3 VSOL 472/2012-B-89
KSOS 36 INS 5726/2011 3 VSOL 472/2012-B-89

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., se sídlem Budišov nad Budišovkou, Nábřeží 233, PSČ: 747 87, identifikační číslo osoby: 27852903, o vydání výtěžku zpeněžení zajištění, o odvolání zajištěného věřitele č. 12 Beckert CZ spol. s r.o., se sídlem Budišov nad Budišovkou, Nábřeží 233, PSČ: 747 87, identifikační číslo osoby: 27785732, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týn 1049/3, PSČ: 110 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.5.2012, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-B-18,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, dal insolvenční správkyni souhlas s vyplacením zajištěného věřitele č. 12 Beckert CZ spol. s r.o.z výtěžku zpeněžení movitých věcí sepsaných v majetkové podstatě, tvořících zajištění pohledávky uvedeného věřitele, částkou 20.389 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vzal za zjištěné, že věřitel Beckert CZ spol. s r.o. přihláškou pohledávky uplatnil svoji pohledávku jako zajištěnou, tato pohledávka byla zjištěna při přezkumném jednání dne 14.7.2011. Dne 19.7.2011 byla mezi tímto zajištěným věřitelem a insolvenční správkyní uzavřena dohoda o umístění movitých věcí, tvořících předmět zajištění. Zajištěný věřitel vydal insolvenční správkyni pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění. V řízení došlo k částečnému zpeněžení movitých věcí, sepsaných do majetkové podstaty, tvořících zajištění zjištěné pohledávky uvedeného věřitele, a to za částku 442.464 Kč. Podáním, došlým insolvenčnímu soudu dne 21.2.2012, navrhla insolvenční správkyně vyplacení věřitele Beckert CZ spol. s r.o. z výtěžku zpeněžení movitých věcí, tvořících zajištění jeho pohledávky tak, že od výtěžku prodeje předmětu zajištění odečetla částku 420.000 Kč, jako nákladu spojeného se zpeněžením , spočívajícího v úhradě nájemného za uložení zpeněžovaných movitých věcí. Takto zjištěný stav věci-jak soud prvního stupně dále uvedl-vyhodnotil s přihlédnutím ke specifickému oprávnění, danému zajištěnému věřiteli ustanovením § 293 insolvenčního zákona, který umožnil vydat pokyn insolvenčnímu správci ke zpeněžení. Zajištěný věřitel uplatnil zákonné právo, na které je navázána úprava ustanovení § 298 insolvenčního zákona, limitující náklady spojené se správou zajištění nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení s tím, že se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu. Soud prvního stupně dovodil, že tento souhlas lze udělit i konkludentně, přičemž v tomto případě se tak stalo uzavřením dohody o umístění movitých věcí. Zajištěný věřitel v řízení uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, následně uzavřel smlouvu o úplatné úschově těchto věcí a poté vydal pokyn k realizaci jejich prodeje. Zajištěný věřitel si musel či měl být vědom dopadů vlastních kroků, učiněných ve vztahu k insolvenčnímu správci. Nebýt dohody o umístění movitých věcí, jež byla uzavřena mezi zajištěným věřitelem a insolvenční správkyní, mohla správkyně přistoupit k urychlenému nouzovému prodeji, který by náklady na udržování a správu majetkové podstaty výrazně omezil, či dokonce přistoupit k vyjmutí movitých věcí z majetkové podstaty podle ustanovení § 227 insolvenčního zákona z důvodu jejich záporné hodnoty. Rozhodnutí stanovit insolvenčnímu správci podmínky pro prodej, a formou uzavřené smlouvy i pro nakládání s majetkovou podstatou, bylo na zajištěném věřiteli. V daném případě zajištěný věřitel fakticky volil mezi výnosem z dohody o umístění movitých věcí a výtěžkem z prodeje předmětu zajištění. Plnění z dohody i pro výplatu zajištění však musí být podle soudu prvního stupně poskytováno z téhož výnosu, opačný výklad by byl v rozporu se zásadou zákazu nedovoleného zvýhodnění podle ustanovení § 5, písm. a) insolvenčního zákona. Úkony, provedenými zajištěným věřitelem, by věřitel získal očištěný výnos zajištění, náklady na jeho správu by však nesli nezajištění věřitelé. Poté, co soud prvního stupně konstatoval, že ověřil správnost výpočtu odměny správce a výtěžku pro zajištěného věřitele (výtěžek zpeněžení-náklady = čistý výnos, tento dělit 102 = y, y x 2, to je odměna insolvenčního správce 409 Kč + DPH z odměny insolvenčního správce = 491 Kč) uzavřel, že pro zajištěného věřitele je určeno 20.880 Kč-491 Kč, to je 20.389 Kč.

Proti tomuto usnesení podal zajištěný věřitel odvolání, v němž namítal, že závěr soudu prvního stupně o tom, že zajištěný věřitel udělil konkludentně, uzavřením dohody o umístění movitých věcí, souhlas k odečtením nákladů ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení, je nesprávný. S odkazem na závěry Ústavního soudu v jeho rozhodnutí ze dne 22.9.2009 sp. zn. I. ÚS 49/08 odvolatel poukázal na to, že pokud by bylo možno udělit souhlas podle ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona konkludentně, pak by z předmětného konkludentního úkonu (v daném případě z uzavření dohody o umístění movitých věcí) musel vyplývat projev vůle, svědčící o souhlasu zajištěného věřitele s odečtením nákladů na správu movitých věcí od výtěžku zpeněžení v rozsahu přesahujícím 4 % výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Podle odvolatele však taková skutečnost nemůže nastat v případě, není-li existence těchto nákladů převyšujících 4 % výtěžku zpeněžení známa, popřípadě není známo, zda k takové situaci dojde. Odvolatel zdůraznil, že dohoda o umístění movitých věcí byla uzavřena v návaznosti na požadavek insolvenční správkyně v její e-mailové zprávě ze dne 7.6.2011, v níž uvedla, že by bylo nákladné majetek dlužníka odinstalovávat a převážet do jiných prostor s tím, že věci by měly být co nejdříve po splnění zákonných podmínek nabídnuty ke zpeněžení. Ke dni uzavření dohody o umístění movitých věcí nebyla zajištěnému věřiteli ani insolvenční správkyni známa přibližná výše výtěžku zpeněžení, překročení nákladů ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona nebylo očekáváno (s ohledem na předpokládanou krátkodobost dohody o umístění movitých věcí), takže zajištěný věřitel uzavřením dohody o umístění movitých věcí nemohl udělit insolvenční správkyni konkludentní souhlas k odečtení nákladů na správu movitých věcí od výtěžku zpeněžení v rozsahu přesahujícím 4 % výtěžku jejich zpeněžení. Odvolatel považuje za nesprávný názor soudu prvního stupně, podle kterého zajištěný věřitel v okamžiku uzavření dohody volil mezi výnosem z dohody o umístění movitých věcí a výtěžkem z prodeje zajištění. V této souvislosti odvolatel poukázal na to, že v případě, měl-li by provést tuto volbu, byl by nucen (jak uváděl již dříve) zvolit pro něj z ekonomického hlediska výhodnější variantu-vystěhování movitých věcí z nemovitostí, jichž je vlastníkem, a pronájem nemovitostí třetí osobě za tržní nájemné. V takovém případě by zajištěnému věřiteli náležel jak výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění, od kterého by byly odečteny náklady na správu předmětu zajištění pouze v rozsahu 4 % výtěžku předmětu zajištění, tak i nájemné za užívání nemovitostí třetí osobou. Podle názoru odvolatele na uplatnění zákonného práva podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona, jež se týká pokynů zajištěného věřitele směřujících ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, není navázána úprava dle § 298 insolvenčního zákona, jak soud prvního stupně dovozoval, nýbrž je navázána na § 230 odst. 3. Uzavření dohody o umístění věcí nelze považovat ani za pokyn k řádné správě podle § 230 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť k uzavření dohody došlo po vzájemné dohodě s insolvenční správkyní a z dohody, bez jakýchkoliv pochybností, vyplývá, že náklady na správu movitých věcí mají být hrazeny dlužníkem, a nikoli zajištěným věřitelem ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3. Odvolatel poukázal na to, že (byť se to v odůvodnění soudu prvního stupně neuvádí) ani pokyn podle § 293 insolvenčního zákona nemůže být považován za konkludentní schválení nákladů přesahujících 4 % výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 3 insolvenčního zákona. Konečně odvolatel vyjádřil nesouhlas se soudem prvního stupně, pokud dovodil, že nebýt dohody o umístění movitých věcí, uzavřené mezi zajištěným věřitelem a insolvenční správkyní, mohla správkyně přistoupit k urychlenému nouzovému prodeji, který by náklady na udržování a správu majetkové podstaty výrazně omezil či dokonce přistoupit k vyjmutí movitých věcí z majetkové podstaty z důvodu jejich záporné hodnoty. Dohoda, jak odvolatel poukázal, byla smluvními stranami koncipována jako provizorní řešení v souladu s cílem urychleného prodeje, proto mohla být kteroukoliv ze stran bez udání důvodu s měsíční výpovědní lhůtou vypovězena. Uvedená dohoda tudíž nemohla bránit urychlenému prodeji movitých věcí. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Insolvenční správkyně se v písemném vyjádření k podanému odvolání se závěry soudu prvního stupně ztotožnila s tím, že tyto závěry odpovídají zásadám insolvenčního řízení podle § 5 insolvenčního zákona. Za situace, kdy zajištěný věřitel byl osobou, která uzavřela s insolvenční správkyní dohodu o umístění movitých věcí za podmínek, které byly navrženy zajištěným věřitelem, bylo možné-podle insolvenční správkyně-předpokládat, že výše sjednané měsíční úplaty bude považována za úplatu spojenou se správou majetkové podstaty. V době uzavírání této dohody nebylo možno předpokládat, jaký bude výtěžek prodeje majetkové podstaty, a jak rychle bude možno předmět majetkové podstaty zpeněžit. Dosud nebyly prodány všechny stroje zahrnuté do majetkové podstaty, a tyto stroje jsou umístěny v prostorách zajištěného věřitele. Podle insolvenční správkyně ne bez významu se jeví i ta skutečnost, že věci, zahrnuté do majetkové podstaty, z jejichž prodeje odvolatel uplatňuje výtěžek zpeněžení, byl prodán z převážné většiny nejen se souhlasem odvolatele, ale rovněž na jeho doporučení konkrétní osobě, když tato osoba podniká v areálu odvolatele. Pohledávka z neuhrazených náhrad za užívání prostor je podle názoru insolvenční správkyně pohledávkou spojenou s udržováním a správou majetkové podstaty, jako taková by byla ve smyslu ustanovení § 305 insolvenčního zákona hrazena přednostně, tedy i před pohledávkami za majetkovou podstatou, či pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Odečtením nákladů do výše 4 % tak, jak navrhuje odvolatel, by mohli být poškozeni ostatní věřitelé, když výše sjednaného plnění byla sjednána podle vůle zajištěného věřitele. Navrhl-li sám zajištěný věřitel výši úplaty a se správkyní uzavřel dohodu, lze předpokládat, že odvolateli bylo známo, že tyto náklady budou odečteny od výtěžku zpeněžení jako náklady na správu majetku, a tedy správkyně předpokládala, že tento souhlas je možno vykládat jako souhlas zajištěného věřitele ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona. Jestliže smluvní stranou dohody, na jejímž základě má být plněno na správu a zajištění majetku z majetkové podstaty, je osoba totožná se zajištěným věřitelem, pak souhlas s odečtením nákladů ve vyšším rozsahu než 5 % byl udělen konkludentně, uzavřením předmětné dohody. Při použití jiného výkladu by byl tento věřitel výrazně zvýhodněn před ostatními věřiteli. Dále insolvenční správkyně poukázala na to, že vzhledem k povaze strojů, které jsou v majetkové podstatě sepsány, k jejich velikosti a umístění v prostorách odvolatele, by nebylo v době uzavírání dohody ve finančních možnostech správkyně tyto přemístit a uskladnit v jiných prostorách za jiných podmínek. Náklady by byly neúměrné a opět na úkor ostatních věřitelů. Je skutečností, že dohoda se jevila jako provizorní řešení, v moci insolvenční správkyně však nebylo ovlivnit koupěschopnost těchto specifických strojů a zařízení. Insolvenční správkyně navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.12.2012, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011,-B-32, jímž usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že insolvenční správkyni se dává souhlas vydat zajištěnému věřiteli č. 12 Beckert CZ spol. s r.o. z výtěžku zpeněžení movitých věcí sepsaných v majetkové podstatě, tvořící zajištění pohledávky uvedeného věřitele, částku 413.025,10 Kč. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.5.2011 č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-A-9 byl zjištěn úpadek dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o. a insolvenční správkyní ustanovena Mgr. Magdalena Gebauerová. Usnesením ze dne 13.7.2011 č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-B-6 pak Krajský soud v Ostravě prohlásil na majetek uvedeného dlužníka konkurs. Přihláškou pohledávky ze dne 17.6.2011, došlou soudu dne 20.6.2011, věřitel Beckert CZ spol. s r.o. (věřitel č. 12) přihlásil do insolvenčního řízení-mimo jiné-pohledávky, představující právo na zaplacení splatného nájemného, zajištěné zástavním právem k movitým věcem ve vlastnictví dlužníka (jako nájemce) podle ustanovení § 672 odst. 1 občanského zákoníku, a to pohledávku č. 1 v celkové výši (včetně příslušenství-zákonného úroku z prodlení) 2.034.145,65 Kč a pohledávku č. 2 v celkové výši (včetně příslušenství-zákonného úroku z prodlení) 515.669,03 Kč. Při přezkumném jednání dne 14.7.2011 byly tyto pohledávky přezkoumány, přičemž, jak plyne ze seznamu přihlášených pohledávek (věřitele č. 12, přihláška pohledávky P12), insolvenční správkyně tyto pohledávky nepopřela a nebyly popřeny ani žádným z přihlášených věřitelů, takže tyto pohledávky jsou zjištěny. Dne 6.12.2011 došla insolvenčnímu soudu zpráva insolvenční správkyně o dosavadní činnosti, s tím, že správkyně provedla soupis majetkové podstaty a v této době se pokouší o její prodej, movité věci, jež jsou sepsány v majetkové podstatě pod položkami 1, 2, 3, 4 a 7 jsou předmětem zajištění, a jejich prodej řeší insolvenční správkyně se zajištěným věřitelem-společností Beckert CZ spol. s r.o. Dále insolvenční správkyně sdělila, že prozatím došlo k prodeji některých věcí z položky č. 2, ostatní movité věci, které se dosud nepodařilo zpeněžit, se nacházejí v původním areálu provozovny dlužníka, když správkyně uzavřela dohodu s pronajímatelem-společností Beckert CZ spol. s r.o. o umístění movitých věcí v předmětných nemovitostech za úplatu, přičemž dosud nebylo pronajímateli ničeho uhrazeno. Podáním ze dne 20.2.2012, jež soudu došlo dne 21.2.2012, požádala insolvenční správkyně o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 12 s odůvodněním, že se souhlasem zajištěného věřitele byly movité věci, zatížené zástavním právem, zčásti zpeněženy, přestože nedošlo ke zpeněžení veškerých movitých věcí sepsaných do majetkové podstaty dlužníka, k nimž bylo uplatněno zajišťovací právo, požádal tento věřitel e-mailem dne 3.2.2012 o vyplacení zajištění. V uvedené žádosti insolvenční správkyně dále uvedla, že ve smyslu ustanovení § 299 insolvenčního zákona bude uspokojován pouze věřitel č. 12

Beckert CZ spol. s r.o., který je současně pronajímatelem nemovitostí, v nichž se movité věci, které byly předmětem zajištění, nacházejí. Na žádost tohoto zajištěného věřitele byla uzavřena dohoda o umístění movitých věcí, úhrada byla pronajímatelem stanovena ve výši 50.000 Kč + DPH, počínaje měsícem červnem 2011, na tomto nájemném insolvenční správkyně ke dni podání žádosti o vydání výtěžku zpeněžení ničeho neuhradila, přičemž nárok věřitele z této dohody činí za období červen 2011 až leden 2012 350.000 Kč, spolu s 20% DPH částku 420.000 Kč. Podle dalších údajů, uvedených v žádosti insolvenční správkyně o vydání výtěžku zpeněžení, požádal zajištěný věřitel e-mailem ze dne 3.2.2012 o vydání výtěžku zpeněžení, a limitoval správkyni náklady na správu a zpeněžení ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona, nicméně podle insolvenční správkyně zajištěný věřitel udělil souhlas s vyššími náklady na správu předmětu zajištění uzavřením dohody o umístění movitých věcí, a bylo by k tíži ostatních věřitelů vyplatit tohoto zajištěného věřitele, aniž by do nákladů na správu věcí byly započítány platby, které náležejí tomuto věřiteli ze sjednaného nájmu, když toto dlužné nájemné hodlá správkyně uhradit zajištěnému věřiteli spolu s částkou určenou k zajištění. Výtěžek zpeněžení, jež by měl být vydán zajištěnému věřiteli č. 12, vypočetla insolvenční správkyně (se zohledněním toho, že movité věci byly zpeněženy za kupní cenu včetně DPH 442.464 Kč, náklady spojené se zpeněžením činí 1.584 Kč, náklady spojené se správou movitých věcí 420.000 Kč a odměna insolvenčního správce včetně DPH 491 Kč) částkou 20.389 Kč. Odvolací soud dále učinil zjištění z listiny, označené jako dohoda o umístění movitých věcí , z níž vyplývá, že tato dohoda byla uzavřena dne 19.7.2011 mezi společností Beckert CZ spol. s r.o. a společností BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., jednající Mgr. Magdalenou Gebauerovou, insolvenční správkyní, přičemž na základě této dohody společnost Beckert CZ spol. s r.o. vyslovila souhlas s umístěním movitých věcí ve vlastnictví dlužníka (v příloze č. 1 této dohody specifikovaných) v nemovitostech ve vlastnictví společnosti Beckert CZ spol. s r.o., a společnosti BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o. (dlužník) se zavázala hradit za umístění těchto movitých věcí úplatu ve výši 50.000 Kč + DPH měsíčně s tím, že tento poplatek bude mít povahu pohledávky za podstatou, která bude uspokojena v rámci insolvenčního řízení. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 230, § 293 a § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31.12.2013, a z ustanovení § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013), na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že na dohodu o umístění movitých věcí ze dne 19.7.2011 nelze pohlížet jako na konkludentní souhlas zajištěného věřitele s odečtením nákladů spojených se správou předmětu zajištění ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení. Za tohoto stavu pak dovodil, že od výtěžku zpeněžení movitých věcí ve výši 442.464 Kč lze odečíst pouze náklady spojené se zpeněžením ve výši 1.584 Kč, náklady spojené se správou v (maximální) výši 4 % výtěžku zpeněžení, tj. částku 17.698,60 Kč a odměnu insolvenční správkyně ve výši 10.156,40 Kč, takže výtěžek zpeněžení, k jehož vydání zajištěnému věřiteli udělil souhlas, tak přestavuje částku 413.025,10 Kč.

Na základě dovolání, podaného insolvenční správkyní, Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30.7.2015, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011, 29 NSČR 37/2013-B-74 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.12.2012, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011,-B-32 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu ve výkladu ustanovení § 298 insolvenčního zákona potud, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení s tím, že pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění (k tomu odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 29.5.2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013). Podle Nejvyššího soudu odvolací soud nepochybil ani v úvaze, podle níž nelze (jen) v uzavření dohody spatřovat konkludentní udělení souhlasu zajištěného věřitele s tím, že od výtěžku zpeněžení budou odečteny náklady spojené se správou ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení, když z obsahu dohody skutečně neplyne, že by zajištěný věřitel zaujal jakýkoliv postoj k možnosti odečtení nákladů na správu movitých věcí z (budoucího) výtěžku zpeněžení, dohoda obsahuje pouze údaj o tom, že pohledávka zajištěného věřitele (na úhradu smluvené úplaty-poplatku-za umístění movitých věcí) bude mít charakter pohledávky za majetkovou podstatou. S dalšími závěry odvolacího soudu se však Nejvyšší soud neztotožnil s tím, že odvolací soud přehlédl, že při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění dle § 298 insolvenčního zákona je významné nejen to, zda zajištěný věřitel udělil insolvenčnímu správci ať již výslovný či konkludentní souhlas s odečtením nákladů spojených se správou zpeněžené věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení § 298 odst. 3, věty druhé, insolvenčního zákona, nýbrž i to, zda insolvenční správce při správě majetkové podstaty postupuje podle pokynů zajištěného věřitele. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil, že omezení v možnosti odečíst od výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele, náklady na jeho správu v rozsahu vyšším než umožňuje ustanovení § 298 odst. 3, věty první, insolvenčního zákona se (bez dalšího) uplatní především tam, kde insolvenční správce při správě této části majetkové podstaty postupuje sám o své vůli, aniž by vycházel z pokynů zajištěného věřitele či takové pokyny respektoval; nelze je však vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. Podle Nejvyššího soudu vyplývá-li v této věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že insolvenční správkyně ihned po prohlášení konkursu vstoupila v jednání se zajištěným věřitelem a dohodla se s ním na tom, že sporné movité věci zůstanou v objektech zajištěného věřitele, na podmínkách uskladnění věcí a výši nákladů, jež budou zatěžovat majetkovou podstatu, nelze, než uzavřít, že postupovala při správě movitých věcí podle vůle zajištěného věřitele, tedy respektovala jeho pokyny. Tímto jednáním o možnosti uskladnění movitých věcí dlužníka a následným uzavřením dohody dal zajištěný věřitel zřetelně najevo, jakým způsobem má insolvenční správkyně nakládat s předmětem zajištění (jak jej má spravovat).

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II. přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, opětovně přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání zajištěného věřitele není důvodné.

Podle ustanovení § 230 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů (odstavec 1). Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2). Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého (odstavec 3).

Podle ustanovení § 293 IZ, ve znění účinném do 31.12.013, jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Podle ustanovení § 298 IZ, ve znění účinném do 31.12.013, zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 (odstavec 5).

Z hlediska skutkového stavu není v přezkoumávané věci sporu o tom, že insolvenční správkyně poté, co byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, vstoupila v jednání se zajištěným věřitelem, a výsledkem tohoto jednání bylo uzavření dohody ze dne 19.7.2011, podle níž movité věci, tvořící předmět zajištění, zůstanou umístěny v nemovitostech zajištěného věřitele, dohodla se s ním také na podmínkách uskladnění těchto věcí a na výši nákladů, které budou zatěžovat majetkovou podstatu-v daném případě představující částku ve výši 50.000 Kč + DPH měsíčně. Není rovněž sporu o tom, že výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění představuje částku 442.464 Kč, náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění 1.584 Kč a náklady spojené se správou předmětu zajištění 420.000 Kč, přičemž tyto náklady do doby zpeněžení předmětu zajištění uhrazeny nebyly.

Za tohoto stavu, pokud náklady spojené se správou předmětu zajištění ve výši 420.000 Kč nebyly do doby zpeněžení předmětu zajištění uhrazeny, insolvenční správkyně správně tyto náklady odečetla, a to v plné výši od výtěžku zpeněžení. Soud prvního stupně také správně provedl i výpočet částky určené zajištěnému věřiteli, když od výtěžku zpeněžení ve výši 442.464 Kč odečetl náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění ve výši 1.584 Kč a náklady spojené se správou, jež v daném případě představují částku 420.000 Kč, z takto určené částky pak také určil správně i odměnu insolvenční správkyně, jež činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli (§ 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů) a jež představuje v daném případě, včetně DPH, 491 Kč, přičemž i tuto částku odečetl od výtěžku zpeněžení, takže zajištěnému věřiteli je určeno 20.389 Kč.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že v mezidobí usnesením ze dne 25.6.2013, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-B-53 soud prvního stupně uložil insolvenční správkyni, aby v uvedené výši (20.389 Kč) zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení movitých věcí vyplatila.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, zajištěnému věřiteli (věřiteli č. 12), věřitelskému výboru (zástupci věřitel) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu