3 VSOL 547/2015-A-9
KSBR 44 INS 10552/2015 3 VSOL 547/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Šošůvce 187, Sloup v Moravském Krasu, PSČ: 679 13, identifikační číslo osoby: 72440635, o insolvenčním návrhu dlužníka, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.4.2015, č.j. KSBR 44 INS 10552/2015-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15. V důvodech rozhodnutí uvedl, že z výpisu z živnostenského rejstříku zjistil, že dlužník od 26.2.2002 podnikání v oboru pokrývačství, tesařství. Ve svém návrhu výslovně uvedl, že jeho nezajištěné závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Blansko ve výši 83.820 Kč a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 25.225 Kč vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Ve svém návrhu však netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ. Po novelizaci insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 není při posuzování, zda závazky z podnikání brání oddlužení, rozhodující jejich výše či doba vzniku, ale pouze souhlas či nesouhlas věřitelů, vůči kterým dlužník tyto závazky má. Souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník závazky z podnikání s oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ ke svému insolvenčnímu návrhu dlužník v projednávané věci nepředložil a ani netvrdil, že takový souhlas mu byl tímto věřitelem dán. Uvedl pouze, že věřitele, vůči kterým má závazky z podnikání, požádal o vyslovení souhlasu s řešením úpadku oddlužením, avšak tito dosud neodpověděli. Podle soudu prvního stupně neprokázal svoji aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs a pro krytí nákladů konkursu je třeba zajistit již v této fázi řízení finanční prostředky ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. S ohledem na okolnosti věci, kdy úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem, a do zpeněžení majetkové podstaty (dlužník uvádí, že vlastní drobný movitý majetek) by insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce do zpeněžení tohoto majetku. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky, proto je na místě uložit zálohu ve výši 50.000 Kč, když nutno vycházet z toho, že v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně. Poukazuje na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v usnesení ze dne 15.5.2014, sen. zn. 2 VSPH 960/2014 konstatoval, že podle právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně účinném od 1.1.2014 již dluhy z podnikání oddlužení obecně nebrání. V dalším rozhodnutí Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18.7.2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014 zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 insolvenčního zákona procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 podstatných změn. Otázkou, zda je insolvenční soud oprávněn neschválit dlužníkovi oddlužení a na jeho majetek prohlásit konkurs s odůvodněním, že dlužník má i dluhy z podnikání i za situace, kdy věřitelé na schůzi věřitelů nevyslovili s řešením úpadku dlužníka nesouhlas ve smyslu ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4.4.2014, sen. zn. 4 VSPH 531/2014, ve kterém dospěl mimo jiné k závěru, že otázka, zda dlužníku lze s ohledem na existenci jeho dluhů z podnikání poskytnout výhody spojené s možností jeho oddlužení, bude zpravidla v konečném důsledku záviset na rozhodnutí dlužníkových věřitelů, kteří mohou svůj názor projevit jak v souvislosti s podáním návrhu na povolení oddlužení nebo při projednávání způsobu oddlužení dlužníka za tím účelem svolané schůzi věřitelů dlužníka. Odvolací soud uzavřel, že neuplatněním nesouhlasu do skončení schůze věřitelů nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhů dlužníka z podnikání. Úvaha insolvenčního soudu o tom, že dlužník, který má nezajištěné závazky z podnikání a který nedoložil písemný souhlas věřitelů se způsobem řešení těchto závazků oddlužením, je osobou, která není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, se jeví jako zcela předčasná. Domnívá se, že jeho insolvenční návrh je způsobilý k projednání a je možno na jeho podkladě rozhodnout o úpadku a současně povolit oddlužení. Poukazuje na to, že je evidentní, že nedisponuje žádným majetkem, který by bylo možno zpeněžit v konkursu, neboť má pouze majetek nepatrné hodnoty. Za takového stavu se jeví jako bezúčelné řešit úpadek nejprve konkursem, který bude za několik týdnů, případně měsíců zrušen pro nedostatek majetku, a následně pak podávat nový návrh na povolení oddlužení, kdy pak již nebude nutné souhlasy věřitelů závazků z podnikání předkládat. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení mu nebude uložena.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém dlužník uvedl, že podnikatelskou činnost již dlouhodobě nevykonává, nemá žádné zaměstnance, má však 2 závazky z podnikání. Prohlásil, že aktivně komunikoval s věřiteli závazků z podnikání a žádal je o vyslovení souhlasu s oddlužením, do dne podání návrhu mu však nebylo odpovězeno. V návrhu dlužník konkrétně označil 3 své věřitele, uvedl druh závazků, výši závazků, splatnost závazků, přičemž u 2 ze 3 závazků, a to závazků vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Blansku a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj uvedl, že se jedná o závazky z podnikání. Celková výše závazků je 307.980 Kč, závazky jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a dle dlužníka nejsou z jeho strany hrazeny, jeho závazek vůči společnosti HOME CREDIT a.s. je předmětem výkonu rozhodnutí.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ust. § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z podaného insolvenčního návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zák.č. 294/2013 Sb. změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), které však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn.

29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009 se po 1.1.2014 již neuplatní.

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ nebrání. Dlužník uvedl, že všechny jeho závazky jsou nezajištěné, nelze proto dovodit, že jeho dva dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, protože jde o pohledávky zajištěných věřitelů (ust. § 389 odst. 2, písm. c/ IZ). Dlužník pak dále ani netvrdí, že by se ve smyslu ust. § 389 odst. 2, písm. b) IZ jednalo o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d) IZ a rovněž tak netvrdí, že věřitelé, vůči kterým má dluhy z podnikání, souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Přitom v otázce souhlasu není třeba, aby spolu s návrhem dlužník předkládal písemný souhlas věřitele s oddlužením podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ, je však třeba, aby dlužník alespoň tvrdil, že souhlas tohoto věřitele má, třeba i v ústní formě.

V přezkoumávané věci dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tak, jak správně uzavřel soud prvního stupně, netvrdil vůbec žádné rozhodné skutečnosti ve vztahu ke svým dvěma podnikatelským závazkům, nelze proto uzavřít, že dluhy dlužníka, které vznikly z jeho podnikání, nebrání jeho řešení úpadku ve formě oddlužení. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli v tom, že je na místě postup podle ust. § 397 odst. 1 IZ, to je oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, kdy dlužník již v podaném návrhu netvrdí žádné významné skutečnosti z hlediska existence svých dluhů z podnikání, není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a jeho návrh na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou podle ust. § 390 odst. 3 IZ. Jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je pak konkurs. Protože dlužník nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, jeho majetkem je pouze drobný movitý majetek, je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, když účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha by sloužila též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo majetek dlužníka zpeněžit v dostatečném rozsahu tak, aby z výtěžku zpeněžení mohla být odměna a hotové výdaje insolvenčního správce zaplaceny.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v dané věci je na místě uložit zaplatit zálohu v maximální možné výši, protože podle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce činí minimální odměna v případě prohlášení konkursu 45.000 Kč, přičemž je nutno dále počítat s tím, že insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy vládního návrhu insolvenčního zákona, a to části týkající se § 38 odst. 2 nároky insolvenčního správce hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrná zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat ust. § 108 IZ.

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 24. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu