3 VSOL 45/2011-A-11
KSOS 22 INS 14470/2010 3 VSOL 45/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka RICCI s.r.o.-v likvidaci, U Alejského dvora 1374, Šenov u Ostravy, PSČ 739 34, IČ: 25353705, korespondenční adresa Okružní 5, Český Těšín, PSČ 737 01, zastoupeného Libuší Fišnarovou, obecnou zmocněnkyní, bytem Okružní 5, Český Těšín, PSČ 737 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.12.2010, č.j. KSOS 22 INS 14470/2010-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník ke svému návrhu připojil seznam majetku, jenž podepsal a opatřil jej výslovným prohlášením o úplnosti a správnosti. Z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky, žádný movitý ani nemovitý majetek. Soud dlužníku v souladu s ustanovením § 108 odst. 1 insolvenčního zákona uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Při úvaze o potřebě zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení soud vycházel z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách, které vzbuzují pochybnost o tom, zda budou v průběhu insolvenčního řízení uspokojeny alespoň jeho minimální náklady, když dlužník nemá žádný majetek. Účelem zálohy je zajistit prostředky ke krytí nákladů insolvenčního správce, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním-prověřováním-stavu majetku dlužníka, vymáhání pohledávek, respektive v případě neexistence majetku dlužníka zaplacení minimální odměny insolvenčního správce, která v konkursu činí 45.000,-Kč. V projednávané věci nejsou dány podmínky pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, když dlužník je sice obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, avšak jménem dlužníka nepodal návrh likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání ve kterém namítal, že podáním návrhu respektoval ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona, když zjistil, že společnost je předlužena, nemá žádný majetek a není schopna své závazky dále hradit. Tvrdí, že společnost dlužníka nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost ze které by bylo možno očekávat budoucí příjmy. To, že nejsou splněny podmínky pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku nelze přičítat k jeho tíži, když nemůže nést odpovědnost za skutečnost, že soudem jmenovaný likvidátor není fyzická nebo právnická osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců. Má za to, že je nespravedlivé požadovat po něm zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, když objektivně společnost dlužníka tyto prostředky nevlastní.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c / IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 věty první IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze postupovat podle ustanovení § 144 IZ, to je zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka pro nedostatek majetku dlužníka, protože v projednávané věci není splněna podmínka dle ustanovení § 144 odst. 1, písm. b) IZ, když jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců. Zákon vyžaduje, aby v případě zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku podle ustanovení § 144 IZ byly kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení pod písm. a) až e).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky proto, aby dlužníku jako navrhovateli byla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, když z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh vyplývá, že dlužník je v úpadku, nemá žádný majetek ze kterého by měl insolvenční správce k dispozici pohotové finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Složená záloha insolvenčnímu správci umožní uhradit náklady vzniklé při prověřování majetkové situace dlužníka (zjišťování majetku, popřípadě majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka) a v případě, že by tato činnost správce nevedla ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, složená záloha bude sloužit též na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, které by musel jinak platit stát, na stát však náklady insolvenčního řízení přenášet nelze. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (v části týkající se ustanovení § 144 IZ) kde je výslovně uvedeno, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmo, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověřování majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Soud prvního stupně proto postupoval správně, když uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši stanovil správně s poukazem na minimální výši odměny insolvenčního správce v částce 45.000,-Kč dle vyhl. č. 313/2007 Sb. v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem, přičemž je dále nutno vzít v úvahu potřebu hradit i hotové výdaje insolvenčního správce.

K námitce dlužníka, že podáním návrhu plnil svou zákonnou povinnost nutno uvést, že z ustanovení § 98 odst. 1 IZ vyplývá, že dlužník který je právnickou osobou v likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě předlužení. Z obsahu podaného návrhu nevyplývá, že v případě dlužníka by se jednalo o předlužení, když o předlužení podle insolvenčního zákona jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Dlužník tvrdí a dokládá, že nemá žádný majetek a nevyvíjí též ani žádnou podnikatelskou činnost. Nutno také zdůraznit, že z ustanovení § 1 IZ vyplývá, že insolvenční zákon sleduje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádáním majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Bude-li zjištěno, že dlužník nemá žádný majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení (nejde-li o případ podle ustanovení § 144 IZ) nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení, a tím umožnění zneužívání insolvenčního řízení pro další účely, k nimž sloužit nesmí. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka, a za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu