3 VSOL 609/2014-A-14
KSBR 44 INS 12923/2014 3 VSOL 609/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Aleše anonymizovano , anonymizovano , Křepice u Hustopečí 361, PSČ 691 65, identifikační číslo: 756 94 930, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.2014, č.j. KSBR 44 INS 12923/2014-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním, doručeným soudu dne 12.5.2014, se dlužník domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z údajů, uvedených ve výpisu z živnostenského rejstříku, v insolvenčním návrhu a jeho přílohách vyplývá, že dlužník, který podniká od 1.1.2005, má i nezajištěné závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností-závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav ve výši 52.582 Kč a vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 53.073 Kč, přičemž dlužník současně ve svém návrhu netvrdil takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o závazky, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Souhlasy věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ke svému návrhu dlužník nepřipojil. Podle soudu prvního stupně lze důvodně předpokládat, že dlužník má závazky z podnikání, které brání povolení jeho oddlužení, a pro případ, že se na schůzi věřitelů tato skutečnost potvrdí a věřitelé, kteří vůči dlužníkovi mají pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností, vznesou proti oddlužení námitky, je třeba zajistit již v této fázi řízení finanční prostředky na krytí nákladů konkursu, který by byl v případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku. S ohledem na rozsah majetku dlužníka, který nedisponuje pohotovými finančními prostředky, a k předpokládaným nákladům řízení při konkursu, soud prvního stupně podle ustanovení § 108 IZ uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výši zálohy určil ve výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že odměna insolvenčního správce v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů a odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, minimálně 45.000 Kč, přičemž je nutno počítat s navýšením o hotové výdaje a případně i DPH.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Poukázal na to, že nedisponuje žádnými vklady na účtech a nemá žádného hodnotného majetku, který by zpeněžil. Odvolatel také soudu prvního stupně vytýkal, že jeho závěr o tom, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, není správný. Odvolatel potvrdil, že má závazky z podnikání, zdůraznil však, že (jak uvedl v příloze ke svému insolvenčnímu návrhu), tyto závazky z podnikání představují pouze 4,33% z celkového objemu všech závazků. Vycházel-li soud prvního stupně z toho, že v návrhu nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ a tyto skutečnosti nedoložil, pak podle názoru odvolatele není dle ustanovení § 104 IZ souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikání dlužníka, součástí povinných příloh k insolvenčnímu návrhu. Pokud by věřitelé s návrhem na oddlužení nesouhlasili, mohou podle § 403 odst. 2 IZ vznést námitky, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V tomto směru odvolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2014, č.j. KSBR 40 INS 34291/2013, 3 VSOL 275/2014-A-14. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 12.5.2014, se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V bodě 07 návrhu dlužník uvedl, že má 15 závazků vůči 11 věřitelům, z toho čtyři závazky jsou vykonatelné, osm závazků je po splatnosti více jak 30 dnů, sedm závazků je po splatnosti více jak 90 dnů. Je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti. Je osobou samostatně výdělečně činnou a jeho příjmy představují částku 45.000 Kč, výše nezajištěných závazků představuje částku 2.742.951 Kč, takže (po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce) by za pět let mohl svým věřitelům zaplatit 35,61% jejich pohledávek. Z připojeného seznamu závazků vyplývá, že dlužník má celkem 12 závazků vůči 15 věřitelům, s tím, že těmito věřiteli jsou-mimo jiné-Okresní správa sociálního zabezpečení, Břeclav, vůči níž má dlužník závazek ve výši 52.582 Kč z titulu dlužného pojistného, a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Brno-město, vůči níž má dlužník závazek ve výši 53.073 Kč z titulu nedoplatku na zdravotním pojištění.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužníkem v návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit.

Je třeba uvést, že uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tak určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že dlužník má, jako v této věci (což odvolatel nezpochybňoval), dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech závazků), nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlasí.

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že ustanovení § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nebrání (např. že dlužník jednal se svými věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnil.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkovi i povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužník nedisponuje pohotovými peněžními prostředky. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v této věci nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti také náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být ani odvolatelem namítaná skutečnost, že nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníka, jako insolvenčního navrhovatele, proto nelze od povinnosti k úhradě zálohy osvobodit, případně její výši snížit. Je-li složení zálohy zapotřebí, je nutno na jejím zaplacení trvat.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 24. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu