3 VSOL 645/2014-A-13
KSBR 44 INS 12825/2014 3 VSOL 645/2014-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem Senetářov 40, PSČ: 679 06, IČ: 01116355, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.2014, č.j. KSBR 44 INS 12825/2014-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění, s odkazem na ust. § 389, § 390 odst. 3, § 396 a § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a předpisů (dále též jen IZ ) soud uvedl, že v insolvenčním řízení, zahájeném 9.5.2014 insolvenčním návrhem dlužníka, zjistil, že dlužník podnikal od 24.9.2012, jeho živnost byla přerušena od 13.11.2013 a jeho nezajištěné závazky dosahují výše 573.443 Kč, přičemž se jedná také o závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikatelskou činností (minimálně vůči ČR-Okresní správě sociálního zabezpečení v Blansku a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky). Dlužník však netvrdil nic, z čeho by bylo možno soudit, že se jedná o závazky, které nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ. Pokud dlužník žádal, aby bylo přihlédnuto k objemu jeho podnikatelských závazků, odkázal soud na znění § 389 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014, podle kterého nebrání řešení úpadku dlužníka s podnikatelskými závazky oddlužením souhlas věřitelů těchto závazků. Takový souhlas však dlužník nepředložil a ani netvrdil, že by mu věřitelé těchto dluhů souhlas udělili. Proto soud důvodně předpokládá, že dlužníkovy závazky z podnikání brání řešení jeho případného úpadku oddlužením. Pro případ, že na schůzi věřitelů se potvrdí tato skutečnost, je již v této fázi řízení třeba zajistit prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení ve formě zálohy, když v případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs. Dále soud v odůvodnění uvedl účel, pro který je třeba prostředků ze složené zálohy a uvedl, že ze seznamu majetku dlužníka nevyplývá, že by disponoval pohotovými finančními prostředky. Při určení výše zálohy soud přihlédl k výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem dle příslušné vyhlášky.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník včasné odvolání. Nesouhlasil s názorem soudu, že je dán důvod pro odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení, protože má závazky související s jeho podnikatelskou činností a netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno soudit, že tyto nebrání řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 2 IZ). Dlužník argumentoval tím, že souhlas věřitelů není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ) a podle ust. § 397 odst. 1 IZ v pochybnostech o oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení je třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Proto dlužník souhlasy věřitelů svých podnikatelských závazků s oddlužením nepředložil. Dále dlužník v odvolání odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2014 sen. zn. 1 VSOL 1197/2013, podle něhož není třeba k insolvenčnímu návrhu připojovat jako povinný doklad souhlas věřitelů podnikatelských závazků s jejich podřízením režimu oddlužení, a argumentoval rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.4.2014 sen. zn. 1 VSOL 297/2014, v němž odvolací soud vyslovil názor, že ani insolvenční soud nebude před schůzí věřitelů (svolanou k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí) zjišťovat souhlas věřitelů s oddlužením. Z uvedených důvodů v odvolacím řízení (podle obsahu odvolání) žádal, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že mu nebude uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a po té dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník v návrhu (jeho bodu 07) tvrdí své nezajištěné závazky ve výši 573.443 Kč, z toho závazky z podnikání představují 37.382 Kč, což považuje za nepatrné a žádá, aby při posuzování jeho návrhu tuto skutečnost vzal soud v potaz. V seznamu závazků, který má zákonné náležitosti, uvedl, že dva z jeho závazků vůči dvěma věřitelům (závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 22.078 Kč, splatný v letech 2012 a 2013 , a závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Blansko ve výši 15.304 Kč, splatný v letech 2012 a 2013 ) jsou dluhy z podnikání. Podle seznamu majetku připojeného k insolvenčnímu návrhu, opatřeného doložkou správnosti a úplnosti, dlužník má v majetku movité věci (vybavení domácnosti a automobil rok výroby 2001) v odhadované hodnotě cca 60.000 Kč. Poté, co dlužník doplnil návrh na povolení oddlužení dle usnesení soudu ze dne 15.5.2014, č.j. KSBR 44 INS 12825/2014-A-6, bylo napadeným usnesením rozhodnuto o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 108 odst. 1, 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Již z údajů o dluzích dlužníka z podnikání je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Současně je ze seznamu majetku zřejmé, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky, ani prostředky na účtu, neboť v seznamu majetku uvedl toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a osobní automobil rok výroby 2001.

Vzhledem k tomu, že dlužník v insolvenčním návrhu (ani dále v průběhu řízení) netvrdil nic, z čeho by bylo možno dovozovat, že věřitelé jeho dluhů z podnikání udělili souhlas, aby jejich pohledávky byly uspokojeny v rámci oddlužení dlužníka, nelze dospět k jinému závěru, než že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, protože nesplňuje podmínku podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, a že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ). V této věci nejsou dány pochybnosti, zda dlužník je či není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, a nejedná se o situaci předpokládanou v § 397 odst. 1, věta druhá IZ, kterou dlužník argumentuje v odvolání. Závěr soudu prvního stupně, že jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs, je správný (§ 396 IZ). Protože o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, není důvod postupovat dle § 108 odst. 1, poslední věty IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud je proto povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Dlužník nemá žádný likvidní majetek a za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), a s případným soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá. O prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení movitých věcí dlužníka nelze v této fázi řízení činit žádné závěry a nelze důvodně usuzovat, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty bude postačovat ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto je požadavek soudu na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný.

Rovněž uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné. Podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal i soud prvního stupně, činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně přistoupil po posouzení hledisek dle § 108 odst. 1 IZ k uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu právě ve snaze předejít situaci, kdy náklady insolvenčního řízení budou hrazeny státem.

Závěrem zbývá vypořádat se s odvolací námitkou dlužníka, že souhlas věřitelů podnikatelských závazků není povinnou přílohou insolvenčního návrhu (§ 104 odst. 1 IZ). S tímto názorem odvolací soud souhlasí. To však neznamená, že dlužník není povinen v návrhu na povolení oddlužení tvrdit také skutečnosti, z nichž vyplývá jeho právo podat návrh na povolení oddlužení, což v případě, že dlužník je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání, jsou takové údaje, z nichž by bylo možno dovozovat, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 2 IZ). Tato odvolací námitka dlužníka proto není důvodná. Argumentace dlužníka odkazem na závěr Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 16.4.2014 sen. zn. 1 VSOL 297/2014 není případná proto, že v této věci soud prvního stupně stanoviska věřitelů dluhů z podnikání nezjišťoval.

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu