3 VSOL 636/2014-A-9
KSOS 37 INS 12712/2014 3 VSOL 636/2014-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Bc. Ing. Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Raškovice 30, PSČ 739 04, o insolvenčním návrhu věřitele Ing. Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Koblov, Antošovická 260/248, PSČ 711 00, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2014, č.j. KSOS 37 INS 12712/2014-A-3,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, odmítl insolvenční návrh věřitele Ing. Rudolfa anonymizovano (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech usnesení uvedl, že dne 6.5.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh věřitele, kterým se domáhal zjištění úpadku dlužníka Bc. Ing. Daniela anonymizovano a prohlášení konkursu na jeho majetek. Podle soudu prvního stupně insolvenční návrh věřitele neobsahuje popis rozhodujících skutečností, osvědčujících úpadek dlužníka nebo hrozící úpadek. Insolvenční navrhovatel u dalších označených věřitelů dlužníka -Lucii Klímkové, UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a Commerzbank Aktiengesellschaft-neuvedl údaje o výši pohledávek, o právních důvodech jejich vzniku, ani jak dlouho jsou pohledávky po lhůtě splatnosti, respektive kdy pohledávky byly splatné. Insolvenční věřitel se omezil pouze na obecné tvrzení, že tyto pohledávky by měly být po splatnosti delší než tří měsíců . S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2011, sen zn. 29 NSČR 14/2011-A-20 soud prvního stupně vyložil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Soud prvního stupně uzavřel, že takový požadavek insolvenční návrh nesplňuje, neboť insolvenční věřitel rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek označeného dlužníka v insolvenčním návrhu neuvedl. Soud prvního stupně proto postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a insolvenční návrh věřitele odmítl, a s odkazem na ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 7 IZ nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel odvolání. Odvolatel poukázal na to, že v této věci se nejedná ani o případ obdobný tomu, jenž byl řešen v rozhodnutí Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 14/2011, na nějž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. Zdůraznil, že v návrhu jednoznačně uvedl, že pohledávka Lucie Klímkové je přesně popsána jak v evidenci exekučních řízení, tak i na listu vlastnickém č. 72, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, okres Frýdek-Místek, k.ú. a obec Raškovice, v nichž jsou patrné i další jím neuváděné, leč jasně předlužení dlužníka dokládající záznamy, a poněvadž se jedná o veřejně přístupné a obecně známé skutečnosti, tyto v návrhu neuváděl. K pohledávkám věřitelů UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a Commerzbank Aktiengesellschaft, pobočka Praha poukázal na institut bankovního tajemství s tím, že je informován pouze o dílčích závazcích , které v případě UniCredit Bank představují podle informací o řízení v rámci insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu Ostravě pod sp.zn. 14 INS 11840/2010 ve věci dlužníka OFO-CZ, a.s.-částku 15.630.972,62 Kč, přičemž tuto částku podle smlouvy o směnečném rukojemství ručí právě dlužník Bc. Ing. Daniel Uherek (na podkladě rozsudku ze dne 28.3.2011, č.j. 32 Cm 290/2010-53). Odvolatel dále uvedl, že vzhledem k nejasnostem ohledně výše částek tyto v návrhu neuváděl a předpokládal, že se soud dotáže zbylých věřitelů na skutečnou výši stávajícího dluhu. V případě Commerzbank je pohledávka za OFO-CZ, která je rovněž jištěna směnkou dlužníka, uplatněná ve výši minimálně 81.629.522,75 Kč. Podle odvolatele pokud by ze strany dlužníka došlo k jakékoliv úhradě, tato by byla patrná i v rámci insolvenčního řízení ve věci dlužníka OFO-CZ a.s., tato okolnost však nenastala, tudíž je jasné, že dlužník je stále v prodlení a jeho závazek je delší než 30 dnů. Odvolatel dále sdělil, že dalším z důvodů, proč nebyly uvedeny přesné částky, je i fakt, že o všech těchto okolnostech je Krajský obchodní soud v Ostravě detailně informován, neboť veškerá řízení jsou vedena jeho prostřednictvím.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání insolvenčního navrhovatele není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že soudu prvního stupně byl dne 7.5.2014 doručen insolvenční návrh věřitele, jímž se Ing. Rudolf Bochenek domáhá zjištění úpadku dlužníka Bc. Ing. Daniela anonymizovano a prohlášení konkursu na jeho majetek. V bodě II. návrhu ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že dne 13.7.2009 uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce, na základě které poskytl dlužníkovi částku 10.000.000 Kč, která měla být uhrazena 30.9.2009. Jako jištění byly podepsány dvě směnky, přičemž jedna na jistinu, druhá na smluvní pokutu a smluvené penále. Dne 5.10.2009 byla pohledávka částečně postoupena v rozsahu 3.000.000 Kč na společnost UP Company LLC a celková pohledávka věřitele za dlužníkem činí 7.000.000 Kč. Insolvenčnímu navrhovateli je známo, že dlužník má závazky, z nichž některé jsou ve stavu exekučního vymáhání vůči a) Lucii Klímkové, b) UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a c) Commerzbank Aktiengesellschaft, pobočka Praha. K provedení mnohosti věřitelů navrhl provést důkaz dotazem na dlužníka, aby tento sdělil seznam všech svých závazků po lhůtě splatnosti, a dále dotazem na uvedené subjekty, zda tyto evidují nějaké pohledávky za dlužníkem, v jaké výši a zda tyto jsou po splatnosti.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost). Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Ze shora citovaného ustanovení § 3 odst. 1 IZ vyplývá, že stav úpadku pro platební neschopnost je definován třemi znaky, a to mnohostí věřitelů (nejméně dvou), existencí závazků, které jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a objektivní neschopností dlužníka své závazky splácet. Čtyři vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti jsou konstruovány v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ČR již ve svém usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 88/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). V otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ) přitom může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

V rozhodnutí ze dne 21.12.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 44/2012), pak Nejvyšší soud dále uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčního soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není na místě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že takový požadavek v daném případě insolvenční návrh nesplňuje. Insolvenční navrhovatel sice konkrétně označil další tři věřitele dlužníka, konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, a to pokud jde zejména o jejich výši a splatnost tak, aby bylo zřejmé, že jsou po splatnosti po dobu delší 30 dnů, však v insolvenčním návrhu chybí, a chybí i konkrétní tvrzení o tom, že dlužník není schopen své závazky plnit. Pouhé tvrzení o tom, že některé závazky dlužníka jsou již ve stavu exekučního vymáhání , nezakládá žádnou z vyvratitelných domněnek podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ. Námitka odvolatele, že bližší údaje ve vztahu k pohledávkám dalších označených věřitelů neuváděl proto, že předpokládal, že tito věřitelé budou soudem vyzváni k doplnění potřebných údajů, neobstojí.

Vyšetřovací zásada (jež je vtělena do ustanovení § 86 IZ) se váže až k té fázi řízení, kdy insolvenční soud poté, co dospěje k závěru o aktivní legitimaci věřitele (o doložení jeho tvrzené pohledávky za dlužníkem), zkoumá existenci dlužníkova úpadku. Aby však insolvenční soud vůbec mohl přistoupit k dokazování dlužníkova úpadku, při němž není vázán návrhy účastníků, musí mít k dispozici projednatelný insolvenční návrh. Dokazováním nelze odstraňovat vady návrhu. Naopak z ustanovení § 128 odst. 1 IZ jednoznačně plyne, že v případě, kdy insolvenční návrh trpí vadami, které brání věcnému projednání návrhu, je povinností insolvenčního soudu bezodkladně takový návrh odmítnout, aniž by činil další úkony.

Nedůvodná je i námitka odvolatele, že má, pokud se týká jednotlivých pohledávek dalších označených věřitelů, neúplné informace.

Nutno zdůraznit, že hodlá-li věřitel podat insolvenční návrh, musí tak učinit při vědomí platné právní úpravy, která (jak shora vyloženo) nečiní rozdíl mezi návrhem dlužnickým a věřitelským, K podání návrhu by měl navrhovatel přistoupit pouze tehdy, má-li k dispozici potřebné údaje o dalších věřitelích dlužníka a jeho schopnosti hradit splatné závazky. Platná právní úprava (§ 109 a násl. IZ) spojuje se zahájením insolvenčního řízení významné účinky, z čehož lze dovodit, že insolvenční navrhovatelé by měli přistoupit k podání insolvenčního návrhu pouze za situace, mohou-li vyhovět náležitostem, kladeným na insolvenční návrhy usnesením § 103 IZ.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud insolvenční návrh věřitele podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl, neboť tento insolvenční návrh neobsahuje základní náležitosti a pro tyto nedostatky nemůže být věcně projednán (nelze pokračovat v řízení o něm).

Údaji doplněnými v podaném odvolání ve vztahu k pohledávkám dalších označených věřitelů se odvolací soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné, když k případnému odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008 sen. zn. 1 VSPH 5/2008-A uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2009).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v této fázi řízení úspěšnému dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná insolvenčnímu navrhovateli běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 18. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu