3 VSOL 555/2012-A-69
KSBR 26 INS 1415/2012 3 VSOL 555/2012-A-69

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka H Z Brno, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Nové Sady 27, IČ: 46964720, zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, o insolvenčním návrhu navrhovatele Ing. Vlastimila anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Zavřená 310/19, PSČ 634 00, zastoupeného JUDr. Františkem Frkalem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, PSČ 602 00, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2012 č.j. KSBR 26 INS 1415/2012-A-39

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky dlužníka.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh dlužníka (výrok I.), uložil navrhovateli zaplatit dlužníkovi náklady řízení do tří dnů od právní moci usnesení ve výši 13.406,40 Kč k rukám právní zástupkyně Mgr. Magdy Havlové (výrok II.) a dále uložil navrhovateli zaplatit soudní poplatek z insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně krajského soudu (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se zabýval nejdříve aktivní legitimací navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, přičemž dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel svou splatnou pohledávku vůči dlužníku předloženými listinami nedoložil. Uvedl, že z výsledku hodnocení všech provedených důkazů vyplynula celá řada rozporů a pochybností. Rozporuplná jsou tvrzení navrhovatele a dlužníka týkající se výkonu práce navrhovatele v pracovním poměru u dlužníka. Tyto rozpory zůstaly i po provedeném dokazování nevyjasněny. Přestože účastníci již žádné další důkazy nenavrhli, považuje soud za nezbytné vyjasnit otázku, co bylo předmětem práce navrhovatele jako ekonomického ředitele s přihlédnutím k tomu, že v období od 30.9.1993 do 3.7.2002 byl jednatelem společnosti dlužníka, jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku. Dle ustálené judikatury činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru není výkon činnosti statutárního orgánu. Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl u dlužníka zaměstnán jako ekonomický ředitel, je zde pochybnost, zda výkon jeho práce nespadal do povinnosti statutárního orgánu; v takovém případě by byla pracovní smlouva neplatná. Důvod neplatnosti pracovní smlouvy lze spatřovat i v tom, že její dodatek ze dne 30.4.1994 nebyl podepsán dvěma jednateli v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, ale pouze jedním jednatelem. Spornost pohledávky navrhovatele vyplývá i z rozporných tvrzení účastníků řízení, zejména pokud jde o skutečný výkon práce navrhovatele, jeho případné absence, čerpání dovolené apod. Tvrzení dlužníka o absenci navrhovatele v práci potvrzují i v písemném prohlášení zaměstnanci dlužníka. Není ani vyloučeno, že navrhovatel skutečně prováděl v roce 2011 a počátkem roku 2012 sabotážní činnost v sídle dlužníka tak, jak tvrdí dlužník a jak je uvedeno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Dle mínění soudu by k jejich prokázání bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování tak, aby bylo zjištěno, co bylo skutečně náplní práce navrhovatele, zda svou práci v inkriminované době skutečně vykonával, zda docházel do zaměstnání a plnil další své povinnosti a zda mu vznikl nárok na mzdu a náhradu za dovolenou. Soud v tomto případě považuje za nutné vyslechnout zaměstnance dlužníka a jiné osoby k prokázání tvrzení navrhovatele a dlužníka, aby mohl uzavřít, zda je pohledávka navrhovatele doložena. Takové dokazování však přesahuje rámec insolvenčního řízení, které nemůže nahrazovat řízení nalézací. Povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky za dlužníkem, které by řešilo spor o existenci takové pohledávky, ať už by šlo o pohledávku insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele. Jelikož pohledávka navrhovatele je sporná a tudíž nedoložená, nezabýval se soud již podrobným hodnocením pohledávky věřitele ADAPO Brno, spol. s r.o. ani prováděním dokazování existence pohledávek dalších přihlášených věřitelů. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle procesní úspěšnosti ve sporu podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a o povinnosti zaplatit soudní poplatek pak v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, písm. a) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění účinném od 1.9.2011.

Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel včasné odvolání kterým se domáhá zrušení, respektive změny napadeného rozhodnutí tak, že bude zjištěn úpadek dlužníka. V důvodech rozhodnutí navrhovatel uvedl, že pracovní smlouva dle příslušných ustanovení zákoníku práce musí být uzavřena písemně; není-li však písemná forma pracovní smlouvy dodržena, zaměstnavatel porušil své povinnosti ze zákoníku práce, avšak tato skutečnost nemá dopady na vznik pracovního poměru se zaměstnancem. Taktéž pokud dodatek pracovní smlouvy nebyl uzavřen oběma jednateli, není to důvodem ke zpochybnění pracovního poměru. Z dalších důkazů, a to z výplatní listiny, výkazu docházky, z výpovědi pracovního poměru a z okamžitého zrušení pracovního poměru bylo prokázáno, že pracovní poměr byl mezi dlužníkem a navrhovatelem založen. Dle navrhovatele ani samotným dlužníkem nebyl zpochybňován pracovní poměr a ani výkon funkce ekonomického ředitele. Tvrdí, že vnitřní personální a kompetenční struktura u dlužníka byla vymezena tak, že výkon funkce ekonomického ředitele byl oddělen od funkce prokuristy společnosti. Poukazuje na to, že z jím předložené výplatní listiny za měsíc říjen až prosinec 2011 a z prohlášení zaměstnanců dlužníka ze dne 27.3.2012 bylo nepochybně prokázáno, že v měsíci říjnu 2011 odpracoval minimálně čtyři dny, a to od 1.10. do 6.10.2011, což odráželo 28 hodin a činilo ze mzdy částku 5.715 Kč. Je tedy nepochybné, že je v řízení aktivně legitimován, má splatnou pohledávku za dlužníkem v minimální výši 5.715 Kč, přičemž splatnost této pohledávky nastala dne 15.11.2011. Tvrdí, že dlužník je v úpadku, protože má peněžité závazky po 30 denní lhůtě splatnosti vůči věřiteli ADAPO Brno spol. s r.o. a dalšímu věřiteli.

Dlužník ve vztahu k podanému odvolání navrhovatele navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného s tím, že pohledávka insolvenčního navrhovatele nebyla osvědčena a tudíž insolvenční navrhovatel není ve věci aktivně legitimován.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání insolvenčního navrhovatele důvodné není.

V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno k návrhu insolvenčního navrhovatele, který tvrdil, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.5.1993 a dodatku k této smlouvě z 30.4.1994 pracoval u dlužníka jako svého zaměstnavatele od 1.6.1993 na pozici ekonomického ředitele společnosti, základní měsíční hrubá mzda mu byla stanovena naposledy platovým výměrem ze dne 10.3.2011. Splatnost mzdy stanovil zaměstnavatel na den 15. každého kalendářního měsíce, a takto mu byla vyplácena mzda až do září 2011. Výpovědí ze dne 18.11.2011 byl s ním pracovní poměr ukončen k 31.1.2012. Doporučeným dopisem ze dne 27.12.2011 dlužníkovi oznámil, že výpovědní důvody nejsou pravdivé a trvá na dalším pokračování svého pracovního poměru. Současně podal žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru a žalobu o náhradu mzdy. Zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu za období říjen 2011, splatnou 15.11.2011 ve výši 22.640 Kč, za listopad 2011, splatnou dne 15.12.2011 ve výši 22.640 Kč a prosinec 2011, splatnou 15.1.2012 ve výši 22.640 Kč, přičemž mu dlužník také neumožnil čerpat řádnou dovolenou za rok 2011 a dočerpat starou dovolenou za předchozí roky; z titulu nečerpané dovolené v rozsahu 50 pracovních dnů má vůči dlužníku nárok na peněžitou náhradu ve výši 64.813 Kč. V insolvenčním návrhu navrhovatel označil další věřitele dlužníka, uvedl, že má za to, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto své závazky není schopen plnit. V doplnění insolvenčního návrhu pak navrhovatel uvedl, že při vyúčtování mezd za měsíc říjen 2011 zpracovala pracovnice dlužníka paní Buriánová docházku za měsíc říjen 2011, ve které vykázala jeho skutečnou docházku. Dne 22.11.2011 pak kontaktoval paní Vašíčkovou, která mu poskytla e-mailovou zprávu Ing. Řeřuchy, ve které jí 18.10.2011 sděluje, aby ho odhlásila ze zdravotního pojištění a dostal neúplný mzdový list, ve kterém je vykázáno, že pracoval v říjnu 2011 celkem čtyři dny. Dne 21.12.2011 obdržel od dlužníka sdělení, ve kterém sám uvedl, že za měsíc říjen 2011 mu náleží mzda 3.064 Kč.

Dlužník vůči insolvenčnímu návrhu uvedl, že návrh je zcela neoprávněný, nepodložený a šikanózní, učiněný s jasnou a cílenou snahou poškodit společnost. Tvrdí, že navrhovatel byl prokuristou společnosti v době od 2.12.2002 do 6.10.2011, kdy ho valná hromada odvolala z funkce prokuristy. V pracovním poměru navrhovatel opakovaně porušoval pracovní kázeň, má neomluvenou absenci, nepředložil i přes opakované výzvy rozhodnutí o přiznání a vyměření invalidního důchodu, a ani se nepodrobil závodní preventivní péči, má neomluvenou absenci v práci a jeho pracovní angažovanost je nicotná, na což byl několikrát upozorňován. Tvrdí, že v říjnu, listopadu a prosinci 2011 vůbec pro jejich společnost nepracoval a pokud se v některých dnech dostavil výjimečně do práce, tak se zdržel pouze krátkou dobu, vyřídil si své osobní aktivity a ještě vyvolal konflikt nebo něco z kanceláře odnesl, poničil apod. Tvrdí, že 5.12.2011 odcizil z kanceláří majetek jak společnosti, tak i jejich zaměstnanců, téhož dne bezdůvodně hrubě, slovně a fyzicky napadl zaměstnankyni dlužníka a také jednatele společnosti, v důsledku čehož musela zasahovat Policie ČR. V dalších dnech pak odcizil z kanceláří společnosti některé další movité věci. I přes sabotážní jednání navrhovatele nemá společnost dlužníka peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a běžné závazky plní průběžně ve lhůtách splatnosti.

Podle ustanovení § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Doložením splatné pohledávky věřitel prokazuje ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh-aktivní legitimaci a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, protože zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění potřebných k osvědčení úpadku dlužníka. Za doloženou lze mít takovou splatnou pohledávku, o které není z věřitelem předložených listin jakýchkoliv pochyb.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že insolvenční navrhovatel své tvrzené pohledávky vůči dlužníku z titulu nevyplacených mezd a nevyčerpaného nároku na dovolenou, předloženými a provedenými listinnými důkazy, tj. dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 30.4.1994, neúplným mzdovým listem za leden až říjen 2011, výplatními listy, platovým výměrem ze dne 22.3.2011 a výkazem docházky za měsíc říjen 2011, nedoložil.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by bylo nezbytné nejdříve vyjasnit otázku, co bylo předmětem výkonu práce navrhovatele jako ekonomického ředitele s ohledem na to, že insolvenční navrhovatel byl od 30.9.1993 do 2.12.2002 jednatelem společnosti dlužníka a od 2.12.2002 pak působil ve funkci prokuristy společnosti dlužníka, tak, jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka. Nutno zdůraznit, že podle ustálené judikatury soudů (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6Cdo 108/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995 pod pořadovým číslem 13) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, protože funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, písm. a) zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce (ve znění účinném do 31.12.2006) a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy. Protože náplní pracovněprávního vztahu nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu, není v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu) přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které náleží k působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným (obdobný závěr platí též pro výkon činnosti prokuristy-srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2003, sp. zn. 21Cdo 1269/2003, který je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR).

Z uvedeného plyne, že pokud by skutečně náplní funkce ekonomického ředitele (kterou měl insolvenční navrhovatel u dlužníka vykonávat) byl táž činnost, kterou insolvenční navrhovatel vykonával (měl vykonávat) u společnosti dlužníka jako jednatel, popřípadě prokurista, pak by musel být správně učiněn závěr, že u této společnosti nebyl platně založen pracovní poměr, a tedy že insolvenční navrhovatel nemůže mít vůči této společnosti nárok na mzdu nebo jinou odměnu za práci, včetně nároku na zaplacení nevyčerpané dovolené. V této souvislosti nelze přisvědčit odvolací námitce navrhovatele, že dlužník pracovní poměr nezpochybňoval a také ani nezpochybňoval jeho výkon funkce ekonomického ředitele. Námitku nepřípustného souběhu funkce jednatele a ekonomického ředitele vznesl dlužník u jednání insolvenčního soudu, tak, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání; nelze proto vycházet ze shodných tvrzení účastníků o existenci pracovního poměru navrhovatele u dlužníka. Z listin předložených navrhovatelem v tomto insolvenčním řízení nevyplývá, co bylo předmětem náplně funkce ekonomického ředitele, když ostatně nebyla předložena ani samotná pracovní smlouva; byl předložen toliko dodatek k této pracovní smlouvě ze dne 30.4.1994, který, jak správně uvedl soud prvního stupně, nebyl navíc ani podepsán dvěma jednateli dlužníka v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Ke zjištění toho, co bylo obsahem výkonu práce navrhovatele u dlužníka a k závěru, zda došlo k uzavření platného pracovního poměru, by bylo třeba vést dokazování, a to zcela určitě výslechem jak navrhovatele, tak také statutárních orgánů dlužníka, popřípadě i dalších zaměstnanců dlužníka. V případě kladného závěru o existenci pracovního poměru, pak stejnými důkazními prostředky, by bylo třeba vést dokazování k tomu, zda navrhovatel v období října až prosince 2011 svou práci u dlužníka skutečně vykonával, zda docházel do zaměstnání a plnil další povinnosti a zda mu tedy vznikl nárok na mzdu a náhradu za dovolenou, protože tvrzení účastníků ohledně těchto skutečností jsou naprosto rozporná. K námitce odvolatele, že sám dlužník připustil, že v měsíci říjnu 2011 odpracoval nějaké dny a tudíž mu v minimální výši nárok na vyplacenou dovolenou vznikl, nutno uvést, že i v tomto případě by bylo třeba provádět dokazování, protože dle tvrzení dlužníka u odvolacího jednání, tato částka byla navrhovateli již zaplacena, a to na rozdíl od tvrzení navrhovatele, který tuto skutečnost popřel.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že k osvědčení pohledávek insolvenčního navrhovatele by bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování, které přesahuje rámec insolvenčního řízení. Insolvenční soud skutečně není povolán k tomu, aby vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníku. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 29.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011 na toto téma uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věty první IZ) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním a podobně) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před tomu povoleným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním návrhu.

V důsledku závěru o tom, že k prokázání existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele by bylo třeba provádět další obsáhlé dokazování, k čemuž není povolán insolvenční soud, pak soud prvního stupně také správně uzavřel, že při nedoložení pohledávek navrhujícím věřitelem, není důvod dále zkoumat dlužníkův úpadek, a proto nijak nepochybil, jestliže se již dále nezabýval tím, zda dlužník má více věřitelů, které insolvenční navrhovatel označil v podaném insolvenčním návrhu.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. včetně věcně správného výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Insolvenční navrhovatel nebyl v odvolacím řízení úspěšný, je proto povinen zaplatit procesně úspěšnému dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dlužník je zastoupen advokátkou, přísluší mu proto ve smyslu vyhl. č. 484/2000 Sb., § 8, odměna za právní zastoupení ve výši 10.000 Kč, dále 2 x režijní paušál á 300 Kč za dva úkony právní služby, to je za vyjádření k podanému odvolání a účast u odvolacího jednání (ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále náhrada za ztrátu času, a to celkem za 4 půlhodiny á 100 Kč v celkové výši 400 Kč (ustanovení § 14 odst. 1, písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.) a dále cestovné k jednání odvolacího soudu; cesta byla konána osobním automobilem Ford Grand C-Max reg. značka 6B 99469, z Ivančic do Olomouce a zpět ujeto celkem 212 km, průměrná spotřeba pohonných hmot dle technického průkazu 7,17 litrů na 100 km, cena pohonných hmot účtována dle vyhl. č. 429/2011 Sb., to je 34,90 Kč u benzinu Natural 95. Celkem cestovné představuje částku 1.315 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka dlužníka je plátkyní daně z přidané hodnoty, což osvědčila příslušnou registrací, přísluší též k účelně vynaloženým nákladům řízení 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.463 Kč (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem účelně vynaložené náklady dlužníka v odvolacím řízení představují částku 14.778 Kč, kterou je povinen zaplatit insolvenční navrhovatel dlužníku ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka (ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode zvláštního doručení usnesení.

Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 23. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu