3 VSOL 455/2012-B-1039
KSBR 37 INS 398/2010 3 VSOL 455/2012-B-1039

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a.s., se sídlem Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04 Prostějov, IČ: 25532774, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o návrhu přihlášeného věřitele PYRGHOS LEFKOS a.s. na ustanovení odděleného insolvenčního správce, o odvolání věřitele PYRGHOS LRFKOS a.s. se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337, PSČ 110 00, IČ: 27404501, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.2012, č.j. KSBR 37 INS 398/2010-B-977,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh věřitele PYRGHOS LEFKOS a.s. na ustanovení odděleného insolvenčního správce ve věci vymáhání nároků vůči společnosti Česká spořitelna, a.s. a dalším osobám mající vztah k této společnosti.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že návrh věřitele ze dne 29.3.2012 na ustanovení odděleného insolvenčního správce pro vymáhání všech pohledávek společnosti Oděvní podnik, a.s. vůči společnosti Česká spořitelna, a.s. považuje za nedůvodný. Tento svůj zamítavý výrok zdůvodnil odkazem na ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Vzhledem k tomu, že usnesení o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 25.1.2010, lhůta pro podání odpůrčích žalob již uplynula. Z ustanovení § 239 odst. 2 insolvenčního zákona pak vyplývá, že o odpůrčích žalobách může rozhodovat rovněž věřitelský výbor. Z těchto důvodů a vzhledem k tomu, že pohledávky dlužníka zapsané do soupisu majetkové podstaty náleží do jeho podniku, sloužícího k zajištění pohledávky věřitele České spořitelny, a.s., soud návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce zamítl.

Proti tomuto usnesení podal přihlášený věřitel PYRGHOS LEFKOS a.s. včasné odvolání, ve kterém navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech podaného odvolání věřitel poukazuje na to, že nároky, které mohou přinést plnění do majetkové podstaty, lze dělit do dvou základních skupin, přičemž v první skupině jsou nároky, které existují jen v rámci insolvenčního řízení a jen v důsledku toho, že je dlužník v úpadku; jedná se jednak o nároky z neúčinných právních úkonů dlužníka, jednak o nároky z neplatných právních úkonů dlužníka. Ve druhé skupině jsou pak nároky, které existovaly ve stejném rozsahu jak před zahájením insolvenčního řízení, tak v jeho průběhu. Pokud jde o obsah této skupiny, jde o celou škálu všech představitelných nároků, které může úpadce jako věřitel v rámci svého korporátního života nabýt; jde o nároky na plnění dosud nesplněných smluvních povinností, nároky z deliktu a nároky z bezdůvodného obohacení. Pokud jde o nároky v první skupině, lze je uplatnit jen do uplynutí určité zvláštní insolvenční lhůty; po jejím marném uplynutí tyto nároky zanikají, konkrétně jde o lhůtu jednoho roku počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. V rámci insolvenčního řízení pak tyto nároky zásadně vymáhá insolvenční správce jakožto osoba fakticky spravující majetek věřitelů. Nároky druhé skupiny může vymáhat zásadně ten, kdo má dispoziční oprávnění k majetku v majetkové podstatě. Jde-li o konkurs, vymáhá tyto nároky insolvenční správce. Odvolatel tvrdí, že faktory rozhodující o tom, zda bude na určitý nárok vymoženo do majetkové podstaty plnění, jsou zásadně dva. Prvním faktorem je nepochybně identifikace dotčeného nároku a jeho uplatnění u příslušného soudu, druhým faktorem je pak kvalitní vedení příslušného soudního sporu. Pokud jde o nároky první skupiny, pokud jde o plnění, které by na ně bylo obdrženo, bude distribuováno výlučně mezi nezajištěné věřitele; pokud jde o nároky druhé skupiny, plnění, které by na ně bylo obdrženo, bude distribuováno podle obecného insolvenčního schématu. K argumentům soudu prvního stupně odvolatel uvádí, že soud zjevně přehlédl, že podáním odpůrčí žaloby se povinnost odborné péče insolvenčního správce nevyčerpává, když po podání odpůrčích žalob mu vzniká povinnost jím zahájený spor řádně kvalitně vést. Je nepochybné, že věřitelský výbor může přinutit insolvenčního správce k podání odpůrčí žaloby, již není s to však zajistit, aby insolvenční správce ve sporu, k jehož zahájení byl dohnán, postupoval skutečně s odbornou péčí. Soud pak zcela přehlédl, že v případě nároků druhé skupiny oprávnění věřitelského výboru k podání příslušné žaloby zcela chybí. Tvrdí,

že insolvenční správkyně je na společnosti České spořitelně, a.s. funkčně závislá, a věřitelský výbor nemá žádný nástroj, jak insolvenční správkyni k aktivitě v tomto směru pohnout. Nesouhlasí ani s argumentem soudu prvního stupně, že veškeré plnění stejně obdrží společnost Česká spořitelna, a.s. jako zástavní věřitel podniku dlužníka. Plnění na nároky první skupiny nemohou připadnout společnosti Česká spořitelna, a.s. jakožto zajištěnému věřiteli. Pokud jde o nároky druhé skupiny, zde by teoreticky mohlo dojít k tomu, že to, co by bylo vysouzeno po společnosti Česká spořitelna, a.s. jako škůdci z ovládání, by opět společnost Česká spořitelna, a.s. jako zajištěný věřitel mohla inkasovat zpět. Takový následek je však zjevně absurdní a krajně nespravedlivý, a proto by právo, respektive soudce jej aplikující, měl najít cestu k tomu, aby takový nežádoucí následek nenastal.

Přihlášený věřitel Česká spořitelna, a.s. ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání nelze považovat za přípustné, protože bylo vydáno v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Pokud by odvolací soud dovodil přípustnost odvolání, pak se Česká spořitelna, a.s. vyjádřila ve prospěch napadeného usnesení.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření k odvolání věřitele uvedlo, že rozhodnutí soudu by mohlo přivodit vážnější újmu na právech účastníků, a je proto vhodné odvolání připustit, přičemž v souladu s § 7 odst. 1 insolvenčního zákona není takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je názoru, že napadené rozhodnutí je věcně správné. Právní posouzení věci soudem prvního stupně se odvolateli zpochybnit nepodařilo. Uvádí, že se lze ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Brně, tak jak je uveden v napadeném usnesení. K argumentům odvolatele je možno uzavřít, že poměr funkční systémové závislosti, vzniklý na základě samotných insolvenčních norem, nemůže být sám o sobě důvodem k ustanovení insolvenčního správce.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání věřitele důvodné není.

V přezkoumávané věci v insolvenčním řízení dlužníka Oděvního podniku, a.s., se sídlem v Prostějově podáním, které bylo doručeno insolvenčnímu soudu 13.4.2012, přihlášený věřitel PYRGHOS LEFKOS a.s. podal návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce ve věci vymáhání nároků vůči společnosti Česká spořitelna, a.s. a dalším osobám majícím vztah k této společnosti. Uvedl, že je již známou notorietou, že mezi společností Česká spořitelna, a.s. a společností dlužníka existoval před zahájením insolvenčního řízení velmi intenzivní vztah. Tento předinsolvenční vztah, který byl společnosti Česká spořitelna, a.s. zjevně ku prospěchu, vygeneroval v rámci insolvenčního řízení řadu nároků dlužníka vůči této společnosti. Tvrdí, že část těchto nároků již byla uplatněna, část těchto nároků na své uplatnění teprve čeká. Poukazuje na to, že předchůdce současné insolvenční správkyně JUDr. Jaroslav Svoboda přistoupil k aktivnímu vymáhání nároků vůči České spořitelně, a.s., naopak následovnice JUDr. Svobody, která má dle všech dostupných informací vztah se společností Českou spořitelnou, a.s. veskrze vynikající, neučinila ve věci vymáhání nároků vůči společnosti České spořitelně dosud jediný úkon, když již v podaných odpůrčích žalobách neučinila za tři čtvrtě roku prakticky nic a nejsou známy žádné indicie o tom, že by se chystala podat nějaké další. Důvody, proč insolvenční správkyně JUDr. Horská nekoná tak, jak nekoná, podle názoru věřitele je to, že důvodem není nějaký zvláštní mimoinsolvenční poměr JUDr. Horské ke společnosti České spořitelně, a.s., ale insolvenční poměr funkční (systémové) závislosti JUDr. Horské na společnosti Česká spořitelna, a.s. vzniklý na základě samostatných insolvenčních norem. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, sp.zn. III.ÚS 448/04 poukazuje na to, že je zde dán vztah funkční závislosti JUDr. Horské na společnosti České spořitelně, a.s. Připomíná, že Česká spořitelna, a.s. je zajištěným věřitelem a má v zástavě celý podnik dlužníka. Tyto skutečnosti znamenají, že pro zajištěného věřitele se zástavou podniku je velmi snadné vytvořit bezpočet situací, kdy dostane insolvenčního správce do likvidní pasti s tím, že zapodstatoví věřitelé podniku začnou velmi brzo vymáhat dlužné pohledávky přímo po osobě insolvenčního správce. Tvrdí, že zástavní věřitel může velmi snadnou cestou svých pokynů a souhlasů manévrovat insolvenčního správce do situace, kdy nebude schopen splnit zapodstatové závazky, do kterých vstoupil a za které podle zákona osobně odpovídá. Má za to, že zajištěný věřitel cestou své politiky, vykonávané pokyny v souvislosti se správou a zpeněžením zajištění, může cíleně a vědomě ovlivňovat výši odměny insolvenčního správce. Pokud je správce poslušný , může se zajištěný věřitel určitého jednání zdržet a naopak, a tak zvyšovat či snižovat výši odměny správce. Na základě insolvenční praxe může zajištěný věřitel cestou pokynů získat velmi silnou páku na insolvenčního správce a zajistit si, že se tento bude chovat podle jeho zájmů. Tvrdí, že může dojít i k situaci, kdy insolvenční správce nebude ze strany věřitelského výboru kontrolován příliš výměnou za to, že insolvenční správce bude jednat v souladu se zájmy zajištěného věřitele. Domnívá se, že jedinou možností je ustanovit odděleného insolvenčního správce ve smyslu § 34 insolvenčního zákona, jehož jediná vazba se společností Českou spořitelnou, a.s. bude dána nároky, které vůči ní bude vymáhat. Navrhuje, aby insolvenční soud vydal usnesení, kterým ustanoví odděleného insolvenčního správce pro vymáhání všech pohledávek společnosti dlužníka vůči společnosti České spořitelně, a.s., vůči všem poradcům či zástupcům společnosti České spořitelny, a.s. či společnosti dlužníka, kteří poskytovali své služby před zahájením insolvenčního řízení vůči bývalým či současným členům představenstva a dozorčí radě společnosti dlužníka a osobám přímo podřízeným členům představenstva společnosti dlužníka, všem osobám blízkým všech shora uvedených osob a vůči všem dceřiným společnostem společnosti dlužníka s tím, aby již v zahájených incidenčních sporech JUDr. Horská vystoupila a na její místo vstoupil oddělený insolvenční správce.

Podle ustanovení § 34 IZ, je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníka věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odstavec 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odstavec 2).

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody pro ustanovení odděleného insolvenčního správce ve věci vymáhání nároků vůči společnosti Česká spořitelna, a.s. a dalším osobám mající vztah k této společnosti. Odvolatel svůj návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce zdůvodnil řadou teoretických úvah na téma vztahu insolvenčního správce vůči zajištěnému věřiteli v insolvenčním řízení (v konkrétní věci vůči České spořitelně, a.s., která je zajištěným věřitelem a má v zástavě celý podnik dlužníka), z čehož dovozuje, že je zde dán vztah funkční závislosti mezi insolvenční správkyní JUDr. Horskou a společností Česká spořitelna, a.s., v důsledku čehož je naprosto nereálné očekávat, že by JUDr. Horská vůči společnosti Česká spořitelna, a.s. aktivně a účinně vystoupila ve smyslu toho, že by vůči tomuto zajištěnému věřiteli vymáhala nároky do majetkové podstaty. Odvolatel svůj návrh na ustanovení oddělené insolvenční správkyně připodobnil situaci, ke které se vyslovil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 8.3.2005, sp.zn. III. ÚS 448/04. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyšel z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem konkursní podstaty a z koncepce postavení správce podstaty, tak, jak byly obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který byl zrušen s účinností od 1.1.2008 zákonem č. 182/2006 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty není vztahem neutrálním, když jde o vztah funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce, tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. Vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní, významná je však v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce konkursní podstaty má postavení účastníka řízení. Incidenční řízení, jak dále pokračoval Ústavní soud, je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce konkursní podstaty a vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty má specifickou povahu a není zcela neutrální, což je podle Ústavního soudu okolností, kterou nutno považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího incidenční spor.

Odvolací soud nesouhlasí s odvolatelem, že analogicky ve smyslu tohoto rozhodnutí, stejný vztah funkční závislosti lze dovodit i v insolvenčním řízení ve vztahu mezi zajištěným věřitelem a insolvenční správkyní. Insolvenční správce nemá v insolvenčním řízení postavení účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či dlužníka, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení primárně rozhoduje. Insolvenční správce je osobou nezávislou na konkursních věřitelích. To, že insolvenční zákon zajištěnému věřiteli ve vztahu k majetku tvořícímu předmět zajištění přiznává určitá práva, kdy například ve smyslu ustanovení § 230 odst. 2 IZ zajištěný věřitel je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny směřující k řádné správě majetku, který slouží k zajištění, či ve smyslu ustanovení § 293 IZ může dávat insolvenčnímu správci zajištěný věřitel pokyny, pokud jde o zpeněžení věci nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, neznamená vztah funkční závislosti, který by bylo nutno řešit ustanovením odděleného insolvenčního správce pro vymáhání nároků dlužníka vůči tomuto zajištěnému věřiteli. Oprávnění, která dává insolvenční zákon zajištěnému věřiteli vůči insolvenčnímu správci, nemohou být důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z úkonů vůči tomuto zajištěnému věřiteli. Z žádného ustanovení insolvenčního zákona ani nepřímo nevyplývá, že by vztah insolvenčního správce a zajištěného věřitele měl být řešen ustanovením odděleného insolvenčního správce či jiným opatřením. Insolvenční správce je povinen při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí, a to ve vztahu ke všem věřitelům, přičemž má-li odvolatel za to, že vůči zajištěnému věřiteli insolvenční správkyně nepostupuje tak, jak by měla postupovat, například tím, že řádně nepokračuje v zahájených incidenčních sporech, či nehodlá podat žaloby vůči tomuto zajištěnému věřiteli, lze tuto věc řešit podnětem insolvenčnímu soudu, který vykonává dohled nad insolvenčním řízením. Jak vyplývá z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, institut § 34 odděleného insolvenčního správce byl zaveden v souvislosti s úpravou (ne)podjatosti správce obsaženou v § 24, a to ustanovením tohoto odděleného insolvenčního správce v případech, kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých úkonů. Podle názoru odvolacího soudu nelze institut odděleného insolvenčního správce proto aplikovat na jiné případy, než je podjatost ustanoveného insolvenčního správce ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli či věřitelům.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému orgánu, státnímu zastupitelství a odvolateli se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu