3 VSOL 519/2012-A-11
KSBR 32 INS 8844/2012 3 VSOL 519/2012-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Věry anonymizovano , anonymizovano , bytem Koněšín, Třesov 28, PSČ 675 02, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2012 č.j. KSBR 32 INS 8844/2012-A-5

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužnici se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč n e u k l á d á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužnici, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uzavřel, že považuje složení zálohy ve výši 50.000 Kč za nezbytné. V této souvislosti uvedl, že s ohledem na řádně doloženou výši čistých měsíčních zabavitelných příjmů (dvě třetiny příjmu ze závislé činnosti ve výši 12.363 Kč a ze starobního důchodu ve výši 13.697 Kč po odečtení nezabavitelné částky ve výši 7.302 Kč) a celkový rozsah nezajištěných závazků (1.704.782,33 Kč) by v případě schválení oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé hodnotu plnění přesahující 69 % jejich pohledávek. Vzhledem k tomu, že dlužnice je však od 19.2.2008 dosud vedena v rejstříku ekonomických subjektů jako osoba podnikající podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), ve znění pozdějších předpisů, jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel pod. reg. č. 070351PPZ, a tuto svoji činnost vykonává pro zprostředkovatele FL Consult s.r.o. a Pentia Consulting, s.r.o., je osobou, které není podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ umožněno řešení úpadku formou oddlužení. Dále se soud prvního stupně zabýval požadavkem dlužnice na spojení insolvenčního řízení dlužnice s insolvenčním řízením jejího manžela podle ustanovení § 112 o.s.ř., a dovodil, že vzhledem ke skutečnosti, že každý jeden z manželů má rozdílné závazky, nehodí se tato řízení ke spojení. Konstatoval, že ač závazky manželů spadají do jejich společného jmění, k plnění jednotlivých závazků se ne vždy zavázali oba manželé současně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však nemůže být vymoženo splnění závazku sjednaného jen jedním z manželů, náležejícího do společného jmění manželů, po druhém z těchto manželů. Jinak řečeno, nemůže být postižen majetek ve výhradním vlastnictví jednoho manžela k uspokojení závazku spadajícího do společného jmění manželů sjednaného však pouze druhým manželem. V případě, že by bylo navrhované oddlužení řešeno plněním splátkového kalendáře, znamenalo by to, že příjem dlužnice bude postihován výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy podle ustanovení § 276 a násl. o.s.ř. Do společného jmění manželů přitom náleží majetek nabytý jedním z manželů za dobu trvání manželství. Mzdový či platový nárok manžela dlužníka, tedy skutečnost odlišná od samotné mzdy či platu, součástí společného jmění manželů není, je výhradním nárokem oprávněného. Výkonem rozhodnutí pak nelze postihnout mzdu manžela dlužníka ani v případě, že je poukázána na účet manžela dlužníka vedený peněžním ústavem. V případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře za situace, kdy (přestože veškeré závazky dlužníka a jeho manžela spadají do společného jmění manželů) se k jejich plnění či k plnění alespoň některých z nich zavázal pouze druhý manžel, tedy nelze připustit výkon rozhodnutí postihující mzdu manžela dlužníka v rozsahu závazků, k jejichž plnění se tento nezavázal. Postup podle ustanovení § 112 o.s.ř. se tak-podle soudu prvního stupně-stává neúčelným, neboť závazky dlužníka a jeho manžela nelze paušálně posuzovat jako stejnorodý celek a takovýmto způsobem k němu přistupovat i při výkonu rozhodnutí. Podle soudu prvního stupně dalším důvodem, pro který neshledal postup podle ustanovení § 112 o.s.ř. vhodným, je to, že v takovém případě by bylo nutno chápat manžele žádající o spojení řízení jako dlužníka-jedince se všemi důsledky. Závazky by bylo nutno považovat za stejnorodý celek (ke splnění by musel být zavázán dlužník-tedy oba manželé, aby byla zajištěna možnost uplatnění výkonu rozhodnutí vůči dlužníku, tedy oběma manželům, a to přímo, nikoli prostřednictvím právní konstrukce společného jmění a možnost výkonu rozhodnutí z majetkové podstaty chápané v jejím nejširším rozsahu, tedy nikoli pouze z části majetkové podstaty zahrnující společné jmění manželů, ale také z části majetkové podstaty, jež je výhradním majetkem a ve výhradní dispozici každého jednoho z nich, tedy například mzdové/platové nároky). Za situace, kdy by byli manželé považováni pro účely oddlužení za jeden subjekt

(jednoho dlužníka), příjmy manželů by bylo nutno chápat jako příjem jednotlivce a z takového určit právě jednu základní nezabavitelnou částku. Ze zbytku, přesněji řečeno ze dvou třetin zbytku tohoto příjmu by bylo možno poměrně uspokojit věřitele dlužníka alespoň v minimální výši dosahující 30 % jejich nezajištěných pohledávek. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že již na základě zákonných omezení rozsahu výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy jednotlivce je tato konstrukce neudržitelná a v praxi neproveditelná, je nutno na manžele nenazírat jako na dlužníka jednotlivce , ale na každého zvlášť se všemi právy a povinnostmi, tedy je nutno posuzovat úpadek každého jednoho manžela zvlášť. Soud prvního stupně dále dovozoval, že za situace, kdy uspokojení pohledávek věřitelů-přesto, že závazky náleží do společného jmění manželů-lze při oddlužení plněním splátkového kalendáře postupem podle § 282 a násl. o.s.ř. provést jen ze mzdy povinného-tedy dlužníka, který se k plnění zavázal-a mzdový či platový nárok manžela dlužníka tímto postupem postihnout nelze, je jediným možným řešením, jak uspokojit věřitele závazku, který náleží do společného jmění manželů, avšak k jeho plnění se zavázal pouze jeden z manželů, z příjmu manžela druhého, je postup podle hlavy páté o.s.ř., to je prodej movitých věcí a nemovitostí, jinak řečeno zpeněžení majetkové podstaty s omezením vyplývajícím z ustanovení § 322 odst. 2, písm. d). Pokud by soud přistoupil ke spojení insolvenčních řízení manželů, kteří usilují o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, došlo by-podle soudu prvního stupně-též ke kombinaci způsobu řešení úpadku oddlužením, tedy ke kombinaci řešení úpadku plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty, což nelze pro znění ustanovení § 398 odst. 1 IZ uvažovat. Případné úvahy o tom, že manžel dlužníka svým podpisem na návrhu na povolení oddlužení dává souhlas s použitím svých příjmů pro účely dlužníkova oddlužení přitom nelze akceptovat, neboť tento souhlas je vyžadován pouze v případě, že by tímto řízením mohlo být dotčeno společné jmění manželů. K tomu při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nedochází.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009 namítala, že nelze vycházet pouze ze zápisu fyzické osoby v živnostenském rejstříku, nýbrž pro posouzení postavení dlužníka jako podnikatele je nutno nejdříve zkoumat, zda podnikatelskou činnost skutečně vykonává či nikoliv. Podle názoru odvolatelky, s ohledem na výklad ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) obchodního zákoníku, nemůže být považována za podnikatelský subjekt, neboť živnost na základě živnostenského oprávnění již neprovozuje. Kromě toho živnostenské oprávnění bylo pravomocně zrušeno rozhodnutím Městského úřadu v Náměšti nad Oslavou, odbor životního prostředí a živnostenský, č.j. ŽIV/Na/2012/248/Odl/3 ze dne 29.2.2012 a registraci zrušil svým rozhodnutím ze dne 23.3.2012 č.j. 8474/12/333970701575 také Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou. Podnikatelskou činnost vyvíjela pouze krátkodobě a pouze jako přivýdělek k důchodu. Odvolatelka zdůraznila, že žádný závazek, který uvedla ve svém insolvenčním návrhu, nepochází, respektive nevzešel z podnikatelské činnosti.

Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 12.4.2012, domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, přičemž jako způsob oddlužení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že má celkem jedenáct nezajištěných věřitelů a dvacet dva peněžitých závazků, tedy má více věřitelů, peněžité závazky delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky již není schopna plnit. Celková výše nezajištěných závazků představuje 1.704.782,33 Kč. Dále uvedla, že je vdaná, a vyživovací povinnost má vůči svému manželovi Vítězslavu anonymizovano , anonymizovano . Je zaměstnaná u zaměstnavatele Základní umělecká škola Třebíč se sídlem Masarykovo nám. Třebíč jako pedagog, s pracovním poměrem na dobu neurčitou, pobírá mzdu ve výši 17.282 Kč, a dále i důchod ve výši 13.697 Kč měsíčně. V návrhu také uvedla, že současně podává návrh na oddlužení i její manžel a žádala o spojení těchto insolvenčních řízení do společného řízení. Podle seznamu závazků, opatřeného údajem o tom, že tento seznam je úplný a správný, a podpisem dlužnice, má dlužnice celkem jedenáct věřitelů a dvacet dva peněžitých závazků celkem ve výši 1.704.782,33 Kč. V tzv. prohlášení o podnikání a zaměstnancích, rovněž opatřeného údajem o tom, že se jedná o prohlášení úplné a správné, a podpisem dlužnice, dlužnice uvedla, že ke dni tohoto prohlášení (12.4.2012) není podnikatelkou a její závazky nepocházejí z podnikatelské činnosti, nebyla a není zaměstnavatelem, nemá žádné zaměstnance.

Z listin, předložených odvolatelkou k podanému odvolání, a to z rozhodnutí Městského úřadu Náměšť nad Oslavou ze dne 29.2.2012 č.j. ŽIV/Na/2012/248/Odl/3 vyplývá, že na základě žádosti podnikatele, fyzické osoby Věry anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo 40975789 s místem podnikání Třesov 28, bylo zrušen ke dni 1.3.2012 živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání: poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Z rozhodnutí o zrušení registrace ze dne 23.3.2012 plyne, že Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou, jako správce daně, rozhodl podle ustanovení § 131 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě oznámení doručeného dne 14.3.2012 ve věci registrace daňového subjektu-Věra anonymizovano , Třesov 28, Koněšín, tak, že registrace provedená rozhodnutím č.j. 12960/09/333970701575 se ruší ke dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

V rozhodnutí ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod poř. č. 79/2009), na něž odvolatelka ve svém odvolání odkazovala, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

Podnikatelem je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) a písm. c) obchodního zákoníku i osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, a osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů; jde o podnikání, které je vyloučeno z působnosti živnostenského zákona (jeho ustanovení § 3).

K námitkám odvolatelky, v nichž zpochybňovala závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužnice je osobou, které není podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ umožněno řešení úpadku formou oddlužení, nutno uvést, že odvolatelka sice doložila rozhodnutí o zrušení jejího živnostenského oprávnění ke dni 1.3.2012, pominula však, že soud prvního stupně v daném případě vyšel ze zjištění, že dlužnice je od 19.2.2008 vedena v rejstříku ekonomických subjektů jako osoba podnikající podle zák. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), ve znění pozdějších předpisů, jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel.

Podle údajů uvedených v registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů pojistných událostí ISPOS, vedeného Českou národní bankou, je přitom dlužnice stále zapsána v tomto registru podle ustanovení § 12 citovaného zákona č. 38/2004 Sb. jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel, tedy je osobou, která je oprávněna provádět podnikatelskou činnost na základě jiného, než živnostenského oprávnění, to je v daném případě na základě zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí (ustanovení § 2 odst. 2, písm. c/ obchodního zákoníku).

Nicméně tato skutečnost je v přezkoumávané věci bez významu. Jak z formulace ustanovení § 2 odst. 2, písm. c) obchodního zákoníku (obdobně jako z ustanovení § 2 odst. 2, písm. b/ obchodního zákoníku) plyne, za podnikatele se nepokládá fyzická nebo právnická osoba, která je oprávněna provádět podnikatelskou činnost na základě jiného, než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, jestliže na základě tohoto oprávnění fakticky nepodniká.

Jestliže dlužnice, jako fyzická osoba, mající sice oprávnění k podnikatelské činnosti podle zvláštního zákona, na základě tohoto oprávnění fakticky nepodniká, nelze ji považovat za podnikatele. S ohledem na to, že dlužnice nemá závazky vzešlé z její předešlé podnikatelské činnosti, je tak nutno uzavřít, že není podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ, to je subjektem, který je vyloučen z možnosti žádat o povolení oddlužení coby sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku určeného pouze nepodnikatelským subjektům.

Za situace, kdy je naplněna podmínka oddlužení ve smyslu ustanovení § 395 IZ, to je požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů (přičemž to, že by insolvenčním návrhem byl sledován nepoctivý záměr se z obsahu spisu nepodává), je tudíž (předběžný) závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužnici nelze povolit oddlužení, nesprávný.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že dlužnici se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Dlužnice ve svém návrhu také sdělila, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podal i její manžel Vítězslav Kameník, a navrhla, aby tato řízení byla spojena.

Insolvenční soud při svém rozhodování skutečnost, že současně s dlužnicí podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i její manžel sice nepominul, jeho obecné závěry o tom, že spojení těchto řízení je neúčelné a z povahy věci též neproveditelné však odvolací soud nesdílí.

Nutno zdůraznit, že rozhodovací praxe soudů se již ustálila na závěru, že podají-li manželé samostatné insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, pak, svědčí-li výsledky jejich insolvenčních řízení o tom, že mají majetek a závazky, jež spadají do jejich společného jmění, insolvenční soud tyto jejich návrhy posoudí a projedná společně, to je podle ustanovení § 112 o.s.ř. je spojí ke společnému (jedinému) řízení. V jeho rámci soud o návrzích obou dlužníků-manželů společně rozhodne, tedy při splnění zákonem stanovených podmínek zjistí jejich společný úpadek a povolení jeho řešení oddlužením (s ustanovením jediného insolvenčního správce), uskuteční společné přezkoumání všech přihlášených pohledávek za dlužníky a projedná podmínky schválení jejich oddlužení, včetně formy jejich provedení; budou-li k tomu výsledky těchto jednání dávat podklad, schválí společné oddlužení těchto dlužníků. Pro rozhodování o záloze z toho plyne, že v uvedených případech lze teprve po spojení samostatně zahájených insolvenčních řízení manželů-dlužníků hodnotit podmínky pro uložení zálohy na náklady tohoto společného insolvenčního řízení, v jehož rámci bude soud, mimo jiné, posuzovat i přípustnost společného oddlužení obou manželů-dlužníků, tedy i to, zda oba společně splňují ekonomické podmínky oddlužení a zda jsou dány důvody k uložení jejich společné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši (srov. také např. závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.3.2011 sp. zn. KSPH 37 INS 9533/2010, 3 VSPH 1159/2010).

Je zjevné, že soud prvního stupně v rámci svých (obecných) úvah vedoucích k závěru, že insolvenční řízení manželů nelze spojit ke společnému řízení podle § 112 o.s.ř. se tím, zda závazky dlužnice a jejího manžela jsou závazky společnými, nezabýval. Je proto třeba, aby tak učinil v dalším řízení, s tím, že pokud dovodí, že dlužnice a její manžel mají majetek a závazky, které spadají do jejich společného jmění, jejich insolvenční návrhy spojí podle § 112 o.s.ř. ke společnému (jedinému) řízení a tyto návrhy posoudí a projedná společně.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že v případě spojení insolvenčního řízení manželů by manželé společně spláceli 30 % závazků a odměna insolvenčnímu správci včetně nákladů by se hradila pouze jedenkrát.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu