3 VSOL 614/2015-A-15
KSBR 52 INS 10493/2015 3 VSOL 614/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Březí 53, PSČ 594 53, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.5.2015, č.j. KSBR 52 INS 10493/2015-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí insolvenční soud uložil dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet označený ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zkoumal návrh dlužníka na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře a zjistil, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou v § 389 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, a sice že pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen oddlužením. Soud uvedl, že z insolvenčního návrhu vyplynulo, že dlužník má závazky vůči věřitelům, které vznikly z podnikání. Proto byl dlužník vyzván ke sdělení, zda mu byl udělen souhlas věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání. Dlužník uvedl, že souhlasy věřitelů s oddlužením nemá. Soud uzavřel, že v případě, kdy má dlužník prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, není dlužník ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak na místě, aby insolvenční soud tento návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí 45.000 Kč a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 7 Vyhlášky č. 313/2007 Sb. Bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát, přičemž smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě zabránění této situaci.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že Krajský soud v Brně nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014, neboť z důvodové zprávy vyplývá, že je možné, aby se úspěšně domáhala oddlužení také fyzická osoba mající závazky z podnikatelské činnosti, pokud s řešením podnikatelských závazků oddlužením budou souhlasit věřitelé těchto pohledávek. Tvrdí, že insolvenční zákon v žádném ze svých ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Tím pádem je i dlužník, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, legitimní podat návrh na povolení oddlužení. Poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2.9.2014, senátní značka 4 VSPH 1277/2014, z něhož vyplývá, že z ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí s tím, že na této schůzi věřitelů mohou věřitelé uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Poukazuje na faktickou a logickou neochotu věřitelů vyjadřovat se k možnosti oddlužení u dlužníků, jejichž závazky pocházejí též z podnikatelské činnosti. Věřitelé totiž ve stavu, kdy nejsou přihlášeny pohledávky ostatních věřitelů, nemohou vyhodnotit poměr pohledávek vzniklých z podnikání, neznají celkovou výši závazků budoucích přihlášených věřitelů, přesný dlužníkův příjem, ocenění dlužníkova majetku a tím pádem se nemohou rozhodnout, který způsob oddlužení vzhledem k výše uvedeným faktorům bude pro ně výhodnější. Argumentuje též rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2014, senátní značka 3 VSPH 517/2014, ve kterém soud uzavřel, že ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona nelze interpretovat tak, že předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky s řešením jejich úpadku oddlužením. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, kdy teprve na schůzi věřitelů mohou věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení zaujmout a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Též z dalšího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23.6.2014, senátní značka 1 VSPH 1211/2014 vyplývá, že nelze po dlužníkovi souhlasy věřitelů s oddlužením vyžadovat, a že otázka, zda dlužníku lze s ohledem na existenci jeho dluhu z podnikání poskytnout výhody spojené s možností jeho oddlužení, bude zpravidla v konečném důsledku záviset na rozhodnutí dlužníkových věřitelů, kteří mohou svůj názor projevit v souvislosti s podáním návrhu na povolení oddlužení. Také poukazuje na některá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to konkrétně rozhodnutí ze dne 29.1.2014, senátní značka 1 VSOL 1197/2013, ve kterém odvolací soud uzavřel, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 insolvenčního zákona, a to na rozdíl od souhlasu věřitele s nižším plněním než 30 %, takže nelze do budoucna přičítat k tíži dlužníků, že tento souhlas nepřipojili k návrhu. V dalším rozhodnutí ze dne 16.4.2014, senátní značka 1 VSOL 297/2014 odvolací soud pak uvedl, že insolvenční soud nebude (před schůzí věřitelů svolanou k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí) zjišťovat souhlas věřitelů s oddlužením. Z dalšího rozhodnutí vrchního soudu ze dne 24.3.2014, senátní značka 3 VSOL 15/2014 vyplývá, že jen ze skutečnosti, že dlužník má dluhy z podnikání a nenastaly předpoklady dle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze podle úpravy insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 dovozovat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou, která jej není oprávněna podat a oddlužení nebude povoleno. Podle dlužníka z citovaného rozhodnutí vyplývá, že nepředložení souhlasu věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, nemůže být důvodem pro odmítnutí jeho insolvenčního návrhu. Navrhuje proto, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení mu uložena nebude.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, kdy insolvenční navrhovatel uvedl, že má více věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti a není schopen je plnit, řada věřitelů zahájila proces vymáhání svých závazků, je proti němu vedeno 5 exekucí a je vydáno 12 platebních rozkazů. Tvrdí, že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, respektive je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Platby podstatné části svých peněžitých závazků zastavil v průběhu let 2012-2014, má 9 věřitelů, u nichž má celkem 11 závazků s tím, že všichni věřitelé jsou identifikováni v oddíle 17 až 20 insolvenčního návrhu, celková výše jeho závazků činí 2.013.568 Kč, z toho je 97.974 Kč závazků nezajištěných, má 3 zajištěné věřitele, a to společnost Wüstenrot hypoteční banka a.s., Česká spořitelna a.s. a AB 5 B.V. Insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu popsal jednotlivě své věřitele, uvedl výši závazku, splatnost závazku a dále uvedl druh závazku, přičemž u tří věřitelů Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Okresní správy sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou a Generali Pojišťovna a.s. uvedl, že se jedná o dluh na pojistném. Usnesením ze dne 23.4.2015, č.j. KSBR 52 INS 10493/2015-A-8 insolvenční soud vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů doplnil a opravil svůj návrh na povolení oddlužení tak, že sdělí soudu, zda mu byly uděleny souhlasy věřitelů, kteří mají vůči němu pohledávku z podnikání s řešením jeho úpadku oddlužením či nikoliv s tím, že pokud souhlasy byly uděleny v písemné formě, tyto souhlasy doloží. Na výzvu soudu reagoval dlužník tak, že uvedl, že souhlasy věřitelů s oddlužením nemá, domnívá se však, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, protože souhlasy nejsou vyjmenovány mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu, jakož i připojeném seznamu závazků lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a které není schopen plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případu dle § 389 odst. 2 písem b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Odvolateli lze přisvědčit v tom, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci přes počáteční rozdílnou rozhodovací praxi se však ustálila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání. Dlužník v podaném insolvenčním návrhu, jakož i připojeném seznamu závazků uvedl, že vůči třem svým věřitelům, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně České republice, Okresní správě sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou a Generali Pojišťovně a.s. má dluh na pojistném. V podaném insolvenčním návrhu však dlužník již netvrdil z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením. Dlužník tedy netvrdil, že má souhlasy věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání s tím, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením, netvrdil také, že se jedná o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na jeho majetek podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) a také ani netvrdil, že by se jednalo o závazky vůči zajištěným věřitelům. Za této situace proto soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužník, který má prokazatelně nejméně dva nezajištěné dluhy z podnikání a současně netvrdí, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Podle názoru odvolacího soudu v tomto případě není důvodu postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, to je oddlužení dlužníka povolit a otázku, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že za dané situace je jediným do úvahy přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníku, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, popř. ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu.

Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník je vlastníkem movitého majetku tvořící vybavení domácnosti a dále i vlastníkem nemovitého majetku, ten je však zastaven ve prospěch zajištěných věřitelů. Výtěžek ze zpeněžení nemovitostí bude proto primárně použit k úhradě pohledávek zajištěných věřitelů, nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním těchto věcí a odměny insolvenčního správce související s tímto zpeněžením. Výtěžku zpeněžených věcí sloužících k zajištění pohledávek lze dle ust. § 305 odst. 2, věty druhé IZ použít k uspokojení pohledávek za podstatou teprve po úplném uspokojení zajištěných věřitelů. Protože v této fázi řízení nelze spolehlivě uzavřít, zda bude výtěžek zpeněžení nemovitostí postačovat též k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí, je na místě uložení zálohy ke krytí nákladů insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 108 odst. 1 IZ, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak, neboť dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky. V případě, že by se nepodařilo zpeněžit majetek dlužníka v dostatečném rozsahu, by nároky správce, to je jeho odměnu a hotové výdaje hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. Soud prvního stupně správně uvedl, že odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč, přičemž je dále nutno počítat s tím, že správce má nárok na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze předem odhadnout a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani.

Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu