3 VSOL 639/2015-B-25
KSOS 34 INS 23407/2011 3 VSOL 639/2015-B-25

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Mileny anonymizovano , anonymizovano , bytem Budišov nad Budišovkou, Na Sídlišti 693, PSČ 747 87, o splnění oddlužení, zproštění insolvenčního správce funkce a osvobození dlužnice od placení pohledávek, o odvolání věřitele EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem Praha 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby: 25117483, zastoupeného Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 4, Novodvorská 994, PSČ 142 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.3.2015, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-18,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice Mileny anonymizovano (výrok I.), zprostil Mgr. Martina Fuchsiga funkce insolvenčního správce (výrok II.) a osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a dále i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (výrok III.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 3.8.2012, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-3 bylo rozhodnuto o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Podáním doručeným soudu dne 22.1.2015 oznámil insolvenční správce soudu, že bylo splněno rozvrhové usnesení ze dne 7.11.2014, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-13, a tímto rozvrhem byly přihlášené pohledávky uspokojeny do výše 12,79 % zjištěných pohledávek. Podle insolvenčního správce jsou tak splněny veškeré podmínky pro vydání rozhodnutí o splnění oddlužení podle ustanovení § 413 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Podáním, došlým soudu dne 2.2.2015, dlužnice navrhla, aby jí bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek dle insolvenčního zákona. Jak soud prvního stupně dále uvedl, vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo uspokojení věřitelů z 30 % , bylo k projednání návrhu na osvobození nařízeno jednání podle ustanovení § 415 IZ na den 10.3.2015. Na jednání soud shledal , že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužnice nezavinila a hodnota plnění věřitelů není nižší, než jaká by se jim dostala v případě řešení úpadku dlužnice konkursem. Soud proto vzal na vědomí splnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a to s ohledem na to, že dlužnice splnila povinnosti schváleného způsobu oddlužení a pouze v důsledku objektivních okolností bylo uspokojeno méně než 30 % jejích nezajištěných závazků. Dále soud zprostil insolvenční správkyni v souladu s ustanovením § 413 IZ funkce. Ve výroku III. pak osvobodil dlužnici dle ustanovení § 414 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 IZ jednak od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, pohledávek, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, ač přihlášeny být měly, a od případných regresních nároků, které by vůči ní uplatňovali ručitelé či jiné osoby s postižním právem, to vše na základě výsledku projednání návrhu na osvobození dne 10.3.2015.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti výroku III., podal věřitel EOS KSI Česká republika, s.r.o. (věřitel č. 6) odvolání. Odvolatel poukázal na to, že do insolvenčního řízení přihlásil přihláškou, doručenou soudu dne 20.1.2012, pohledávku, jež byla na přezkumném jednání konaném dne 21.2.2012 zjištěna. Dále zdůraznil, že dlužnice byla usnesením osvobozena od plnění zbytku dluhů navzdory skutečnosti, že přihlášené pohledávky byly uspokojeny pouze do výše 12,79 % zjištěných pohledávek. V tomto případě je třeba pro osvobození od plnění zbytku dluhů aplikovat ustanovení § 415 IZ, které stanoví speciální podmínky pro ty dlužníky, kteří plnili méně než 30 % zjištěných pohledávek. Dle ustanovení § 415 IZ je podmínkou osvobození dlužníka, který plnil méně než 30 % přihlášených pohledávek, aby prokázal, že požadované hodnoty nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo

(pozn., částka, které by se jim dostalo, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem). Dlužnice však takovou skutečnost ve svém návrhu na osvobození od plnění zbytku dluhů neprokazuje, žádné důkazy k prokázání této skutečnosti nenavrhuje, dokonce ani ustanovení § 415 IZ nezmiňuje. K dokazování nedošlo ani v průběhu insolvenčního řízení, a soud prvního stupně své rozhodnutí ve výroku III. nezdůvodnil, pouze konstatoval, že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a hodnota plnění věřitelů není nižší, než jaká by se jim dostala v případě dlužníkova úpadku konkursem, čímž pouze opsal znění zákona, a odkázal na jednání, při němž bylo uvedené řešeno. V protokolu o jednání je však pouze konstatováno, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí o osvobození dlužníka od plnění zbytku dluhů, bez jakéhokoliv odůvodnění či odkazu na potřebné dokazování, dokonce i bez odkazu na ustanovení § 415 IZ. Podle odvolatele je osvobození dlužníka od plnění zbytku dluhů závažným institutem, jenž významnou měrou zasahuje do majetkové sféry přihlášených věřitelů, proto je třeba přistupovat k němu zodpovědně, a je nutno zjišťovat dostatečně splnění zákonných podmínek, uvedené doložit a řádně zdůvodnit. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

K podanému odvolání se žádný z účastníků řízení ani insolvenční správce nevyjádřili.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona však platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z obsahu spisu vyplývá, že v přezkoumávané věci došel soudu dne 14.12.2011 insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužnice domáhala zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu a v seznamu majetku dlužnice uvedla, že je, mimo jiné, vlastníkem bytu v katastrálním území Budišov nad Budišovkou v odhadované ceně 600.000 Kč (což dokládala znaleckým posudkem ze dne 17.1.2011), a dále movitých věcí (televizor, lednice, automatická pračka, DVD), pořízených v roce 2004 a 2006 v odhadované ceně celkem ve výši 14.500 Kč. V době podání insolvenčního návrhu byla dlužnice v pracovním poměru s tvrzeným příjmem ve výši 12.403 Kč měsíčně, s tím, že má, kromě vzájemné vyživovací povinnosti se svým manželem, vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Usnesením ze dne 23.12.2011, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-A-4 byl zjištěn úpadek dlužnice Mileny anonymizovano , insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Martin Fuchsig a bylo povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením. Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem sedm věřitelů. Usnesením ze dne 3.8.2012, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-3 schválil soud oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty a určil, že do majetkové podstaty náleží nemovitosti ve společném jmění manželů, byt č. 693/2 v bytovém domě č.p. 693 postaveném na pozemku parc. č. st. 126/3, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 1113, obec a katastrální území Budišov nad Budišovkou, jakož i podíl ve výši 948/10.000 na společných částech bytového domu č.p. 693 postaveném na pozemku parc. č. st. 126/3, a rovněž i podíl o velikosti 948/10000 na pozemku parc.č. st. 126/3, na kterém bytový dům č.p. 693 stojí, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 1118 pro obec a katastrální území Budišov nad Budišovkou. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně vyšel z toho, že závazky dlužnice činí 387.922 Kč, jedná se přitom o nezajištěné závazky (zajištěné závazky dlužnice nemá), dlužnice byla zaměstnána u Linaset, a.s., Budišov nad Budišovkou, Československé armády č.p. 362 a dosahovala průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši cca 12.400 Kč. Na základě žádosti insolvenčního správce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8.4.2013, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-5 udělil správci souhlas s prodejem majetku sepsaného v majetkové podstatě dlužnice prodejem mimo dražbu nejvýhodnější nabídce. Ve zprávách ze dne 19.6.2013 (založeno na č.l. B-6 spisu) a ze dne 20.8.2013 (založeno a č.l. B-7 spisu) sdělil insolvenční správce, že nemovitosti zařazené do oddlužení se mu nedaří zpeněžit s tím, že byt je v původním stavu a všichni potenciální zájemci upozorňovali na náklady spojené s jeho opravou. V konečné zprávě ze dne 21.10.2013 (založeno na č.l. B-8 spisu) správce, mimo jiné, uvedl, že byt č. 693/2 v bytovém domě č.p. 693, jenž byl ve společném jmění manželů (insolvenční řízení ve věci manžela dlužnice Pavla Kováče je samostatně vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 34 INS 23408/2011) byl zpeněžen za částku 170.000 Kč, do soupisu majetkové podstaty byly správcem zařazeny i postižitelné části mzdy dlužnice celkem ve výši 2.748 Kč. Usnesením ze dne 11.7.2014, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-10 schválil soud konečnou zprávu insolvenčního správce (včetně odměny správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty-odměna insolvenčního správce ve výši 54.450 Kč a náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty 6.050 Kč) se závěrem, že částka určená k uspokojení nezajištěných věřitelů činí 39.822,37 Kč.

Usnesením ze dne 7.11.2014, č.j. KSOS 34 INS 23407/2011-B-13 vydal soud rozvrhové usnesení (§ 306 IZ), jímž jsou věřitelé dlužnice poměrně uspokojeni částkou 39.822,37 Kč co do 12,79 % svých zjištěných pohledávek (v objemu 311.313,98 Kč). Toto usnesení nabylo právní moci dne 26.11.2014. Podáním ze dne 20.1.2015 insolvenční správce sdělil, že rozvrhové usnesení bylo splněno a navrhl, aby soud po osvobození dlužníka od placení pohledávek specifikovaných v § 414 IZ vydal usnesení, kterým vezme na vědomí splnění oddlužení . Podáním ze dne 30.1.2015, došlým soudu dne 2.2.2015, podala dlužnice návrh na osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona , s tím, že vzhledem k tomu, že řádně a včas splnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, žádá soud dle ustanovení § 414 insolvenčního zákona, aby vydal usnesení, kterým ji osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a pohledávek ručitelů a jiných osob, které měly vůči ní pro tyto pohledávky právo postihu. Soud prvního stupně nařídil k projednání návrhu na osvobození jednání na den 10.3.2015. Podle údajů, uvedených v protokolu o jednání, soud prvního stupně konstatoval, že správce sdělil dne 20.1.2015, že dlužnicí byly v oddlužení splněny podmínky k § 414 IZ , že dlužnice požádala podáním z 30.1.2015 o osvobození od placení pohledávek dle ustanovení § 414 IZ, a dále konstatoval, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o splnění oddlužení dle § 413 IZ i pro rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 IZ. Na tomto základě vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 206 IZ, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména a) peněžní prostředky, b) věci movité a nemovité, c) podnik, d) soubor věcí a věci hromadné, e) vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, f) akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, g) obchodní podíl, h) dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné, i) dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, j) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu (odst. 1). Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1 (odst. 2).

Rozsah majetku, který nepatří do majetkové podstaty, je vymezen v ustanovení § 207 IZ.

Ustanovení § 398 odst. 2 IZ dále stanoví, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle ustanovení § 413 IZ, splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.

Podle ustanovení § 414 IZ platí, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3).

Podle ustanovení § 415 IZ platí, že je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud s ohledem na shora citovaná ustanovení § 414 a § 415 IZ především konstatuje, že podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ, je jednak samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je především předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení-přičemž je nutno zdůraznit, že ve smyslu ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ mezi ně patří i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30% uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení-pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30% jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se věřitelé s dlužníkem dohodli, pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. Podmínkou pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení je především návrh dlužníka, jehož obsah je předurčen zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznat. Jinými slovy, jde o zvláštní návrh dlužníka (který není automaticky a bez dalšího zahrnut v návrhu dle ust. § 414 odst. 1IZ), v němž musí dlužník tvrdit objektivní skutečnosti, které nezavinil a v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně musí k tomu označit důkazy. Dále musí dlužník v návrhu tvrdit a prokázat (jde o druhou podmínku), že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu, by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného nezajištěnými věřiteli podle splněného oddlužení.

Je třeba uvést, že v přezkoumávané věci soud prvního stupně sice rozhodoval o návrhu dlužnice na osvobození, jednalo se však o návrh podaný dlužnicí výslovně (i dle obsahu) podle ustanovení § 414 IZ. Soud pak tomuto návrhu vyhověl přesto, že dlužnice nesplnila jednu ze zákonných podmínek, tj. nejméně 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, jak shora uvedeno. I když soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zmínil též ustanovení § 415 IZ (s tím, že nařídil jednání, při němž shledal, že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužnice nezavinila a že hodnota plnění věřitelům není nižší, než jaká by se jim dostala v případě řešení úpadku konkursem ), toto zákonné ustanovení a jeho požadavky nerespektoval a především (ve svých důsledcích) osvobodil dlužnici ve smyslu ustanovení § 415 IZ, aniž dlužnice takový návrh, se všemi požadovanými náležitostmi, podala.

Vydání napadeného rozhodnutí v jeho výroku III. tudíž předcházely vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Proto odvolací soud v napadené části usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně poskytne dlužnici poučení ve smyslu ust. § 415 IZ a v závislosti na reakci dlužnice přizpůsobí svůj další postup v tomto řízení. Pokud dlužnice návrh dle § 415 IZ podá, pak teprve po slyšení dlužnice (a v závislosti na tom, jak splní svou povinnost tvrzení a důkazní) a insolvenčního správce, o této žádosti (návrhu) dlužnice rozhodne. Jestliže dlužnice návrh podle § 415 IZ nepodá, pak dosavadní obsah spisu nedává podklad pro jiné rozhodnutí o dosud jediném návrhu dlužnice podle § 414 odst. 1 IZ, než zamítnutí návrhu na osvobození od placení pohledávek.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že bude-li návrh dlužnice dle § 415 IZ podán a dlužnice svou povinnost tvrzení a důkazní řádně splní, bude na soudu prvního stupně, aby zvážil, jaký majetek by patřil do majetkové podstaty dlužnice v případě, pokud by její úpadek byl řešen konkursem a jaké by za této situace bylo procento uspokojení věřitelů (jejichž pohledávky byly zahrnuty do oddlužení dlužnice).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a odvolateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

Olomouc 30. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu