3 VSOL 583/2013-A-13
KSBR 32 INS 12662/2013 3 VSOL 583/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Herčíkova 2565/29, PSČ 612 00, identifikační číslo: 62107518, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.5.2012 (správně 2013) č.j. KSBR 32 INS 12662/2013-A-8

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet soudu prvního stupně nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou, aktivním podnikatelem (nahlédnutím do živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že dlužník je od 17.4.1996 doposud veden jako osoba podnikající pod identifikačním číslem 62107518), tedy je osobou, jejíž úpadek není možno řešit oddlužením. Soud se dále zabýval i povahou jednotlivých závazků a došel ke zjištění, že minimálně tři závazky dlužníka z celkem osmi pochází z jeho podnikatelské činnosti. Jedná se 22,20 % hodnoty všech závazků dlužníka, takže návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl s největší pravděpodobností odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku by se stal konkurs. Pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny, a proto soud ukládá dlužníku uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když smyslem zálohy na náklady insolvenčního

řízení je správci umožnit hradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, popřípadě jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez hotových výdajů a bez DPH) 45.000 Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Soud považuje složení zálohy za nezbytné v maximální možné výši, a to pro účely zajištění částky pro krytí nejnaléhavějších pracovních potřeb insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, kterým se domáhá změny napadeného usnesení tak, aby mu záloha uložena nebyla a bylo mu povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře tak, jako bylo s odkazem na konkrétní rozhodnutí povoleno oddlužení podnikající osobě Krajským soudem v Hradci Králové. Dlužník nezpochybňuje, že ve svém návrhu uvedl, že má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 5.685 Kč měsíčně čistého s tím, že z tohoto příjmu by pro účely oddlužení nemohla být použita žádná částka a veškeré oddlužení by bylo hrazeno z příjmu z darovací smlouvy ve výši 3.200 Kč a za dobu pěti let by bylo uhrazeno 126.660 Kč, což je dostačující pro zaplacení 30 % hodnoty nezajištěných závazků. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11.5.2010 sen. zn. 1 VSPH 218/2010 dovozuje, že pokud si jako osoba samostatně výdělečně činná opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, které je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším (nebo pro něj reálně jediným možným) zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře a pokud bude zjištěno, že nemá žádné dluhy z podnikání, není důvodu ho vyloučit z oddlužení. Rovněž tak poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že za podnikatele se nepokládá fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno návrhem dlužníka podaným u Krajského soudu v Brně 6.5.2013 ve kterém dlužník uvedl, že navrhuje, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku, když má více věřitelů, peněžité závazky více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. Tvrdí, že jsou proti němu vedeny tři exekuce, jsou vydány tři platební rozkazy a je sepsán jeden exekutorský zápis; zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, respektive je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Má sedm věřitelů, u nichž má celkem osm závazků. Tvrdí, že má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 5.685 Kč měsíčně čistého a je současně obdarovaným z darovací smlouvy ze dne 29.4.2013 v níž se třetí osoba paní Vladislava Makovská zavázala mu poskytovat pravidelný měsíční příjem ve výši 3.200 Kč. Domnívá se, že s ohledem na výši příjmů z darovací smlouvy by byl schopen uspokojit své nezajištěné věřitele. V bodě 11 návrhu na povolení oddlužení-Údaje o všech dlužníkových příjmech za poslední tři roky navrhovatel uvedl, že v posledních třech letech měl příjem jako osoba samostatně výdělečně činná v celkové výši 20.910 Kč čistého za rok 2010, 73.090 Kč čistého za rok 2011 a 68.215 Kč čistého za rok 2012. V bodě 10-Očekávané příjmy dlužníka v následujících pěti letech pak navrhovatel uvedl, že očekává příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 5.685 Kč čistého měsíčně a současně je obdarovaným z darovací smlouvy. V bodě 18 a 20 dlužník pak popisuje své závazky, uvádí zde celkem osm závazků, přičemž u třech svých závazků vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Městské správě sociálního zabezpečení v Brně uvádí, že se jedná o dluhy z podnikání, když jde o dluhy na pojistném.

Na základě údajů, uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že se dlužník nachází v úpadku.

Se závěrem soudu prvního stupně, že návrhu dlužníka na povolení řešení úpadku oddlužením nelze vyhovět, se odvolací soud ztotožňuje.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, na které odkazuje též dlužník v podaném odvolání, formuloval a odůvodnil závěr, že dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

Podle ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) ObchZ je podnikatelem mimo jiné osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. Přitom pojem podnikání je definován v § 2 odst. 1 téhož zákona jako soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Z uvedeného tedy vyplývá, že pouhý zápis osoby v živnostenském rejstříku ještě neznamená, že takovou osobu je třeba považovat za podnikatele, pokud neprovozuje podnikání ve smyslu shora citované zákonné definice. Soud prvního stupně správně zjistil, že dlužník je již od roku 1996 doposud veden v živnostenském rejstříku jako osoba podnikající pod identifikačním číslem 62107518.

V přezkoumávané věci z údajů uvedených dlužníkem v samotném insolvenčním návrhu nelze dovodit, že dlužník by byl toliko držitelem živnostenského oprávnění na základě kterého by nepodnikal. Sám dlužník uvádí, že je osobou samostatně výdělečně činnou a jako osoba samostatně výdělečně činná dokládá příslušnými daňovými přiznáními své jediné příjmy za poslední tři roky a rovněž tak uvádí, že jako osoba samostatně výdělečně činná očekává příjmy i v následujících pěti letech. Kromě toho dlužník v podaném návrhu, a to v kolonkách č. 18 a 20 uvádí tři dluhy na pojistném, které sám označuje jako dluhy z podnikání. Dlužníka je tedy nutno považovat za podnikatele, protože podniká na základě živnostenského oprávnění a ze svého podnikání má také jediné příjmy a kromě toho, že je podnikatelem, má také dluhy z podnikání. Takové osoby jsou podle současné platné právní úpravy z oddlužení vyloučeny. Dlužníkův návrh na povolení oddlužení by tedy byl s největší pravděpodobností odmítnut jako návrh podaný neoprávněnou osobou a na majetek dlužníka by byl prohlášen konkurs, tak, jak správně uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (§ 396 odst. 1 IZ). Poukazuje-li dlužník v podaném odvolání na jiná rozhodnutí jiných soudů v jiných věcech tak, k tomu nutno uvést, že tato rozhodnutí pro posouzení této konkrétní přezkoumávané věci nejsou pro odvolací soud závazná.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud uložil dlužníku povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Je zřejmé, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky a nevlastní ani žádný hodnotnější majetek a tudíž složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Nutno zdůraznit, že účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí a úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Insolvenční soud stanovil správně i výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužníkovi běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 30. července 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu