3 VSOL 540/2016-A-11
KSBR 52 INS 5508/2016 3 VSOL 540/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužnice Aleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Kuřim, Jungmannova 968/75, PSČ 664 34, adresa pro doručování: Brno, Staňkova 8C, Studio-Katt, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 52 INS 5508/2016-A-6 ze dne 11.3.2016,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dlužnice nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení podle ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), neboť v návrhu uvedla, že má vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Česká správa sociálního zabezpečení závazky pocházející z podnikání, přičemž věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sdělil, že nesouhlasí s tím, aby úpadek dlužnice byl řešen formou oddlužení. Dlužnice tak není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Dlužnice vlastní pouze běžné věci osobní potřeby v odhadované isir.justi ce.cz hodnotě 5.000 Kč, a proto soud podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesené podala dlužnice odvolání. Uvedla, že částka stanovená rozhodnutím soudu prvního stupně je pro ni nepřijatelná, neboť nedisponuje žádnými finančními prostředky. Poukázala na to, že i závazky z podnikání chtěla řešit v oddlužení splátkovým kalendářem, když všechny její dluhy nevznikly z podnikání. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 8.3.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že má 10 nezajištěných věřitelů, vůči nimž má 11 závazků v celkové výši 433.943 Kč, z toho 2 závazky jsou závazky z jejího bývalého podnikání. V návrhu blíže označila věřitele a jejich pohledávky, včetně data jejich splatnosti (v letech 2007, 2011, 2014 a 2015), jako závazky z podnikání uvedla závazky vůči věřitelům Česká správa sociálního zabezpečení a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. K návrhu dlužnice připojila seznam závazků, ve kterém uvedla tytéž závazky jako v návrhu, dále seznam majetku, ve kterém uvedla toliko běžné věci osobní potřeby v odhadované hodnotě 5.000 Kč. Současně k návrhu doložila sdělení věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ze dne 7.1.2016 označené jako Nesouhlas s oddlužením , ve kterém tento věřitel uvedl, že ke dni 4.1.2016 jeho pohledávky za dlužnicí činí 169.257 Kč a ohledně její žádosti o oddlužení nevyslovuje souhlas.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů (nejméně dva) a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce.

Podle § 389 IZ, návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována z a podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že dlužnice má vůči 2 věřitelům závazky z podnikání, přičemž jeden z těchto věřitelů výslovně uvedl, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením. Za tohoto stavu soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že dlužnice není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 odst. odst. 2 písm. a/ IZ), a proto lze očekávat odmítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na její majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně proto správně uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužnice nedisponuje pohotovými peněžními prostředky a nemá ani žádný jiný hodnotný majetek. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužnice či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, když při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu