3 VSOL 452/2016-A-14
KSBR 52 INS 6020/2016 3 VSOL 452/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , bytem Lhota 41, Vyškov, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby: 44099631, o insolvenčním návrhu dlužníka, o návrhu Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Frýdek-Místek, se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, PSČ 738 01, na nařízení předběžného opatření, o odvolání dlužníka a Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. KSBR 52 INS 6020/2016-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, jímž omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona tak, že Mgr. Jaroslavu Kocincovi, LL.M., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Frýdek-Místek, se umožňuje provést prodej nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. 62 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro obec Vyškov, k. ú. Lhota, a to pozemku par. č. 149/1 o výměře 93 m2-zastavěná plocha a nádvoří, na kterém stojí stavba Lhota, č.p. 41, bydlení, pozemku parc. č. 149/2 o výměře 126 m2-ostatní plocha, pozemku parc. č. 149/5 o výměře 25 m2-ostatní plocha, pozemku parc. č. 151/1 o výměře 187 m2-zahrada, pozemku parc. č. 151/3 o výměře 7 m2

-zahrada, stavbu Lhota, č.p. 41-bydlení, stojící na parcele č. 14/1 (dále též jen nemovitosti ) v rámci již nařízené exekuce vedené pod sp. zn. 142 EX 01717/12 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitých věcí byl k dispozici v tomto řízení po dobu, po kterou probíhá (výrok I.). Dále soud uložil Mgr. Jaroslavu Kocincovi, LL.M., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Frýdek-Místek, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil označeným způsobem soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření.

Na odůvodnění uvedl, že dlužník soudu doručil insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, podle něhož má 5 závazků vůči 5 věřitelům ve výši 766.976 Kč, z nichž jeden byl splatný 30. 12. 2015 a další 15. 12. 2014. Tvrdil, že je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem 18.000 Kč měsíčně a že vlastní dvě nemovitosti, jednu v hodnotě dvou miliónů Kč a druhou v hodnotě 600.000 Kč, která se nachází v záplavovém pásmu a je neprodejná, přičemž navrhl prodej nového domu s tím, že starý dům by mu zůstal. V bodě 15 návrhu dlužník uvedl výčet movitých věcí v jeho vlastnictví a rodinný dům stará stavba v záplavovém pásmu s pořizovací cenou 600.000 Kč. K návrhu připojil seznamy dle zákona, doklady o příjmech dlužníka, listiny dokládající úpadek dlužníka a výpis z katastru nemovitostí LV č. 62 pro k.ú. Lhota, obec Vyškov, vedený Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov. Návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 15. 3. 2016 navrhl Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., soudní exekutor Exekutorského úřadu Frýdek-Místek (dále též jen soudní exekutor ), vydání předmětného předběžného opatření, v návrhu uvedl skutečnosti o dosavadním průběhu exekučního řízení vedeného u jeho úřadu pod sp. zn. 142 EX 0717/12 s tím, že dražební vyhláškou č. j. 142 EX 01717/12-447 ze dne 7. 1. 2016 nařídil dražební jednání o zpeněžení nemovitostí na den 17. 3. 2016 v 10:00 hod. a dále skutečnosti o opakovaném podávání insolvenčních návrhů dlužníkem, případně dlužníkem a jeho manželkou, a časových souvislostech podávání návrhů a dražby nemovitostí ve vlastnictví manželky dlužníka v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou pod sp. zn. 103 EX 25622/13. Tvrdil, že podaným insolvenčním návrhem dlužník sleduje blokaci exekučního řízení, což vyplývá z časové souvislosti termínu nařízeného dražebního jednání a podání insolvenčního návrhu, který je podán tak, aby nemohl být do doby nařízeného dražebního jednání odmítnut pro vady, pro marné uplynutí lhůty pro doložení všech příloh či pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Přestože dlužník věděl o nařízené dražbě více než 1 měsíc před jejím konáním, vyčkával s podáním návrhu až těsně před termínem nařízené dražby. Dle soudního exekutora je návrh neúplný (neobsahuje označení důkazů, nejsou přiložena rozhodnutí prokazující vykonatelnost tvrzených pohledávek, nejsou řádně doloženy minulé ani budoucí příjmy a souhlasy věřitelů dluhů z podnikání s oddlužením) a nepravdivý, protože z dlužníkem předloženého listu vlastnictví vyplývá, že má 10 zajištěných věřitelů, ačkoliv v insolvenčním návrhu tvrdil, že má 5 závazků, přitom z centrální evidence exekucí plyne, že proti dlužníkovi je vedeno 14 exekucí. Soud učinil zjištění z insolvenčního rejstříku a mimo údaje o opakovaně podávaných insolvenčních návrzích dlužníka a jeho manželky tvrzené v návrhu na vydání předběžného opatření zjistil, že v řízení vedeném u soudu pod sp. zn. KSBR 24 INS 21830/2014, byli dlužník a jeho manželka vyzváni k doplnění insolvenčního návrhu a po té byl návrh odmítnut pro vady seznamu závazků. Dále soud učinil zjištění z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 62 pro k.ú. Lhota, obec Vyškov, vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 10. 2012, č. j. 24 EXE 2653/2012-15, usnesení soudního exekutora ze dne 29. 10. 2012, č. j. 142 EX 01717/12-008, ze dne 5. 8. 2015, č. j. 142 EX 01717/12-417, ze dne 3. 8. 2015, č. j. 142 EX 01717/12-406, ze dne 1. 12. 2015, č. j. 142 EX 01717/12-439, ze dne 7. 1. 2016 č.j. 142 EX 01717/12-447, znaleckého posudku č. 333-75/15 ze dne 27. 11. 2015, výpisu z centrální evidence exekucí ze dne 15. 3. 2016, usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 25. 2. 2014 č.j. 103 EX 25622/13-51 a ze dne 13. 6. 2014 č.j. 103 EX 25622/13-99. Na základě učiněných zjištění uzavřel, že vzhledem k doručování usnesení o nařízení elektronické dražby nemovitostí na den 17. 3. 2016 v 10:00 hodin dlužníkovi lze předpokládat, že dlužník se o nařízení dražby dozvěděl již v lednu 2016. Měl tedy dostatek času k podání návrhu na povolení oddlužení tak, aby bylo možno ještě před termínem nařízené dražby jeho insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení řádně posoudit a případně zjistit úpadek. Dlužník však insolvenční návrh podal až dne 14. 3. 2016 v krátké době před termínem konání dražby. Přitom se nejedná o řádný insolvenční návrh spojený s řádným návrhem na povolení oddlužení, takže o úpadku dlužníka není možno neprodleně rozhodnout. Dlužník podává insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení opakovaně, aniž by o nich bylo věcně rozhodováno. Dva insolvenční návrhy podané společně dlužníkem a jeho manželkou byly podány vždy dva dny před nařízenou dražbou nemovitostí manželky, dlužník sám ode dne 12. 12. 2014 další insolvenční návrh nepodal a svou úpadkovou situaci neřešil, návrh podal až bezprostředně před datem konání dražby nemovitostí. V návrhu žádal řešení úpadku splátkovým kalendářem s tím, že mu zůstane starý dům (objekt bydlení č. p. 41, stojící na parcele p. č. 149/1 v k. ú. Lhota, který měl být předmětem dražby dne 17. 3. 2016). S ohledem na 14 exekučních řízení vedených na majetek dlužníka je dle soudu vysoce pravděpodobné , že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl všechny své věřitele a je evidentní , že se jedná o závazky splatné již v předchozích letech. Přestože byl opakovaně insolvenčním soudem vyzýván k opravě a doplnění předchozích insolvenčních návrhů, řádný a úplný není ani tento insolvenční návrh, neboť v jeho bodu 07 dlužník tvrdí, že je vlastníkem dvou nemovitostí, které však řádně neidentifikuje, v bodech 15 a 16 návrhu však uvádí jeden rodinný dům, a to bez řádné identifikace. O tom, že vlastní pozemky, jak vyplývá z přiloženého listu vlastnictví, neuvádí ničeho. Dále tvrdí, že má tři závazky z podnikání, neuvádí však nic o souhlasu dotčených věřitelů se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením. Ohledně příjmů tvrdí, že má měsíční příjem 18.000 Kč, za rok 2015 však měl jeho čistý příjem činit celkem 44.000 Kč, a své příjmy řádně nedokládá. Ze všech těchto skutečností soud dovozuje, že skutečným důvodem podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dne 14. 3. 2016 byla snaha zmařit nařízenou dražbu majetku ve vlastnictví dlužníka. Provedení nařízené dražby soudním exekutorem v dané fázi její připravenosti je nepochybně v zájmu všech věřitelů, přitom nemovitosti slouží jako předmět zajištění pohledávek celé řady věřitelů a je vysoce pravděpodobné, že v případě zjištění úpadku dlužníka by byly v insolvenčním řízení zpeněženy, i kdyby bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z těchto důvodů soud nařízeným předběžným opatřením umožnil soudnímu exekutorovi provést připravenou dražbu s tím, že případný výtěžek bude u něj k dispozici pro účely tohoto insolvenčního řízení. Současně soud uložil soudnímu exekutorovi jako navrhovateli předběžného opatření zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, a to dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. h), § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a položky 5 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání, které dle jeho obsahu směřoval do výroku I. Namítl, že usnesení považuje za protiprávní a poškozující ostatní věřitele , neboť soudní exekutor má ze zákona hájit zájmy svého klienta , čímž dochází ke střetu zájmů. Vydáním napadeného usnesení ohrožuje insolvenční soud ostatní věřitele ve prospěch jednoho z nich. Podle přesvědčení dlužníka postupem soudu dojde k lavině žádostí exekutorských úřadů a tím i k chaosu v procesním postupu . V odvolacím řízení dlužník navrhl zrušení napadeného usnesení.

Soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M. svým odvoláním napadl výrok II. usnesení soudu prvního stupně, kterým mu byl uložen soudní poplatek. Tvrdil, že podání doručené soudu 15. 3. 2016 není zatíženo poplatkovou povinností, neboť se jednalo o pouhý podnět k vydání předběžného opatření, nikoli o návrh. Pokud soud jeho podání posoudil jako návrh, zatížil řízení ve věci vydání předběžného opatření vadou, na jejímž základě zejména nesprávně posoudil jeho poplatkovou povinnost. Z ustanovení § 82 odst. 1 věty první insolvenčního zákona vyplývá, že řízení o vydání předběžného opatření není výlučně návrhovým řízením a lze je zahájit i z moci úřední, a to i na základě učiněného podnětu. V situaci, kdy podání soudního exekutora bylo označeno jako Podnět , nebylo je možno bez dalšího vyhodnotit jako návrh. V případě pochybností o povaze podání soud mohl soudního exekutora vyzvat k upřesnění, k čemu jeho podání směřuje. Pro případ, že by odvolací soud dovodil, že na předmětné podání se vztahuje poplatková povinnost, namítl nesprávnost závěru soudu, že na soudního exekutora, který činí podání v rámci provádění exekuce , se vztahuje poplatková povinnost. Podle odvolatele je soudní exekutor osvobozen od soudního poplatku na základě ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích ), přičemž se na zjištěný skutkový stav aplikuje i ustanovení § 4 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Podaným podnětem se domáhal vydání předběžného opatření ve vztahu k provádění exekuce, tedy k výkonu soudní moci, která na něj byla přenesena (ust. § 28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů /dále jen exekuční řád /). Tvrdil, že zmiňované ustanovení zákona o soudních poplatcích je ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.7.1996, Cpjn 68/95, Opjn 1/95 vykládáno tak, že osobní osvobození od soudních poplatků poskytnuté České republice se týká všech jejích státních orgánů, jimž náleží moc zákonodárná, výkonná a soudní. Vzhledem k tomu se soudní exekutor v odvolacím řízení domáhá změny napadeného výroku II. usnesení soudu prvního stupně tak, že povinnost uhradit soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 1.000 Kč mu nebude uložena.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Odvolací soud se ztotožňuje s rekapitulací obsahu insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení a rekapitulací obsahu podání soudního exekutora ze dne 15.3.2016, označeného jako Podnět k vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 2 InsZ , uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení. Rovněž se ztotožňuje se zjištěními soudu učiněnými z insolvenčního rejstříku o insolvenčních řízeních zahájených návrhem dlužníka a společnými návrhy dlužníka a jeho manželky, zjištěními z LV č. 62, vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro obec Vyškov, k. ú. Lhota, stejně jako z dalších listin, jak uvedeny shora. Na tato správná skutková zjištění, která ostatně nebyla žádným z odvolatelů zpochybněna, odvolací soud odkazuje a při přezkoumávání napadeného usnesení z nich vychází.

Z insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení dále vyplývá, že dlužník žádal o zjištění hrozícího úpadku. V bodě 07 návrhu označil svých 5 závazků vůči 5 věřitelům s tím, že splatnost závazku vůči věřiteli CCRB, a.s., identifikační číslo osoby 24723579, nastala dne 30.12.2015, ostatní závazky byly splatné dne 15. 12. 2012; jako důvod nesplácení závazků je uveden nedostatek finančních prostředků . Dále uvedl, že vlastní dvě nemovitosti a to jedna v hodnotě

2.000.000 Kč a druhá v hodnotě 600.000 Kč, druhá nemovitost však leží v záplavovém pásmu a je pravidelně zaplavována, tím je neprodejná . Jako způsob řešení úpadku navrhuje plnění splátkového kalendáře a prodej nového domu s tím, že starý dům by navrhovateli zůstal . V bodě 15 návrhu uvedl jako majetek, který je předmětem zajištění, rodinný dům stará stavba v záplavovém pásmu . V seznamu majetku dlužník označil jedinou nemovitost, a to rodinný dům Lhota čp. 41 v hodnotě cca 600.000 Kč, výslovně prohlásil, že nevlastní žádné jiné nemovitosti, pohledávky ani cenné papíry, a připojil doložku správnosti a úplnosti. Jako listiny dokládající jeho hrozící úpadek dlužník předložil návrh žalobce CCRB a.s. na vydání platebního rozkazu ze dne 30. 12. 2015, adresovaný Okresnímu soudu ve Vyškově. Ohledně dalších listin dlužník požádal soud o pochopení, že nemohl doložit písemnosti z důvodu zničení listin při povodni, neboť dům se nachází v záplavové oblasti .

Podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) IZ platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Podle ustanovení § 82 IZ, předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odst. 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odst. 2, písm. b).

Na základě učiněných zjištění o obsahu insolvenčního návrhu dlužníka odvolací soud uzavírá, že návrh vykazuje vady, které brání jeho věcnému projednání, neboť dlužník v něm žádá o zjištění svého hrozícího úpadku, aniž by uvedl rozhodující skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že mu úpadek teprve hrozí. Z tvrzení v návrhu o splatnosti pohledávek označených pěti věřitelů (dne 15.12.2015 a dne 30.12.2015) totiž nelze dovodit znak hrozícího úpadku spočívající v tom, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých v budoucnu splatných peněžitých závazků, neboť dlužníkovy závazky již byly splatné necelé tři měsíce před podáním insolvenčního návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2010). I kdyby však insolvenční návrh obsahoval popis skutečností o hrozícím úpadku dlužníka, nebylo by o něm možno rozhodnout bez zbytečného odkladu vyhovujícím rozhodnutím, neboť tomu brání rozporná tvrzení o dvou nemovitostech ve vlastnictví dlužníka, uvedená v bodě 07 návrhu a údaji uvedenými v seznamu majetku, stejně jako rozpor mezi tvrzeními o pěti věřitelích dlužníka, zatímco z připojeného výpisu z katastru nemovitostí vyplývá 10 věřitelů dlužníka. Pro nedostatek tvrzení o souhlasu věřitelů dluhů z podnikání s řešením jejich pohledávek oddlužením a nedostatečně doložené příjmy dlužníka by v případě řádného insolvenčního návrhu nebylo možno neprodleně rozhodnout o návrhu na povolení oddlužení.

Z časové souvislosti podaného vadného a vnitřně rozporného insolvenčního návrhu dlužníka a nařízené dražby nemovitostí dlužníka, s přihlédnutím k opakovanému podávání společných insolvenčních návrhů dlužníka a jeho manželky bezprostředně před nařízenými dražbami nemovitostí manželky dlužníka, aniž by o nich bylo věcně rozhodnuto, a v neposlední řadě z vůle dlužníka zachovat si vlastnictví objektu bydlení č.p. 41 v k.ú Lhota, projevené v bodě 07 návrhu, vyplývá, že dlužník podal insolvenční návrh za účelem zabránit probíhající exekuci a nikoli s úmyslem dosáhnout řešení svého úpadku některým ze způsobů dle zákona. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník se pokusil zneužít účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení za účelem blokace exekučního řízení.

Ostatně dlužník sám závěr soudu prvního stupně o účelovosti podaného insolvenčního návrhu ani nezpochybňoval a argumentoval protiprávností napadeného usnesení z důvodu střetu zájmů soudního exekutora a ostatních věřitelů . To dovozoval z úvahy o prospěchu jen jednoho z věřitelů, kterého se mu vydaným rozhodnutím dostává. Odvolací soud s odvolací námitkou dlužníka nesouhlasí, neboť provedení exekuce, jež se týká nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, neodporuje společnému zájmu věřitelů. Výtěžek dosažený jejich zpeněžením v dražbě bude do doby případného zjištění úpadku a ustanovení insolvenčního správce dlužníka připraven pro použití v insolvenčním řízení a v případě, že úpadek dlužníka bude zjištěn, vznikne exekutorovi povinnost vydat jej insolvenčnímu správci pro uspokojení nároků všech věřitelů dlužníka, pro jejichž pohledávky vázne na nemovitostech zajištění a kteří je uplatní v insolvenčním řízení. Zcela bez významu je obava dlužníka, že dojde k lavině žádostí exekutorských úřadů a tím i k chaosu v procesním postupu , neboť v ustanovení § 82 IZ je upraven postup soudu tak, aby k dlužníkem předjímané situaci nedošlo. Odvolací soud proto hodnotí rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správné.

Odvolací námitky soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M. proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně o uložení poplatkové povinnosti lze shrnout tak, že dle něj předběžné opatření nebylo vydáno na základě jeho návrhu, neboť jeho podání doručené soudu 15. 3. 2016 je podnětem, nikoli návrhem. Navíc se jedná o úkon soudního exekutora učiněný v rámci provádění exekuce , tedy při výkonu soudní moci, která na něj byla přenesena, z čehož dovozuje osvobození své osoby od poplatkové povinnosti dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích.

S názorem soudního exekutora, že jeho podání ze dne 15.3.2016, doručené soudu téhož dne, není návrhem, ale podnětem k vydání předběžného opatření, nelze souhlasit. Podání je sice označeno jako Podnět k vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 2 InsZ a v jeho závěru se uvádí, že soudní exekutor uctivě činí tento podnět k tomu, aby insolvenční soud zvážil, zda není namístě, aby vydal toto usnesení a následuje text převzatý soudem do výroku I. jeho rozhodnutí. Jinak však toto podání má veškeré náležitosti návrhu dle ustanovení § 79 odst. 1, 2 o.s.ř. a proto je odvolací soud dle jeho obsahu (ust. § 41 o.s.ř.) hodnotí jako návrh na vydání předběžného opatření, kterým se soudní exekutor domáhá, aby mu soud i přes účinek zahájeného insolvenčního řízení umožnil dokončit provedení exekuce prodejem nemovitostí dlužníka.

Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem soudního exekutora, že při podání návrhu na nařízení předběžného opatření působil jako státní orgán a vykonával část pravomocí, které na něj byly Českou republikou delegovány exekučním řádem. Z ustanovení § 28 exekučního řádu totiž vyplývá, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu v průběhu vedení exekuce. Z dalšího ustanovení § 52 odst. 2 exekučního řádu pak vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které jsou svěřeny o.s.ř. a dalšími právními předpisy soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu při provedení výkonu rozhodnutí . I z tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že se jedná pouze o takové úkony, které vyplývají z provádění samotné exekuce s poukazem na provádění výkonu rozhodnutí soudem. Podání návrhu na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) IZ, s cílem omezit účinky spojené insolvenčním zákonem se zahájením insolvenčního řízení v tom smyslu, aby exekutor mohl provést nařízenou exekuci, však není úkonem, kterým by soudní exekutor prováděl exekuci podle exekučního řádu. Nelze tedy vycházet z toho, že při podání takového návrhu by byl soudní exekutor státním orgánem při výkonu exekuční činnosti (srov. rovněž závěr Vrchního soudu v Olomouci v jeho usnesení ze dne 16.7.2015 sen. zn. 2 VSOL 107/2015). K poukazu odvolatele na Stanovisko velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 68/95, Opjn 1/95 ze dne 24.7.1996 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/1996) je třeba zdůraznit, že v něm Nejvyšší soud uzavřel, že osvobození od soudních poplatků poskytnuté České republice podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích se týká všech jejích orgánů, jimž náleží moc zákonodárná, výkonná a soudní, z čehož bez dalšího neplyne, že by jim příslušelo osvobození od soudního poplatku i mimo výkon těchto pravomocí. Soud prvního stupně správně uložil podle citovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích a jeho přílohy soudnímu exekutorovi povinnost k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh na nařízení předběžného opatření a stanovil správně i výši tohoto soudního poplatku.

Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi a navrhovateli předběžného opatření se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 12. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu