3 VSOL 575/2014-B-96
KSBR 28 INS 6579/2011 3 VSOL 575/2014-B-96

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužnice Vlasty anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Vratěníně 42, okres Znojmo, zastoupené advokátkou Mgr. Martinou Pekárkovou, se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, PSČ: 252 62, o návrhu dlužnice na nařízení předběžného opatření, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.5.2014, č.j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-82,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh dlužnice na nařízení předběžného opatření. V důvodech rozhodnutí uvedl, že skutečnost, že dlužnice podala dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.8.2013, sen. zn. 3 VSOL 500/2013, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.5.2013, č.j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, kterým byl zamítnut návrh dlužnice na zrušení konkursu není důvodem bez dalšího pro nařízení navrhovaného předběžného opatření, kterým by bylo insolvenční správkyni přikázáno, aby pozastavila zpeněžování majetku dlužnice do nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Soud uvedl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, nadto žalobkyně ani netvrdila, ani neosvědčila existenci takových skutečností, pro které by bylo požadované předběžné opatření nutno nařídit. Dále se dlužnice domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla insolvenční správkyni uložena povinnost doručit toto usnesení všem subjektům, které přímo či nepřímo (zprostředkovaně) realizují zpeněžování majetku dlužnice v konkursním řízení. Tomuto návrhu nelze vyhovět proto, protože došlo k zamítnutí samotného návrhu na přikázání nezpeněžování majetku, navíc způsob doručování upravuje právní předpis, v tomto případě občanský soudní řád. V případě nařízení požadovaného předběžného opatření by se jednalo o úpravu konečnou, nikoliv prozatímní, jak předpokládá § 102 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud dále uvedl, že dlužnice se rovněž domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by ji bylo přiznáno osvobození od povinnosti složit jistotu pro účely náhrady škody či jiné újmy související s vydaným předběžným opatřením. Složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je upraveno v § 75b o.s.ř. Uvedené ustanovení neumožňuje přiznat osvobození od placení jistoty. V případě nařízení požadovaného předběžného opatření by se jednalo o úpravu konečnou, nikoliv prozatímní, jak předpokládá § 102 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém namítala, že o jejím návrhu na vydání předběžného opatření rozhodoval Krajský soud v Brně, což považuje za zmateční rozhodnutí, protože jde o věcně nepříslušný soud, když podle jejího názoru dle ust. § 74 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k ust. § 7 insolvenčního zákona je příslušný k nařízení předběžného opatření soud, který je příslušný k řízení o věci, nestanoví-li zákon jinak. V části čtvrté, hlavy III o dovolání není ničeho o výluce působnosti Nejvyššího soudu ve věcech vydávání předběžných opatření, což lze podle jejího názoru dovodit i z ust. § 243b o.s.ř., kde není ust. § 102 odst. 1 o.s.ř. vyloučeno z jeho užití. Rovněž ani výlučná působnost soudu dle ust. § 88 o.s.ř. nemá ničeho o výluce vydávání předběžného opatření tímto soudem, který je uveden v ust. § 74. Poukazuje na to, že odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je právně vadné, protože soud nepřiznal relevanci skutkové skutečnosti tvrzené dlužnicí, že realitní kancelář, která realizuje prodej inhibitovaných nemovitostí ve vlastnictví dlužnice posílá případné zájemce o koupi k prohlídce předmětných nemovitostí i přes skutečnost, že nemovitost je obývána rodinou, která nemá s předmětným konkursem nic společného. Dále poukazuje na to, že soud zcela opomenul vypořádat se s jejím tvrzením, že nemá důvěru v postup soudu dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona, ačkoliv dle dotazu učiněného u realitní kanceláře již v roce 2012 je běžnou praxí, že soudy kupní smlouvy prý neschvalují a vlastnické právo nemá dlužník možnost účinně bránit. Ačkoliv je takový názor právně mylný, nelze pominout jeho váhu v praxi, zvláště když jde údajně u Krajského soudu v Brně o poměrně častý jev. Tvrdí, že zpeněžení majetku dlužnice představuje ireversibilní krok, který opravňuje mít obavy o osud věcí ve vlastnictví dlužnice. Neví, jakým způsobem Krajský soud v Brně došel k právnímu názoru, že dle ust. § 102 odst. 1 o.s.ř. by v případě vydání předběžného opatření šlo o úpravu konečnou; stejně tak zamítnutí přiznání osvobození od složení vádia s odkazem na nemožnost liberace dle ust. § 75b o.s.ř. nemá oporu v zákoně. Podle jejího názoru rozhodnutí vykazuje takové právní vady, že je fakticky nepřezkoumatelné a proto navrhuje, aby odvolací soud rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně zruší.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

V přezkoumávané věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.5.2013, č.j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45 zamítl návrh dlužnice na zrušení konkursu prohlášeného na majetek dlužnice usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24.4.2012, č.j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-8 z důvodu, že nebyl ani dodatečně osvědčen úpadek dlužnice. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.8.2013, č.j. KSBR 28 INS 6579/2011, 3 VSOL 500/2013-B-54. Proti těmto usnesením bylo ze strany dlužnice podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, který o podaném dovolání k dnešnímu dni nerozhodl. Podáním ze dne 7.4.2014, doručeným Krajskému soudu v Brně a adresovaným Nejvyššímu soudu v Brně, podala dlužnice návrh na vydání předběžného opatření, který odůvodnila podaným dovoláním proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.8.2013 o potvrzení usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu. Uvedla, že v předmětném sporu může dojít k nerestituovatelné újmě na její straně, a proto navrhuje, aby bylo vydáno do doby nabytí právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle ust. § 7 IZ ve spojení s ust. § 74, § 75 a § 76 odst. 1, písm. e) o.s.ř. usnesení, kterým insolvenční správkyni Ing. Evě Procházkové bude přikázáno, aby pozastavila zpeněžování majetku dlužnice do nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.8.2013, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.5.2013 o zamítnutí jejího návrhu o zastavení a zrušení konkursu, dále navrhla, aby insolvenční správkyně byla povinna doručit toto usnesení dovolacího soudu všem subjektům, kteří přímo či nepřímo (zprostředkovaně) realizují zpeněžování majetku dlužnice v konkursním řízení, dále aby dlužnici bylo přiznáno osvobození od povinnosti složit vadium pro účely náhrady škody či jiné újmy související s vydaným předběžným opatřením, a dále, aby odpůrkyně , to je navrhující věřitel společnost AGIRA-CREDIT s.r.o., byla povinna zaplatit navrhovatelce, to je dlužnici náklady spojené s řízením o vydání předběžného opatření. Skutkově dlužnice návrh na vydání předběžného opatření zdůvodnila podaným dovoláním a uvedla, že nemá důvěru v insolvenční soud ani v insolvenční správkyni, která pokračuje v prodeji nemovitostí v jejím vlastnictví. Poukazuje na to,

že je permanentně ubezpečována realitní kanceláří, která má prodej organizačně na starosti, že podpisem kupujícího pod kupní smlouvu zaniká její vlastnické právo, resp. v případě, že bude konkursní řízení zastaveno z procesních důvodů, nikoliv na základě pravomocného rozvrhového usnesení, nedomůže se svého vlastnického práva k realizovaným nemovitostem zpět. Rovněž poukazuje na to, že je společně s dalšími osobami s užívacími právy k předmětnému domu obtěžována prohlídkami případných zájemců o jeho koupi, ačkoliv není dosud řízení před Nejvyšším soudem pravomocně skončeno a jsou zde závažné důkazy prokazující neoprávněnost nesplnění podmínek pro konání konkursního řízení. Tvrdí, že zatímco pozdržením prodeje nemůže být věřitelům způsobena škoda, tak na její straně se může jednat o ireparabilní následky, které sice mohou být zhojeny relutární náhradou škody státem, ale nikdo nebude moci nahradit újmu citovou.

Podle ust. § 74 o.s.ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí by ohrožen (odstavec 1). Účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu (odstavec 2). Příslušným k nařízení předběžného opatření je soud, který je příslušný k řízení o věci, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 3).

Podle ust. § 102 odst. 1 o.s.ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření.

Námitka odvolatelky, že o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodoval Krajský soud v Brně, který není věcně příslušný, důvodná není. Jedná-li se o návrh na vydání předběžného opatření podaný po zahájení řízení podle ust. § 102 o.s.ř. (což je případ přezkoumávané věci), je k nařízení předběžného opatření příslušný soud, který projednává věc samu, tedy Krajský soud v Brně. I kdyby se jednalo o návrh na vydání předběžného opatření podle ust. § 74 a násl. o.s.ř., příslušný k nařízení předběžného opatření by byl také Krajský soud v Brně, protože ten je příslušný k řízení o věci samé. Ust. § 74 odst. 3 o.s.ř., které stanoví, že příslušný k nařízení předběžného opatření je soud, který je příslušný k řízení o věci, nutno vykládat tak, že se jedná o soud, který je příslušný k řízení o věci samé, což je buď okresní soud nebo krajský soud, který rozhoduje v prvním stupni. Nejvyšší soud nerozhoduje v insolvenčním řízení v prvním stupni, přičemž to, že Nejvyšší soud rozhoduje v přezkoumávané věci o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, nezakládá jeho věcnou příslušnost rozhodnout o podaném návrhu na vydání předběžného opatření. Na tomto závěru ničeho nemění ani to, že v ust. § 243b o.s.ř. není výslovně vyloučeno pro dovolací řízení použití ust. § 102 o.s.ř., tak, jak namítala dlužnice v podaném odvolání.

Pokud jde o důvodnost samotného návrhu na vydání předběžného opatření, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledává důvod pro nařízení předběžného opatření jenom z toho důvodu, že bylo podáno dovolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nemá (na rozdíl od odvolání) suspenzivní účinky, to je podáním dovolání se neodkládá právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. K samotnému požadavku, aby insolvenční správkyni bylo uloženo pozastavit zpeněžování majetku, odvolací soud uvádí, že kromě toho, že insolvenční správkyně úkony ke zpeněžování majetku již učinila (z její poslední zprávy o stavu insolvenčního řízení ze dne 30.9.2014 vyplývá, že rodinný dům s pozemky, to je majetek sloužící k zajištění pohledávky navrhujícího věřitele, byl již prodán), nelze podle názoru odvolacího soudu předběžným opatřením přikázat insolvenční správkyni, aby, byť po omezenou dobu, nevykonávala svou funkci, protože zpeněžování majetku, je-li řádně sepsán v majetkové podstatě dlužníka, patří k základním činnostem insolvenčního správce.

Soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže návrh dlužnice na vydání předběžného opatření jako nedůvodný zamítl včetně souvisejících výroků.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. f/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu