosti, jehož hodnota činí dle dlužníka 550.000 Kč. Spoluvlastnický podíl je navíc předmětem zajištění pro pohledávky zajištěných věřitelů, jejichž výše dle údajů zapsaných v katastru nemovitostí činí cca 170.000 Kč, přičemž vzhledem k povaze tohoto majetku by závěr o jeho zpeněžitelnosti a výši výtěžku zpeněžení byl jen spekulativní.

Podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky, na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal i soud prvního stupně, činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky), a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona.

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu