3 VSOL 52/2014-A-14
KSBR 30 INS 34848/2013 3 VSOL 52/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužnice Ing. Magdy anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní 15, 696 21 Josefov, zastoupené obecným zmocněncem Jakubem anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní 15, 696 21 Josefov, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.2013, č.j. KSBR 30 INS 34848/2013-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Podle soudu prvního stupně lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužnice svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, její návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a současně rozhodnuto o způsobu řešení jejího úpadku konkursem (§ 395, § 396 insolvenčního zákona). Jak soud prvního stupně zjistil, dlužnice k insolvenčnímu návrhu doložila potvrzení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27.5.2013, ze kterého vyplynulo,

že na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č.j. 3 T 122/2011-105 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 8 To 128/2012-123 byla dlužnice odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, neboť dlužnice spáchala trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1/3 písm. b) trestního zákona a dne 9.5.2013 nastoupila do výkonu trestu. Proto soud podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, která by měla postačovat na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení v případě, že by bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice konkursem.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítala, že částka uložené zálohy na náklady insolvenčního řízení je pro ni velmi vysoká, neboť zálohu má rovněž uhradit i manžel dlužnice v řízení o jeho insolvenčním návrhu, které je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 28027/2013, a zaplacení 100.000 Kč najednou je nad možnosti dlužnice a jejího manžela. Dlužnice a její manžel požádali o společné projednání svých návrhů a společné řešení úpadku s jedním správcem . Proto dlužnice navrhla snížení uložené zálohy a povolení jejího splácení formou mimořádného splátkového kalendáře .

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a předpisů (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Zjištění uvedená v odůvodnění napadeného usnesení o pravomocném odsouzení dlužnice jsou správná, odpovídají obsahu spisu a odvolací soud na ně odkazuje. Dále z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice v insolvenčním návrhu tvrdila, že její zajištěné a nezajištěné závazky činí cca 2.600.000 Kč, mezi svými závazky uvedla i závazek vůči věřiteli PROFI-CZ, se sídlem Plovární 1, Plzeň, IČ 26347881, ve výši 270.000 Kč, který je předmětem exekuce již od roku 2010 a závazek vůči věřiteli SMART Capital, se sídlem Hněvotínská ulice 241/52, Olomouc, IČ 26865297, ve výši 21.825 Kč, který je předmětem exekuce již od roku 2011. Dále uvedla, že jejím a manželovým majetkem jsou nemovitosti (označený dům, byt a garáž) v odhadované hodnotě cca 3.485.000 Kč a 49 movitých věcí, představujících vybavení domácnosti a domácí zahradní stroje, v odhadované ceně do 100.000 Kč.

Dlužnice v návrhu sdělila, že byla odsouzena za pravomocný trestný čin majetkové povahy, přičemž po výkonu trestu se bude snažit o získání pracovního poměru v co nejkratší době.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že a) jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 395 odst. 3 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Odvolací soud předně uvádí, že insolvenční návrh dlužnice obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o jejím úpadku pro platební neschopnost dle § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b) IZ.

Z citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že jedním z důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení je dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ důvodný předpoklad, že dlužník svým návrhem sleduje nepoctivý záměr. Toto ustanovení insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním přepisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního

řízení (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011 sen. zn. 29 NSČR 14/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2012).

V ustanovení § 395 odst. 3 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013 vymezil zákonodárce dvě situace, kdy lze na existenci dlužníkova nepoctivého záměru usuzovat. Okolnosti uvedené v tomto ustanovení jsou demonstrativním výčtem případů, kterým dal zákonodárce rozhodovací praxi vodítko pro výklad ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Zároveň pak z ustanovení § 395 odst. 3 IZ vyplývá, že nastala-li některá ze zde uvedených skutečností, lze nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na oddlužení předpokládat, přitom pro závěr o existenci nepoctivého záměru dlužníka postačí zjištění (především z rejstříku trestů), že v rozhodné době došlo k pravomocnému odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, aniž by soud musel zkoumat další okolnosti případu. Jak uvedl Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 18.12.2008, č. j. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2007-A-14 (jehož závěry lze aplikovat i na výklad § 395 IZ ve znění účinném po 1.1.2014), ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Dlužník však musí tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná (spočívajících např. v tom, že dlužník beze zbytku uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku).

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při úvaze, zda dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení sledovala poctivý záměr, vycházel pouze ze zjištění učiněného z potvrzení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27.5.2013 o pravomocném odsouzení dlužnice pro trestný čin podvodu, kterým byla způsobena značná škoda nebo jiný zvlášť závažný následek (§ 205 odst. 1, odst. 3 písm. b/ trestního zákona), a v situaci, kdy dlužnice netvrdila nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že i přes pravomocné odsouzení se v jejím případě o nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení nejedná, jen na jeho základě dovodil nepoctivý záměr dlužnice. Proto odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že v této věci jsou dány důvody pro zamítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ a jediným možným způsobem řešení případného úpadku dlužnice je konkurs (§ 396 IZ).

Dlužnice vlastní dle seznamu majetku nemovitý majetek a movité věci, pohotové finanční prostředky však v majetku nemá. Proto nelze prostředky ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení, které obvykle vznikají bezprostředně po zjištění úpadku zejména v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce, zajistit jinak než zálohou. Přitom vzhledem ke struktuře majetku dlužnice, který zahrnuje i několik nemovitostí, lze předpokládat vznik nákladů v době do zpeněžení alespoň části majetku v majetkové podstatě dlužnice. Prostředky zálohy budou sloužit i jako záruka ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, spočívajících zejména v odměně a hotových výdajích insolvenčního správce. Odměna insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem, v němž je zpeněžován majetek podstaty, činí minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Námitka dlužnice spočívající v tom, že insolvenční návrh podal i její manžel a že přes společný majetek dlužnice a jejího manžela budou hradit jen na zálohách na náklady insolvenčních řízení 100.000 Kč není důvodná, protože tuto částku je třeba vztáhnout k zálohám na náklady dvou insolvenčních řízení a v každém z nich je třeba předpokládat vznik nákladů. Společné projednání insolvenčních návrhů dlužnice a jejího manžela bylo vyloučeno i dle úpravy insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013, protože případný úpadek dlužnice není řešitelný oddlužením. Žádost dlužnice, aby zálohu na náklady insolvenčního řízení platila ve splátkách, nelze akceptovat nejen proto, že to neumožňuje zákon, ale i s ohledem na účel, pro který je zaplacení zálohy vyžadováno (především poskytnutí pohotových finančních prostředků ke krytí počátečních nákladů insolvenčního správce) a pro který je nezbytné, aby celá požadovaná záloha byla poskytnuta ještě před rozhodnutím o insolvenčním návrhu dlužnice

Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil dle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. února 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu