3 VSOL 608/2016-A-31
KSBR 29 INS 21269/2015 3 VSOL 608/2016-A-31

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem v Třešti, Komenského 1116/8, PSČ 589 01, a b) Miroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2016, č.j. KSBR 29 INS 21269/2015-A-17,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníkům se n e u kl á d á zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k tvrzením dlužníků uvedeným v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení a listinným důkazům dospěl k závěru, že lze důvodně předpokládat, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužníci sledují nepoctivý záměr. Přestože dlužníci sdělují, že po prodeji domu v roce 2011 neměli žádné dluhy, nyní v podaném insolvenčním návrhu uvádějí 39 peněžitých závazků u 31 věřitelů ve značné výši, která celkově činí 5.076.111,83 Kč. Poté, isir.justi ce.cz co dlužníci uhradili veškeré své dluhy, nevyužili možnosti začít žít řádně bez dluhů; naopak již v roce 2011 a 2012 si začali půjčovat větší množství finančních prostředků a následně půjčené finanční prostředky v průběhu roku 2012 dlužník Jiří Svoboda dále na základě vystavených směnek půjčoval třetím osobám, přičemž výše těchto pohledávek podle předloženého seznamu majetku nyní činí nejméně 2.664.620,18 Kč. Tento závěr vyplývá z tvrzení dlužníků v insolvenčním návrhu, kde uvádějí, že do úpadku se dostali v době, kdy manžel Jiří Svoboda zapůjčil větší množství finančních prostředků svým přátelům a známým, a dále ze sdělení dlužníků v podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 15.1.2016, kde hovoří o obchodním trojúhelníku , když si zapůjčil finanční prostředky, které následně dále zapůjčil třetím osobám. Soud uvedl, že základním předpokladem pro povolení oddlužení je poctivý záměr dlužníka. V dané věci sice dlužníci v pozdější době uzavírali zřejmě rovněž spotřebitelské úvěry, základem jejich zadlužení však jsou závazky z půjček od fyzických osob, přičemž půjčené finanční prostředky dlužníci podle svého sdělení v rámci činnosti obchodní zapůjčovali dále třetím osobám. Návrh dlužníků na povolení oddlužení by tak byl zamítnut a jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků zůstává konkurs a pro případ konkursu je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť dlužníci nevlastní pohotové finanční prostředky, mají pouze pohledávky za třetími osobami v celkové výši 2.664.620,18 Kč. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je přitom umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných složením zálohy na náklady insolvenčního řízení nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce činí při konkursu podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč, považuje soud zálohu ve výši 50.000 Kč za přiměřenou.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, v němž namítali, že napadené usnesení zcela ignoruje fakt, že mají ve vlastnictví celkové pohledávky ve výši cca 2.664.620,18 Kč, z čehož se jedná o směnky, a to směnky, u nichž zcela reálně hrozí promlčení jejich nároku. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že podaným insolvenčním návrhem sledují nepoctivý záměr, a poukazují na to, že v podaném insolvenčním návrhu navrhují tzv. kombinovanou formu oddlužení, tj. jednak prostřednictvím splátkového kalendáře, a rovněž zpeněžením majetkové podstaty. Tvrdí, že závazky nevznikly v souvislosti s žádnou obchodní činností, kterou by provozovali; jedná se o závazky, které vznikly vypůjčením si od osob, které podnikaly a podnikají, a pohledávky, které vznikly zápůjčkami těchto peněz dalším podnikajícím osobám. Dluhy, které jim tímto vznikly, vznikly pouze v rámci jejich naivity a důvěřivosti, kdy chtěli vypomoci kamarádům v jejich podnikání a stali se tzv. bílými koňmi v jejich obchodních činnostech. Argumentují tím, že napadeným postupem soudu prvního stupně došlo k prolomení základních zásad, na kterých spočívá insolvenční řízení, které musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Domnívají se, že by byli schopni v rámci oddlužení uhradit minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů včetně úhrady odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Při zvoleném způsobu řešení úpadku konkursem je nepochybné, že k žádnému uspokojení věřitelů dojít nemůže. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6.2.2014, sp.zn. I. ÚS 3271/13 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.2014, sen. zn. 3 VSPH 1675/2013. Domnívají se, že došlo k závažnému porušení jejich procesních práv, neboť jim nebyla dána možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení jakkoliv odvrátit, když soud jim mohl předestřít, že předpoklady pro schválení oddlužení nesplňují a že jejich úpadek bude řešen konkursem. I v této souvislosti poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.9.2010, sen. zn. 3 VSPH 554/2010, a ze dne 12.3.2013, sen. zn. 1 VSPH 314/2013. Tvrdí, že řešení úpadku konkursem by mělo rovněž dopad na státní rozpočet, když nelze přehlédnout, že vzhledem k absenci hodnotnějšího majetku, vyjma pohledávek, kterým ale díky způsobu rozhodnutí soudu první instance hrozí promlčení, tvořícího jejich majetkovou podstatu, by náklady insolvenčního řízení nesl na svých bedrech stát, respektive všichni daňoví poplatníci. Domnívají se, že do úpadku se dostali díky své naivitě a následně pomocí opakovaných půjček, kdy se snažili vyřešit svoji aktuální platební neschopnost řetězením půjček a úvěrů. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, které považují za přiléhavé jejich případu, a proto se s ním beze zbytku ztotožňují. Mají za to, že soud prvního stupně měl v jejich případě procesně postupovat v souladu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, s tím, že sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Poukazují v této souvislosti na novelizované ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož platí, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba, aby složili zálohu na náklady insolvenčního řízení, tak za adekvátní považují zálohu maximálně ve výši 5.000 Kč, a nikoliv 50.000 Kč. V doplnění odvolání pak dlužníci uvedli, že došlo již k promlčení jedné z pohledávek, kterou měli v úmyslu vymáhat během insolvenčního řízení pro uspokojení jejich věřitelů. Tvrdí, že nemají na zaplacení soudních poplatků a podání žalob ohledně dalších pohledávek ze splatných směnek. Domnívají se, že rozhodnutím soudu dochází k poškozování práv nejen věřitelů. Uvedli, že od července 2015 dochází k deponování části mzdy dlužnice a části důchodu vypláceného Okresní správou sociálního zabezpečení dlužníku Jiřímu anonymizovano , což činí celkem částku cca 40.000 Kč. Tvrdí, že se jedná o hotové prostředky, které je možné případně použít ke krytí nákladů insolvenčního řízení, pokud by mělo dojít k řešení jejich úpadku konkursem. Navrhují, aby odvolací soud změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení jim uložena nebude, popřípadě jim bude uloženo zaplatit zálohu pouze ve výši 5.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků je zčásti důvodné.

V přezkoumávané věci podali dlužníci dne 20.8.2015 u Krajského soudu v Brně insolvenční návrhy spojené se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, v němž uvedli, že mají v rámci společného jmění manželů celkem 39 peněžitých závazků u 31 věřitelů v celkové výši cca 5.076.111,83 Kč. V insolvenčním návrhu označili dva své věřitele se splatnými pohledávkami více jak 30 dnů, a to City Europe plc., vůči kterému mají závazek ve výši 265.182,37 Kč splatný ke dni 23.2.2015, a Money Service Group s.r.o., vůči němuž mají závazek ve výši 9.490,18 Kč splatný ke dni 27.1.2014. Uvedli, že závazky nejsou schopni platit, respektive byli nuceni zastavit platby téměř všech svých peněžitých závazků, neboť aktuální výše dlužné částky, kterou by měli svým věřitelům uhradit, převyšuje jejich měsíční příjem, a není ani možno dosáhnout uspokojení jejich peněžitých závazků výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Do úpadku se dostali díky chybám v minulosti, kdy manžel Jiří Svoboda zapůjčil větší množství finančních prostředků svým přátelům a známým, kteří, ačkoliv přislíbili včasnou úhradu, své závazky nespláceli, a rovněž tak se díky své důvěřivosti zavázal k několika závazkům jako ručitel. Ačkoliv vlastní pohledávky ve výši cca 2.664.620,18 Kč, nejsou své závazky schopni platit, neboť nemají dostatek financí na to, aby své pohledávky uplatnili prostřednictvím soudního řízení, jelikož nemají k dispozici prostředky na úhradu soudních poplatků. Ke svému úpadku uvedli, že v roce 2011 měli příjem z prodeje nemovitosti ve výši 2.441.840 Kč, tato částka byla použita na úhradu pohledávky ve výši 850.000 Kč vůči Komerční bance, a.s., a dále na úhradu závazků, které vznikly před rokem 2005, kdy manžel Jiří Svoboda působil jako společník a jednatel u obchodní společnosti Blesk + M s.r.o. Vilémov. Dále měl z dřívější doby jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikatel, podepsané záruky za směnky. Jeho závazky byly postupně uhrazeny, pro tyto účely byly použity i finanční prostředky, které naspořili synům, a prostředky na stavebním spoření. V roce 2008 manžel Jiří Svoboda onemocněl a musel chodit na dialýzu, v roce 2010 podstoupil transplantaci ledviny a byl nucen výdělečnou činnost přerušit, proto museli prodat rodinný dům a veškeré dluhy vyplatit. Po prodeji domu neměli žádné dluhy.

V seznamu majetku dlužníci uvedli pohledávky za svými dlužníky; a to pohledávku vůči Mgr. Miroslavu Liptákovi vyplývající ze směnky ze dne

30.3.2012 splatnou dne 26.9.2012 ve výši 280.359,95 Kč a uvedli, že probíhá soudní řízení vedené u Krajského soudu v Brně, a dále pohledávky vůči Zdeňku Štelclovi ze směnek, a to ze směnky ze dne 30.3.2012 splatné dne 26.9.2012 ve výši 140.179,97 Kč, ohledně níž probíhá soudní řízení vedené u Krajského soudu v Brně, dále ze směnky ze dne 10.7.2012 splatné 7.7.2013 ve výši 1.289.375,79 Kč, ohledně níž probíhá soudní řízení vedené u Krajského soudu v Brně, ze směnky ze dne 19.1.2012 splatné dne 18.12.2012 ve výši 656.739,72 Kč, ohledně níž probíhá soudní řízení vedené u Krajského soudu v Brně, a ze směnky ze dne 8.8.2012 splatné dne 8.2.2013 ve výši 297.964,75 Kč, ohledně které probíhá výkon rozhodnutí na základě směnečného platebního rozkazu, č.j. 5 Cm 98/2014-51. Celková výše pohledávek činí 2.664.620,18 Kč. V seznamu majetku dlužníci dále označili věci osobní potřeby a ošacení, movité věci tvořící vybavení domácnosti a penzijní připojištění vedené u Komerční banky, a.s.

Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení ze dne 18.10.2016 vyplývá, že dlužník Jiří Svoboda pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši 16.569 Kč, přičemž z důchodu jsou prováděny exekuční srážky 2.948 Kč měsíčně.

Ze zprávy společnosti Musterbuch s.r.o., se sídlem v Třešti, Wolkerova 16, vyplývá, že čistý příjem dlužnice Miroslavy anonymizovano z pracovního poměru za období měsíců leden 2016 až září 2016 činil 109.506 Kč. Z příjmu dlužnice jsou sráženy částky dle platných pravidel a deponovány na účtu společnosti Musterbuch s.r.o. na základě výkonu rozhodnutí za období měsíců leden 2016 až září 2016 byla deponována částka 15.265 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že návrh dlužníků na povolení oddlužení by byl zamítnut a jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků zůstává konkurs.

Soud prvního stupně uzavřel, že dlužníci podaným návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr. K otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.

V dalším rozhodnutí ze dne 28.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1, písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodli tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v závěru, že dlužníci podaným návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr. Smyslem oddlužení je možnost trvale vyřešit své dluhy a začít znovu bez vidiny celoživotního splácení starých dluhů. Dlužníci v návrhu uvedli, že v roce 2011 vypořádali veškeré své finanční závazky prodejem nemovitostí a v té době byly zcela bez dluhů. Dlužníci však možnosti žít řádně bez dluhů nevyužili, neboť již v roce 2011 a 2012 si začali půjčovat větší množství finančních prostředků, za čtyři roky jim vznikly nové dluhy, a to v celkové výši 5.076.111,83 Kč (celkem 39 peněžitých závazků u 31 věřitelů), které do značné míry vznikly tím, že dlužníci půjčené finanční prostředky následně půjčovali dalším osobám na základě vystavených směnek, které však dlužníci ze směnek nespláceli, takže dlužníci neměli finanční prostředky na úhradu svých závazků vůči svým věřitelům. Takový způsob nakládání s finančními prostředky podle odvolacího soudu nesvědčí o lehkomyslném či marnotratném způsobu hospodaření, ale spíše o podnikání za účelem dosažení zisku z půjčování půjčených peněz dalším osobám, byť dlužníci v podaném odvolání tvrdí, že tak nečinili za účelem dosažení zisku, ale pouze za účelem pomoci svým kamarádům a přátelům.

Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že dlužníci nemají ani dostatečnou ekonomickou nabídku pro to, aby za pět let trvání oddlužení splátkovým kalendářem uspokojili své věřitele minimálně v rozsahu 30 % výše jejich pohledávek. Výše závazků dlužníků činí 5.076.111,83 Kč, všechny závazky jsou závazky nezajištěné. Dlužník má příjem z invalidního důchodu ve výši 16.569 Kč, průměrný čistý měsíční příjem dlužnice za období měsíců leden 2016 až září 2016 činí 12.617 Kč. Při způsobu řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře by dlužníci byli schopni za pět let trvání oddlužení s ohledem na výši svých závazků uspokojit své věřitele v rozsahu pouze 8,54 % za předpokladu, že by insolvenční správce byl plátcem daně z přidané hodnoty. Ani v případě oddlužení kombinovaným způsobem, to je jak plněním splátkového kalendáře, tak také zpeněžením majetkové podstaty by dlužníci nebyli schopni uspokojit své věřitele v minimálním rozsahu 30 % výše jejich pohledávek. Dlužníci tvrdí, že mají pohledávky vůči svým dlužníkům v celkové výši 2.664.620,18 Kč. Všechny pohledávky představují pohledávky ze směnek, u kterých nastala splatnost v roce 2012 a ve dvou případech v roce 2013. Dlužníci sice v seznamu majetku ohledně čtyř pohledávek ze směnek uvedli, že ohledně nich probíhá soudní řízení, avšak v rozporu s tímto tvrzením v podaném insolvenčním návrhu, jakož i v odvolání tvrdí, že nemají finanční prostředky na zaplacení soudních poplatků, a tudíž zřejmě žaloby na zaplacení pohledávek ze směnek nepodali, v důsledku čehož hrozí, že pohledávky jsou promlčeny. Pokud by pohledávky ze směnek nebyly uplatněny u soudu (což bude třeba v dalším řízení vyjasnit), pak s ohledem na datum splatnosti jednotlivých pohledávek ze směnek a běh promlčecí lhůty by bylo nutno uzavřít, že se jedná o pohledávky promlčené, a tudíž s největší pravděpodobností také nedobytné. Případné promlčení přitom nelze přičítat postupu insolvenčního soudu, nýbrž výlučně k tíži dlužníků, kteří měli být dbalí svých práv a zajistit si ohledně svých pohledávek vykonatelný titul.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že na základě údajů, které vyplývají dosud z obsahu spisu, je pravděpodobné, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků bude konkurs. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je to, aby insolvenční správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku měl k dispozici pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. V rámci odvolacího řízení vyšlo najevo, že z příjmů dlužnice jsou na účtu jejího zaměstnavatele deponovány finanční prostředky dle výkonu rozhodnutí; za období měsíců leden až září 2016 se jedná o částku 15.265 Kč a z příjmů dlužníka-jeho invalidního důchodu-jsou rovněž plátcem tohoto důchodu Českou správou sociálního zabezpečení sráženy finanční prostředky ve výši 2.948 Kč měsíčně. Nutno souhlasit s odvolateli, že tyto deponované prostředky v případě rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu by musely být vyplaceny insolvenčnímu správci na účet majetkové podstaty a insolvenční správce by tak měl k dispozici pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. Bude proto třeba ověřit, v jaké výši jsou tyto finanční prostředky od okamžiku zahájení insolvenčního řízení na účtu zaměstnavatele dlužnice a na účtu dlužníka u České správy sociálního zabezpečení, popřípadě soudního exekutora, deponovány a v jaké výši by připadly do majetkové podstaty a zda tato výše by byla dostačující pro krytí nákladů insolvenčního řízení každého z dlužníků a mohla by také sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Na základě provedených zjištění pak soud prvního stupně případně znovu rozhodne o povinnosti dlužníků zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně pro tentokrát změnil tak, že dlužníkům se neukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu