3 VSOL 471/2015-A-16
KSBR 52 INS 35123/2014 3 VSOL 471/2015-A-16

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Husova 1185, Napajedla, PSČ: 763 61, identifikační číslo osoby: 70267553, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2015, č.j. KSBR 52 INS 35123/2014-A-11,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se pot vr z uje .

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že dne 29.12.2014 byl soudu prvního stupně doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud se zabýval návrhem dlužnice na povolení oddlužení a zjistil , že dlužnice nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Dlužnice má podle tvrzení v insolvenčním návrhu devět závazků pocházejících z její podnikatelské činnosti. Insolvenční soud proto dlužnici vyzval ke sdělení, zda jí byl udělen souhlas věřitelů, kteří za ní mají pohledávku vzniklou z podnikání. Dlužnice na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 19.1.2015, v němž sdělila, že své věřitele s pohledávkami z podnikání vyrozuměla, aby své souhlasy odeslali přímo na insolvenční soud, dosud však soudu nebylo doručeno ničeho. S odkazem na úpravu ustanovení § 389 odst. 1, 2 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona soud dospěl k závěru, že dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, její návrh na povolení oddlužení soud odmítne a rozhodne o způsobu řešení jejího úpadku konkursem (ustanovení § 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, insolvenční správce má právo na náhradu hotových výdajů a bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát. Smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě zabránit takové situaci, proto soud uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání, v němž namítla, že podle úpravy insolvenčního zákona nemá povinnost dokládat souhlasy všech věřitelů , neboť ti se mohou vyjádřit k návrhu na povolení oddlužení v průběhu insolvenčního řízení. Proto věřitele, vůči nimž má dluhy z podnikání, písemně požádala o vyjádření, ti na její žádost neodpověděli a dlužnice nemůže tvrdit, že věřitelé s insolvenčním řízením nesouhlasí . Dlužnice v odvolání odkázala na úpravu ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, která dle jejího názoru výslovně předpokládá, že věřitelé se k návrhu na povolení oddlužení vyjádří později, než před jeho podáním, a stanoví nevyvratitelnou domněnku, že pokud se věřitelé nevyjádří nejpozději na první schůzi věřitelů, souhlasí s návrhem dlužníka na povolení oddlužení. Podle názoru dlužnice nemá povinnost tvrdit rozhodnou okolnost v návrhu a insolvenční zákon výslovně předpokládá situaci, kdy dlužník nebude schopen předložit souhlasy věřitelů podnikatelských závazků. Podle dlužnice jde o jednoznačnou právní úpravu odporující požadavku soudu i citované judikatuře z roku 2010 a přestože výzvu soudu k doplnění souhlasu věřitelů považovala za neoprávněnou, učinila vše, aby této výzvě vyhověla. V odvolacím řízení dlužnice navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Zjištění soudu prvního stupně o dosavadním průběhu řízení a počtu závazků dlužnice z podnikání, uvedená v odůvodnění napadeného usnesení, jsou správná a odpovídají obsahu spisu. Dále z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení a k němu připojeného seznamu závazků (který obsahuje zákonné náležitosti, srov. ustanovení § 104 odst. 3 IZ) vyplývá, že dlužnice má dvacet devět nezajištěných závazků vůči sedmnácti věřitelům, jejichž výše činí celkem 3.609.209 Kč. Mezi nimi je i závazek vůči věřiteli Komerční bance, a.s., identifikační číslo osoby: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33, čp. 969, Praha 1, PSČ: 114 07 ve výši 104.264 Kč, který byl splatný ke dni 20.9.2013, a závazek vůči věřiteli Ing. Lucii anonymizovano , anonymizovano , bytem Žerotínova 3204, Kroměříž, ve výši 1.080.000 Kč, který byl splatný ke dni 11.11.2013. Podle seznamu majetku (obsahujícího doložku správnosti a úplnosti a podpis dlužnice) má dlužnice v majetku mobilní telefon v odhadované ceně 2.500 Kč a oblečení a obuv v odhadované ceně 1.000 Kč, dále má pohledávku za společností CARP-B plus s.r.o. ve výši 249.573 Kč, která byla přiznána platebním rozkazem č.j. 36 Cm 20/2013-30 . Příjem dlužnice představuje mzda v průměrné výši 8.904 Kč čistého měsíčně a důchod dle smlouvy o důchodu, uzavřené dne 29.12.2014 s plátkyní Mgr. Marií Heraleckou ve výši 19.180 Kč měsíčně, dlužnice má vyživovací povinnost vůči dvěma dcerám. Dlužnice dále k insolvenčnímu návrhu připojila čestné prohlášení ze dne 8.12.2014, v němž prohlašuje, že má závazky pocházející z podnikatelské činnosti vůči těmto věřitelům: 1. Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín ve výši 183.396 Kč, 2. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 67.512 Kč, 3. Finanční úřad pro Zlínský kraj ve výši 456.441 Kč, 4. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ve výši 21.391 Kč, 5. Česká obchodní inspekce ve výši 70.000 Kč, 6. FIORD, s.r.o. ve výši 145.189 Kč, 7 Mgr. Ivo Vaculík ve výši 28.176 Kč a 8. Ing. Lucie anonymizovano ve výši 1.080.000 Kč a 108.000 Kč. Podle výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku vedeného Městským úřadem Otrokovice, vyhotoveného dálkovým přístupem s platností k datu 31.12.2014, dlužnice přerušila provozování živnosti v době od 31.3.2014 do 31.12.2024. Usnesením ze dne 9.1.2015, č.j. KSBR 52 INS 35123/2014-A-8 insolvenční soud vyzval dlužnici, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení doplnila přílohy k insolvenčnímu návrhu a doplnila nebo opravila svůj návrh na povolení oddlužení ze dne 29.12.2014 tak, že sdělí, že jí byly uděleny souhlasy věřitelů, kteří za ní mají pohledávky z podnikání, s řešením úpadku oddlužením. V případě, že byly souhlasy uděleny v písemné formě, nechť tyto souhlasy doloží. Dále byla dlužnice vyzvána k doložení avizované darovací smlouvy na částku 19.180 Kč, kterou uvedla ve svém insolvenčním návrhu a k doložení listin o majetkové situaci plátce. Na výzvu soudu reagovala dlužnice předložením smlouvy o důchodu uzavřené s plátkyní Mgr. Marií Heráleckou jako plátkyní. Podáním, doručeným 19.1.2015, dlužnice sdělila insolvenčnímu soudu, že v souladu s jeho výzvou oslovila své nezajištěné věřitele, které požádala, aby své souhlasy odeslali k příslušené spisové značce vedené u Vašeho soudu a k podání doložila listiny o majetkové situaci plátkyně důchodu. Následně soud rozhodl napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Odvolací soud předně konstatuje, že dlužnice v insolvenčním návrhu vylíčila rozhodující skutečnosti o svém úpadku pro platební neschopnost dle § 103 odst. 2, § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b) IZ a k návrhu připojila přílohy dle § 104 odst. 1 IZ, obsahující předepsané náležitosti. Proto se soud na základě údajů v návrhu a jeho přílohách mohl zabývat úvahou, zda případný úpadek dlužnice je řešitelný oddlužením, v němž jsou náklady insolvenčního řízení hrazeny zálohově (§ 168 odst. 2, písm. a/ IZ), či nikoli.

Dlužnice v odvolání nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že má dluhy pocházející z její předchozí podnikatelské činnosti. Její námitka spočívá v kritice závěru soudu prvního stupně, který v této věci dovodil, že závazky z podnikání brání uplatnění institutu oddlužení a vznáší argumenty, proč je podle ní takový závěr nesprávný.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou, provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob, které jsou podnikateli, avšak nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu i jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou. Nelze proto souhlasit s názorem dlužnice, že požadavek soudu, aby dlužnice již v návrhu tvrdila souhlas věřitelů jejích dluhů z podnikání s oddlužením, by byl v rozporu s právní úpravou. Dlužnici lze přitakat potud, že zákon skutečně nevyžaduje, aby dlužník, který má nezajištěný dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal souhlas jeho věřitele s oddlužením (ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ). Soud prvního stupně však dlužnici k předložení souhlasů věřitelů nevyzval. Přestože mu zákon takovou povinnost neukládá, vyzval dlužnici k doplnění návrhu na povolení oddlužení o sdělení, že jí byly uděleny souhlasy věřitelů jejích dluhů z podnikání s oddlužením, a pouze v případě, že jí byly uděleny písemně, byla dlužnice vyzvána také k jejich předložení.

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se po změně úpravy ustanovení § 389 IZ provedené zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1.1.2014 sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením (ve smyslu ust. § 389 odst. 1, písm. a/, srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014). S touto judikaturou je napadené rozhodnutí v souladu. K odkazu dlužnice na blíže neoznačenou judikaturu z roku 2010 odvolací soud uvádí jen to, že závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po datu 1.1.2014 vzhledem k nové úpravě neuplatní.

Zjednodušeně řečeno, v případě, že dlužník-fyzická osoba má dluhy z podnikání a nejedná se o dluhy podřaditelné pod úpravu ustanovení § 389 odst. 2, písm. b) a c) IZ (což je tento případ), musí již v návrhu na povolení oddlužení jednoznačně tvrdit, že věřitelé jeho dluhů z podnikání souhlasí s oddlužením. V opačném případě insolvenční soud při zkoumání, zda dlužník je či není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, aniž by dlužníka musel vyzývat k doplnění tvrzení v návrhu, dovodí, že návrh dlužníka na povolení oddlužení je třeba odmítnout jako podaný osobou neoprávněnou k jeho podání (ust. § 390 odst. 3 IZ).

V této věci dlužnice podala návrh na povolení oddlužení, v němž tvrdí svých devět nezajištěných dluhů z podnikání vůči osmi věřitelům. Soud prvního stupně, vyzval dlužnici k doplnění návrhu na povolení oddlužení také o sdělení, zda jí byly uděleny souhlasy věřitelů pohledávek z podnikání s řešením jejího úpadku oddlužením. Dlužnice však reakci na výzvu soudu netvrdila, že věřitelé těchto pohledávek s jejím oddlužením souhlasí a následně v odvolání uvedla, že nemůže tvrdit, že s insolvenčním řízení nesouhlasí . Dlužnice, která má pouze nezajištěné věřitele, tedy netvrdila (a to ani po vydání napadeného usnesení), že věřitelé jejích dluhů z podnikání souhlasí s oddlužením. Proto nelze dospět k jinému závěru, než že dlužnice, která má dluhy z podnikání, není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, neboť úprava výjimky dle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ se na ni nevztahuje. Předběžný závěr soudu prvního stupně, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ) a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs (§ 396 IZ), je proto správný.

Za tohoto stavu, kdy o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze postupovat dle § 108 odst. 1, poslední věty, IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je soud povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Ze seznamu majetku, který dlužnice připojila k návrhu je zřejmé, že nemá v majetku žádné pohotové finanční prostředky, ani prostředky na účtu. Dlužnice vlastní věci osobní potřeby, mobilní telefon a pohledávku. Za těchto okolností lze důvodně soudit, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ) a jeho soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem v majetkové podstatě dlužnice nejsou. Prostředků ze zálohy bude třeba i jako jistoty ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), neboť úvahy o prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení pohledávky v majetku dlužnice jsou v této fázi řízení předčasné a dle struktury a rozsahu jejího majetku nelze důvodně soudit, že alespoň část konečných nákladů insolvenčního řízení bude možno krýt zálohou. Soudu prvního stupně lze vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení nevyložil své závěry o tom, jaký lze předpokládat rozsah a složení majetku, náležejícího do majetkové podstaty dlužnice. Jeho závěr o nedostatečnosti tohoto majetku tak nepřímo vyplývá pouze ze závěru o výši zálohy a předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, pro jejichž krytí má sloužit.

K výši zálohy potřebné ke krytí nákladů insolvenčního řízení odvolací soud uvádí, že podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal i soud prvního stupně, činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky), a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona.

Usnesení soudu prvního stupně o uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši ze všech výše uvedených důvodů je věcně správné, proto je odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu