3 VSOL 60/2011-A-9
KSOS 36 INS 15846/2010 3 VSOL 60/2011-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci dlužníka Clipper International, družstvo, se sídlem Vsetín, Rokytnice 169, PSČ 755 01, IČ: 47673681, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka ze dne 18.1.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 15846/2010-A-4 ze dne 3.1.2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 36 INS 15846/2010-A-4 ze dne 3.1.2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě specifikovaný ve výroku rozhodnutí.

V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal dne 22.12.2010 insolvenční návrh, ve kterém uvedl, že je v úpadku ve formě insolvence i ve formě předlužení. Navrhl, aby soud rozhodl o jeho úpadku a prohlásil na jeho majetek konkurs. Z insolvenčního návrhu a připojeného seznamu majetku je zřejmé, že v případě prohlášení konkursu, který se jeví jako způsob řešení úpadku u dlužníka, nebude majetková podstata dlužníka postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužník nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem, nemá pohledávky ani jiná aktiva. Dlužník v návrhu požádal o prominutí povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, avšak osvobození od zaplacení soudem uložené zálohy není možné, neboť nejde o platbu soudního poplatku. Z ust. § 1 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Jedinou výjimkou z této koncepce je ust. § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku. Dlužník ovšem podmínky ust. § 144 IZ nesplňuje. Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu (§ 144 IZ) přitom uvádí, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení bude zatěžován stát, lze předejít institutem zálohy na náklady insolvenčního řízení. Povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení by měla postihovat každého insolvenčního navrhovatele, aby v případě nedostatečnosti majetkové podstaty nebyla povinnost k úhradě těchto nákladů přenášena na stát. Dlužník měl podat insolvenční návrh v době, kdy ještě disponoval takovým majetkem, aby mohl uhradit náklady insolvenčního řízení, případně zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud proto podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona uložit dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, přičemž při stanovení výše zálohy vyšel ze stavu dlužníkova majetku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítl, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nepřihlédl k jeho tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům týkajícím se jeho nemajetnosti, která neumožňuje předmětným usnesením požadovanou částku (zálohu) uhradit. Domnívá se, že splnění usnesení soudu prvního stupně tak není možné, neboť majetek dlužníka k úhradě požadované zálohy nepostačuje, a proto napadené usnesení je tímto nevykonatelné. Namítl, že pokud by odvolací soud jeho odvolání nevyhověl, musel by vzhledem k faktické nevymahatelnosti požadované zálohy předmětné insolvenční řízení zastavit, což by znamenalo, že úpadek dlužníka nebude nijak řešen. Je přesvědčen o tom, že takový výsledek neodpovídá účelu insolvenčního řízení. Domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí nebo jeho změny tak, že nebude povinen hradit jakoukoliv zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 22.12.2010 insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek s odůvodněním, že již fakticky ukončil své podnikání a je zřejmé, že je v úpadku ve formě předlužení. Dlužník dále uvedl, že nemá žádný reálný majetek, který by se dal zpeněžit, jeho peněžní prostředky jsou v nulové hodnotě a že splňuje i druhou základní definiční podmínku úpadku, a to pluralitu věřitelů, je tedy v platební neschopnosti, neboť není schopen plnit zákonně přípustným způsobem peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Dlužník současně v insolvenčním návrhu sdělil, že ke dni podání návrhu nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl uhradit zálohu na náklady konkursu, a z toho důvodu žádá o prominutí zálohy na náklady insolvenčního řízení. K návrhu mimo jiné dlužník připojil seznam majetku, ze kterého vyplývá, že dlužník vlastní 21% podíl ve společnosti FKM Exim s.r.o., Štefánikova 20, Trenčín, PSČ 911 00, Slovenská republika, IČ: 34117768, dle dlužníka v hodnotě 36.602,80 Kč, jinak nemá žádný majetek ani finanční prostředky v hotovosti nebo na účtu. Dále dlužník doložil k návrhu seznam svých závazků ke dni 1.12.2010 v celkové výši 4.281.499,12 Kč splatných v období roku 1995, 1996, 1998 a 2009 a seznam pohledávek, z něhož vyplývá, že dlužník eviduje za svými dlužníky pohledávky v celkové výši 2.091.407,-Kč splatné v roce 1994 a 1995, které jsou dle dlužníka nevymahatelné.

Ze skutečností uvedených v insolvenčním návrhu a jeho příloh je tedy patrné, že dlužník je v úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení, a zejména nedisponuje žádnými pohotovými finančními prostředky (v hotovosti nebo na účtu), ze kterých by mohl zaplatit náklady insolvenčního řízení.

Účelem uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ je umožnit řádný výkon činnosti insolvenčního správce od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha insolvenčnímu správci umožní vymoci nebo zpeněžit majetek dlužníka a uhradit náklady vzniklé při zjišťování dalšího majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by musel hradit odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a následně zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Jak správně uvedl soud prvního stupně, v tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v části týkající se ust. § 144 IZ, kde již zákonodárce zdůraznil, že případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení postihuje, až na zákonem odůvodněné výjimky, každého insolvenčního navrhovatele. Účelem insolvenčního zákona je dosažení rychlého a hospodárného uspokojení věřitelů (§ 5, písm. a/ IZ), kterého ovšem nemůže být dosaženo, nemá-li dlužník dostatečný majetek ani k částečnému uspokojení věřitelů a řízení by tak zřejmě vedlo pouze k dalšímu zvýšení závazků dlužníka (souvisejících právě s insolvenčním řízením), které by musel hradit stát. Odvolací námitka dlužníka, že postup insolvenčního soudu, kterým uložil navrhovateli zaplacení zálohy, je v rozporu s účelem insolvenčního zákona, je proto zcela nedůvodná. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, dlužník měl podat insolvenční návrh poté, co se dozvěděl nebo měl dozvědět o svém úpadku (§ 98 IZ), tedy v době, kdy měl dostatečný majetek k úhradě alespoň nákladů insolvenčního řízení (včetně zálohy na tyto náklady). Nelze v této souvislosti přehlédnout, že dle obsahu dlužníkova návrhu a jeho příloh je dlužník v platební neschopnosti (s ohledem na data splatnosti jeho závazků) minimálně od roku 1995-1996, přesto svůj úpadek neřešil ani dle zák. č. 328/1991 Sb. ve znění platném do 31.12.2007.

Soud prvního stupně proto postupoval správně (postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal), když uložil dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Soud prvního stupně rovněž správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000,-Kč, když jen odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (jehož se i dlužník domáhá) činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění částku nejméně 45.000,-Kč a lze předpokládat i další náklady insolvenčního řízení, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Pokud jde o žádost dlužníka o prominutí zálohy na náklady insolvenčního řízení, k tomu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, a proto není možné její prominutí podle ust. § 138 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na majetkové poměry dlužníka.

Rovněž lze přisvědčit soudu prvního stupně, který uzavřel, že v dané věci nelze postupovat podle ust. § 144 IZ (zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka), když dlužník nesplňuje jednu ze základních podmínek tohoto zákonného ustanovení, tj. že je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu (s likvidací).

Odvolací soud k tomu dále považuje za nutné uvést, že bude-li zjištěno, že dlužník nemá žádný majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení, a tím umožnění zneužívání insolvenčního řízení pro další účely, k nimž sloužit nesmí. Ukáže-li se, že dlužník nebude schopen zálohu zaplatit, pak další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona a za takové situace soud řízení zastaví, neboť smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkčního a nemajetného družstva (či obchodní společnosti), nýbrž řešení jeho úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zcela nemajetného dlužníka z pohledu práva družstevního společenství je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 8. června 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu