3 VSOL 540/2015-A-15
KSOL 16 INS 20285/2014 3 VSOL 540/2015-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Soni anonymizovano , anonymizovano , bytem v Olomouci-Hodolanech, Sladkovského 1200/1d, identifikační číslo: 74386671, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 2.4.2015, č.j. KSOL 16 INS 20285/2014-A-10,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužnici se neuklád á povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Ostravě uvedený ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně veden názorem Vrchního soudu v Olomouci vysloveného například v usnesení ze dne 24.10.2014, sen. zn. 2 VSOL 855/2014, podle kterého návrh na povolení oddlužení může podat i fyzická osoba-podnikatel, která nemá dluhy z podnikání, ledaže se jedná o dluhy vymezené v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, uložil dlužnici, nechť sdělí, zda její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, a výslovně je označí v nově předloženém seznamu závazků a současně doloží ve lhůtě 7 kalendářních dnů od doručení písemného vyhotovení souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jejím podnikáním. Na výzvu soudu dlužnice reagovala podáním, jehož součástí byl nový seznam závazků, z něhož vyplynulo, že závazek vůči nezajištěnému věřiteli INTERIMEX CZ a.s. a vůči nezajištěnému věřiteli Ludmile Sauerové vznikl v souvislosti s podnikatelskou činností dlužnice. Podáním doručeným soudu 12.3.2015 dlužnice doplnila návrh na povolení oddlužení, v němž mimo jiné uvedla, že čestně prohlašuje, že věřitelé závazků majících původ ve výkonu její podnikatelské činnosti souhlasí s řešením úpadku oddlužením , neboť jí není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jejího úpadku nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních; souhlasy věřitelů tedy soudu předloženy nebyly. Soud uzavřel, že úpadek dlužnice nelze řešit oddlužením, poněvadž návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což by vedlo k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek. Pokud dlužnice bude trvat na svém návrhu i za cenu prohlášení konkursu, pak bude nezbytné zaplatit zálohu, která umožní při prohlášení konkursu zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém uvedla, že ve svém podání soudu sdělila, že věřitelé pohledávek majících původ ve výkonu její podnikatelské činnosti souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením, protože jí není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jejího úpadku oddlužením nesouhlas. Tvrdí, že pokud by některý z věřitelů s řešením jejího úpadku nesouhlasil, jistě by takovou informaci vyjádřil právě buď při předmětných osobních či telefonických jednáních, popřípadě v rámci korespondenčního styku nebo sdělením adresovaným přímo insolvenčnímu soudu. Poukazuje na to, že na uvedené soud nebral zřetel a pouze konstatoval, že souhlasy věřitelů nebyly předloženy, a učinil závěr o tom, že z toho důvodu nelze řešit její úpadek oddlužením, a to i přesto, že soudu sdělila své přesvědčení o tom, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Podle jejího názoru soud věc nesprávně právně posoudil, protože podle platné úpravy od 1.1.2014 již dluhy z podnikání nebrání oddlužení, přičemž zákonodárce ponechává na věřitelích pohledávek, které pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, aby svým případným hlasováním na schůzi věřitelů definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením tak, jak je uváděno v aktuální rozhodovací praxi soudů vyšší instance, například v usnesení Vrchního soudu v Praze, sen. zn. 2 VSPH 961/2014 ze dne 15.5.2014. Je přesvědčena, že soud prvního stupně měl v jejím případě procesně postupovat v souladu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, čili insolvenční řízení vést tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Argumentuje tím, že soud prvního stupně poukazuje na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci, nicméně z jeho závěrů nevychází, protože tvrdila skutečnosti, na základě kterých lze usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jejího úpadku oddlužením, neboť tvrdila, že souhlasy věřitelů má. Má za to, že právní názor odvolacího soudu výslovně nestanovuje povinnost k doložení výslovného souhlasu věřitele pohledávky pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka. Podle jejího názoru bylo tedy namístě, aby bylo postupováno podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, to je, aby bylo rozhodnuto o zjištění jejího úpadku a povolení oddlužení, protože podmínky pro povolení oddlužení splňuje. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení jí uložena nebude.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Dlužnice se domáhá řešení svého úpadku oddlužením s odůvodněním, že s ohledem na výši svých nezajištěných závazků a výši svého příjmu z pracovního poměru je schopna v průběhu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojit své věřitele minimálně v rozsahu 30 % výše jejich pohledávek. Popisuje, za jakých okolností se dostala do stavu úpadku, a tvrdí, že má celkem čtyři věřitele, u kterých má čtyři nezajištěné peněžité závazky ve výši cca 317.116,74 Kč. Všechny závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nejsou z její strany plněny po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Své závazky dlužnice popsala v bodech 17 až 19 insolvenčního návrhu, kdy řádně označila věřitele, uvedla výši závazků a uvedla datum splatnosti jednotlivých závazků. Usnesením ze dne 12.11.2014 pod č.j. KSOL 16 INS 20285/2014-A-6 soud uložil dlužnici, aby ve stanovené lhůtě sdělila, zda její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti nebo vznikly v souvislosti s ní, a pokud takové závazky pochází z podnikatelské činnosti, tyto závazky výslovně označí v nově předloženém seznamu závazků a v souladu s ustanovením § 389 odst. 2, písm. a) IZ doloží souhlasy věřitelů, jejichž nezajištěné pohledávky vznikly v souvislosti s jejím podnikáním, s řešením jejího úpadku formou oddlužení. Na výzvu soudu reagovala dlužnice, kdy předložila nový seznam závazků a mezi svými čtyřmi nezajištěnými závazky označila dva závazky pocházející z podnikatelské činnosti, jedná se o závazek vůči společnosti INTERIMEX CZ a.s. ve výši 144.405,96 Kč a závazek vůči Ludmile Sauerové, Ing. Lence Serafinové a Ing. Čestmíru Serafinovi ve výši 88.574,73 Kč. V doplnění a upřesnění návrhu na povolení oddlužení ze dne 11.3.2015 pak dlužnice uvedla, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, protože věřitelé, vůči kterým má dluhy mající původ v její podnikatelské činnosti, souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením, neboť jí není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jejího úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních, která doposud mezi nimi proběhla, a ani v rámci jejich korespondenčního styku. Poté rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným usnesením s odůvodněním, jak výše uvedeno.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu, jakož i připojeném seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že dlužnice nepředložila soudu souhlasy věřitelů, vůči kterým má dluhy pocházející z její podnikatelské činnosti, bude její návrh na povolení oddlužení odmítnut, protože dlužnice není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a IZ) nebrání.

Soud prvního stupně sice v důvodech svého rozhodnutí na rozhodovací praxi vrchního soudu poukazuje, vyvozuje však nesprávné právní závěry. Dlužnice v podaném insolvenčním návrhu ohledně svých podnikatelských závazků neuvedla ničeho. Teprve na výzvu insolvenčního soudu předložila nový seznam závazků a v tomto seznamu závazků uvedla, že dva z jejích závazků, a to vůči věřitelům INTERIMEX CZ a.s. a Ludmile Sauerové, jsou závazky pocházející z její podnikatelské činnosti, přičemž v doplnění insolvenčního návrhu pak uvedla čestně prohlásila , že věřitele pohledávek mající původ ve výkonu její podnikatelské činnosti souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením. Dlužnice tedy splnila svou povinnost tvrzení, když v doplnění insolvenčního návrhu tvrdí takové skutečnosti, na základě kterých lze usuzovat na to, že dluhy z jejího podnikání nebrání řešení jejího úpadku oddlužením, protože tvrdí, že věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí. Není třeba, aby tento souhlas věřitelů byl také písemně dokládán, nebylo tedy ani důvodu, aby insolvenční soud ukládal dlužnici, aby souhlasy věřitelů doložila, neboť takový požadavek z ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nevyplývá.

Podle předběžného závěru odvolacího soudu dlužnice s ohledem na výši svých nezajištěných závazků a výši svého čistého příjmu z pracovního poměru by byla schopna v průběhu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojit své věřitele minimálně v rozsahu 30 % výše jejich pohledávek. Je proto namístě postupovat podle ustanovení § 108 odst. 1, věty třetí IZ, tj. dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládat, jelikož o jejím insolvenčním návrhu lze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužnici se záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 21. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu