3 VSOL 481/2016-A-12
KSOS 31 INS 28613/2015 3 VSOL 481/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Havířově-Městě, K. V. Raise 1080/12, PSČ 736 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2016, č.j. KSOS 31 INS 28613/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Ostravě specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník k výzvě soudu uvedl, že splňuje předpoklady pro povolení oddlužení, neboť dle jeho názoru insolvenční zákon nevyžaduje, aby předkládal spolu s návrhem na povolení oddlužení souhlas svých věřitelů s řešením úpadku formou oddlužení. Někteří z věřitelů se vyjádřili tak, že souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením, někteří uvedli, že budou respektovat rozhodnutí soudu, a věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna sdělila v podání ze dne 2.7.2015, že souhlas s oddlužením před podáním insolvenčního návrhu nedává. Soud konstatoval, že nebyla zaslána vyjádření ostatních věřitelů, ze kterých by bylo zřejmé, že s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení souhlasí. Z návrhu ani jeho doplnění nevyplývá, že by se jednalo o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, když se nejedná o pohledávky věřitelů, isir.justi ce.cz které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl zrušen konkurs na majetek dlužníka, a nejedná se ani o pohledávky zajištěných věřitelů. Dlužník tak není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení by byl zamítnut, respektive odmítnut a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku by byl konkurs. Pro případ konkursu je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejímž smyslem je umožnit výkon činnosti insolvenčního správce od zjištění úpadku a překlenout nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit alespoň část majetkové podstaty. Soud uložil zaplacení zálohy v plné výši, a to vzhledem ke skutečnosti, že minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí částku 45.000 Kč, přičemž v průběhu konkursního řízení lze navíc důvodně očekávat vznik dalších nákladů.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že všem svým známým věřitelům zaslal oznámení o záměru vstoupit do oddlužení a vyzval je ke sdělení výhrad. Ve výzvě věřitelům stanovil lhůtu 10 dnů, event. 7 dnů ke sdělení výhrad a má za to, že je třeba uvažovat, že ti, kteří ve stanovené lhůtě výhrady nesdělili, s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí. Domnívá se, že vzhledem k tomu, že s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí věřitelé, jejichž pohledávky představují téměř 92 % všech jeho závazků, bylo by proti smyslu oddlužení, kdyby jeho návrhu nebylo vyhověno, s ohledem na to, že disponuje prostředky na uspokojení cca 32 % pohledávek všech svých věřitelů. Argumentuje tím, že při případném neschválení jeho návrhu, by 30 % pohledávek jeho věřitelů nebylo nikdy uspokojeno, neboť v rámci exekučního řízení by docházelo prakticky jen k uspokojování příslušenství pohledávek, zejména exekučních nákladů, a on by ztratil možnost oddlužit se a začít znovu. Podle jeho názoru koncepce insolvenčního zákona vyžaduje aktivní projev věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, v tom směru, že s jeho oddlužením nesouhlasí. Tento závěr dle jeho názoru se podává z ustanovení § 397, jakož i z ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, z něhož vyplývá, že věřitelé, kteří neuplatňují námitky proti povolení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda má dluhy z podnikání. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Insolvenční řízení bylo v dané věci zahájeno na návrh dlužníka, který podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Tvrdil, že všechny závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, kterou provozoval, věřitelům zaslal oznámení o záměru vstoupit do oddlužení a výzvu ke sdělení výhrad. Uvedl, že jeho dluhy vůči věřitelům v současnosti představují nejméně částku 5.723.754 Kč a stále se zvyšují, zejména o příslušenství. Má celkem 31 závazků a tvrdí, že je v úpadku podle ustanovení § 3 odst. 1, písm. a), b) a c) a odst. 2, písm. a), b) a c) insolvenčního zákona. Přímo v insolvenčním návrhu označil dlužník jednotlivě své závazky a pouze u některých z nich uvedl, že věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 26.1.2016, č.j. KSOS 31 INS 28613/2015-A-5, byl dlužník vyzván, aby doplnil insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že doloží seznam závazků, který bude obsahovat náležitosti podle ustanovení § 104 odst. 1, písm. c) IZ, tedy že v tomto seznamu závazků bude uveden údaj nejenom o výši, ale též o splatnosti jednotlivých závazků, a dále byl vyzván, aby doplnil návrh na povolení oddlužení o tvrzení, že v jeho případě existuje některá z výjimek uvedených v ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) až c) insolvenčního zákona, tedy že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, ačkoliv má dluhy z podnikání, a uvede, o kterou výjimku se konkrétně jedná. Dlužník na výzvu soudu reagoval a uvedl, že v jeho případě se jedná o výjimku dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona, když všem svým známým věřitelům zaslal sdělení o svém záměru vstoupit do oddlužení a vyzval je ke sdělení výhrad. Domnívá se, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení předkládal souhlas svých věřitelů s tím, že podnikatelské závazky budou řešeny oddlužením. V seznamu majetku, který dlužník podepsal a prohlásil o něm, že seznam majetku je správný a úplný, uvedl, že má pohledávku z titulu mzdy a pracovní smlouvy od svého zaměstnavatele, a dále uvedl, že má pohledávky z titulu darovacích smluv uzavřených se svými dárci, kteří by byli ochotni podílet se na úhradě splátek věřitelům, pokud by bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů, které uvedl dlužník v podaném insolvenčním návrhu ve spojení se seznamem závazků, lze dovodit, že dlužník se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů v § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Insolvenční zákon skutečně nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s návrhem na povolení oddlužení i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, protože souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se však sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nebrání (srovnej závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaného v Brně dne 10.2.2016 schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, čímž Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů v otázce posuzování podnikatelských závazků dlužníka, pokud jde o náležitosti návrhu na povolení oddlužení). Dlužník v návrhu na povolení oddlužení pouze uvedl, že věřitelům zaslal oznámení o záměru vstoupit do oddlužení a výzvu ke sdělení výhrad. Tato tvrzení jsou však zcela nedostatečná pro závěr, že dlužníku, který má všechny dluhy pocházející z podnikání, svědčí některá z podmínek uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Dlužník tedy netvrdil, že by se jednalo o pohledávky zajištěných věřitelů, netvrdil ani, že by se jednalo o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na jeho majetek, a ani netvrdil, že by měl souhlasy věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením. Aby tato podmínka souhlasu věřitelů byla naplněna, musel by dlužník tvrdit, že všichni jeho věřitelé, vůči kterým má dluhy z podnikání, mu tento souhlas udělili, což dlužník nesplnil; nadto jeden z jeho věřitelů výslovně uvedl, že s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasí. Není podstatné, že většina jeho věřitelů s oddlužením souhlasí. Pokud se jeden z věřitelů vyjádřil proti řešení úpadku dlužníka oddlužením, není důvod k postupu podle ust. § 397 IZ (nejsou zde pochybnosti o tom, že by dlužník byl osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení) a § 403 IZ.

Soud prvního stupně tudíž správně uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou s tím, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka by byl konkurs. Ze seznamu majetku dlužníka vyplynulo, že dlužník je nemajetný. Dlužník sice uvedl, že má pohledávky; v případě pohledávky z pracovního poměru však nijak nespecifikoval výši této pohledávky a ani její splatnost, v případě pohledávek z uzavřených darovacích smluv by tyto pohledávky dlužníku vznikly teprve tehdy, kdyby bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Pro případ zjištění úpadku a prohlášení konkursu by tak insolvenční správce neměl k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy slouží též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce za situace, že by se nepodařilo zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu, což je v dané věci nanejvýš pravděpodobné. Pokud by záloha nebyla složena, veškeré náklady insolvenčního správce by musel hradit stát, čemuž má předejít institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Soud prvního stupně také rozhodl o výši složené zálohy, kterou určil v maximální částce 50.000 Kč, a to vzhledem k tomu, že pouze odměna insolvenčního správce v případě prohlášení konkursu podle ustanovení § 1 odst. 5, případně § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí 45.000 Kč, přičemž nutno počítat s tím, že insolvenční správce má též nárok na úhradu hotových výdajů a daně z přidané hodnoty, pokud by byl jejím plátcem.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 24. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu