3 VSOL 622/2012-A-14
KSBR 29 INS 16373/2012 3 VSOL 622/2012-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Zádveřice-Raková, Zádveřice 41, PSČ 763 12, IČ: 67 50 78 91, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.7.2012, č.j. KSBR 29 INS 16373/2012-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Soud prvního stupně na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona a uvedl, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení, neboť jej nelze v souladu s ustanovením § 389 insolvenčního zákona považovat za nepodnikatele. Soud prvního stupně uvedl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky splňuje podmínky uvedené v § 389 insolvenčního zákona pouze osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky vzešlé z podnikání. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dlužník má kromě závazku z podnikání vůči věřiteli Komerční banka, a.s., ve výši 121.117,21 Kč, další závazek, který je třeba považovat za závazek z podnikání, a to vůči věřiteli Česká spořitelna, a.s., ve výši 600.103,13 Kč, když částečně přistoupil k závazku obchodní společnosti EDILMONT s.r.o., který plynul ze smlouvy o úvěru ze dne 1.7.2008, čímž se stal dlužníkem vedle původního dlužníka. Soud prvního stupně uzavřel, že za dluhy z podnikání je třeba rozumět nejen dluhy vzniklé vlastní podnikatelskou činností, ale i takové dluhy, které dlužník nenabyl svou podnikatelskou činností, ale svým projevem vůle se dobrovolně ocitl v postavení osoby, jež má dluhy z podnikání a nese tak všechna rizika z toho plynoucí. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že závazky dlužníka v rozsahu 32,88 % všech závazků je třeba považovat za závazky pocházející z podnikání, tato výše závazků vzniklých z podnikání dlužníka není zanedbatelná a dlužník proto není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení dle ustanovení § 389 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 390 odst. 3 a § 396 insolvenčního zákona a uvedl, že by musel návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout jako návrh podaný tím, kdo k němu není oprávněn a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem a vzhledem k tomu, že dlužník vlastní pouze movité věci-vybavení domácnosti a 50% obchodní podíl ve společnosti EDILMONT, s.r.o., jehož hodnotu odhadl na částku 0 Kč, je složení zálohy na náklady insolvenčního řízení nezbytné, neboť jen minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč (§ 3 vyhl. č. 313/2007 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužník namítal, že postup insolvenčního soudu může vést k nepřiměřeně tvrdému dopadu do jeho poměrů. Poukázal na skutečnost, že k 31.12.2011 ukončil podnikání na živnostenský list a nyní je v pracovním poměru a bylo by v rozporu se smyslem institutu oddlužení mu oddlužení nepovolit. Dlužník uvedl, že jako fyzická osoba-nepodnikatel avaloval blankosměnku a později přistoupil k závazku obchodní společnosti EDILMONT, s.r.o., vůči věřiteli Česká spořitelna, a.s.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je opodstatněné, byť z jiných, než namítaných důvodů.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v dané věci bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a jako způsobu jeho řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V bodu 22 návrhu, který se týká souhlasu manžela dlužníka s povolením oddlužení, je úředně ověřený podpis dlužníka. V bodu 26 návrhu, který je určen pro podpis dlužníka a jímž dlužník stvrzuje správnost údajů uvedených v návrhu, však podpis dlužníka absentuje.

Podle § 97 odst. 1 IZ, insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.

Podle § 97 odst. 2 IZ, insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží.

Po vyhodnocení obsahu insolvenčního návrhu s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava.

Jak vyplývá ze shora citovaného zákonného ustanovení § 97 odst. 2 IZ, insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, jinak se k němu nepřihlíží. V bodu 26 insolvenčního návrhu dlužníka, který je určen právě pro podpis dlužníka, podpis dlužníka absentuje. Skutečnost, že dlužník návrh podepsal v bodu 22, který je však určen pro podpis manžela dlužníka, je zcela irelevantní, neboť smyslem zákonné úpravy § 97 odst. 2 IZ je, aby dlužník opatřil úředně ověřeným podpisem správnost všech údajů uvedených v insolvenčním návrhu, a to až v závěru formuláře, který právě za tímto účelem kolonku pro podpis dlužníka za účelem stvrzení správnosti všech údajů obsahuje.

Pokud na základě takového insolvenčního návrhu soud prvního stupně ve věci postupoval a uložil dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení, postupoval nesprávně, neboť k takovému insolvenčnímu návrhu neměl ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 IZ vůbec přihlížet.

Z důvodu shora uvedených proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu